ECLI:CZ:US:2007:4.US.266.06.1
sp. zn. IV. ÚS 266/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelů Z. P. a V. P., zastoupených JUDr. Blahoslavem Mazourkem, advokátem se sídlem v Praze, Vyžlovská 38, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 2. 2006, č.j. 26 Cdo 1067/2005-165, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2004, č.j. 22 Co 242/2004-133, a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 28. 1. 2004, č.j. 13 C 334/2003-107, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 9. 5. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), jehož prostřednictvím se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž Okresní soud v Kolíně (dále jen „okresní soud“) v právní věci T. Ž. v postavení žalobkyně proti stěžovatelům v postavení žalovaných, o uložení povinnosti pronajímateli k zajištění výkonu práv spojených s užíváním bytu, pod výrokem I. stanovil povinnost žalovaných společně a nerozdílně zajistit žalobkyni nepřetržitou dodávku pitné vody a dodávat pitnou vodu do tam specifikovaného bytu, pod výroky II. a III. určil povinnost žalovaných společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení, resp. uhradit státu soudní poplatky. Krajský soud v Praze (dále jen „krajský soud“) následně svým rozsudkem ze dne 26. 10. 2004 k odvolání stěžovatelů částečně změnil napadaný rozsudek okresního soudu v jeho výroku I. tak, že žaloba s návrhem, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně žalobkyni dodávat pitnou vodu do předmětného bytu, se zamítá, přičemž v ostatním krajský soud výrok I. napadaného rozsudku okresního soudu, stejně jako jeho výrok III., potvrdil. Krajský soud svým rozsudkem ze dne 26. 10. 2004 rovněž upravil právo účastníků na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud ČR“) usnesením ze dne 16. 2. 2006 odmítl dovolání stěžovatelů a zavázal tyto k náhradě nákladů dovolacího řízení Terezii Žembové.
2. Stěžovatelé se domnívali, že napadanými rozhodnutími obecných soudů byla zasažena jejich ústavně zaručená práva, právo na spravedlivý proces, vlastnické právo a právo na rovnoprávné postavení subjektů právních vztahů, zakotvená v čl. 1, čl. 11 odst. 1, odst. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v čl. 90 Ústavy České republiky.
3. Podle přesvědčení stěžovatelů došlo k porušení jejich základních práv především nesprávným výkladem a aplikací ustanovení §687 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), jak je provedly obecné soudy v napadaných rozhodnutích. V tomto směru stěžovatelé namítali, že obecné soudy při interpretaci obsahu povinnosti zajistit služby spojené s užíváním bytu naprosto pominuly významný rozdíl mezi realizací dodávek plynu a elektřiny, kdy nájemce platí svou konzumaci dodavateli předem a přímo, a realizací dodávek vody nebo tepla, kdy jako zprostředkovatel mezi dodavatelem a konečným odběratelem vystupuje pronajímatel. Obecné soudy dle stanoviska stěžovatelů současně nedostatečně zohlednily skutečnost, že zvláštní ustanovení občanského zákoníku o nájmu bytu bylo konstituováno za zásadně odlišného uspořádání společenských poměrů a právních vztahů.
4. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti dále upozorňovali na vadnost dokazování prováděného obecnými soudy, a to s tím, že obecné soudy nesprávně hodnotily důkazy, neboť skutková zjištění obecných soudů jsou v extrémním rozporu s jimi vyvozenými právními závěry, taktéž pak nedostatečně přihlédly ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, a neprovedly veškeré potřebné důkazy. Jmenovitě stěžovatelé obecným soudům vytýkali, že ač v řízení byly shledány podstatné skutečnosti, zejména úmyslné neplnění povinností nájemce ze strany T. Ž., přesto však obecné soudy nepřisvědčily argumentaci stěžovatelů a vydaly rozhodnutí, která tak odporují platné právní úpravě.
5. Do své ústavní stížnosti stěžovatelé obsáhli rovněž výhrady směřující vůči napadanému usnesení Nejvyššího soudu ČR, dle nichž dovolací soud chybně posoudil přípustnost jimi podaného dovolání. Nejvyšší soud ČR totiž ve svém rozhodnutí ze dne 16. 2. 2006 fakticky nerozlišuje mezi pojmy zajistit a dodávat, nepřípadně argumentuje svými rozhodnutími, č.j. 26 Cdo 131/2005, č.j. 26 Cdo 1412/99, ústavně nesouladně vykládá ustanovení §687 odst. 1 občanského zákoníku a nepřihlíží ke společenským změnám proběhnuvším od roku 1964, nadto se odůvodnění napadaného usnesení dovolacího soudu do značné míry míjí se samotnou podstatou souzené věci. Své námitky, jak byly naznačeny v předchozím v odstavcích 3.-5. tohoto rozhodnutí Ústavního soudu, stěžovatelé ve své ústavní stížnosti blíže rozvedli.
6. Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Kolíně, sp. zn. 13 C 334/2003. Při jeho prostudování učinil Ústavní soud zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k námitkám stěžovatelů z jejich ústavní stížnosti.
7. Ústavní soud poté vyzval účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili. Okresní soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění jím vydaného rozsudku ze dne 28. 1. 2004. Krajský soud v rámci svého vyjádření uvědomil Ústavní soud, že trvá na skutkových i právních závěrech uvedených v písemném odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, na tomto podkladě tak krajský soud považoval ústavní stížnost stěžovatelů za nedůvodnou. Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření nejprve upozornil, že nesouhlas stěžovatelů s napadaným usnesením dovolacího soudu vychází z jejich odlišného chápání pojmu „zajistit dodávky vody“. K výhradám stěžovatelů stran proměny společenských poměrů, jež ovšem text občanského zákoníku nereflektuje, Nejvyšší soud ČR doplnil, že občanský zákoník byl po roce 1989 mnohokrát novelizován, je nadále součástí právního řádu České republiky, obecné soudy jsou jím vázány a nemohou výkladem měnit či nahrazovat vůli demokraticky zvoleného zákonodárce. V dalším dovolací soud vyjevil své přesvědčení, že napadanými rozhodnutími obecných soudů nebylo zasaženo právo na spravedlivý proces stěžovatelů, jejich vlastnické právo, stejně jako tato nejsou projevem protiústavní diskriminace stěžovatelů. Nejvyšší soud ČR své vyjádření uzavřel konstatováním, že výhrady stěžovatelů směřující vůči procesu dokazování před obecnými soudy jsou založeny na představě stěžovatelů o skutečnostech právně významných pro rozhodnutí ve věci, jež se zjevně liší od právního názoru obecných soudů. Nejvyšší soud ČR tak navrhl, aby Ústavní soud projednávanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, případně jako nedůvodnou zamítl.
8. Vzhledem k tomu, že vyjádření účastníků neobsahovala žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodování Ústavního soudu, nebyla stěžovatelům zasílána na vědomí.
II.
9. Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Pokud stěžovatelé ve své ústavní stížnosti předkládají své výhrady vůči interpretaci a aplikaci ustanovení §687 odst. 1 občanského zákoníku, jak je provedly obecné soudy, těmto Ústavní soud nemohl přisvědčit. Obecné soudy vyložily příslušná zákonná ustanovení a dospěly k závěru, že povinnost, jak se jejího určení stěžovatelům ve vztahu ke své osobě dožaduje T. Ž. ve své žalobě, je podřaditelná pod ustanovení §687 odst. 1 občanského zákoníku, na tomto podkladě obecné soudy podané žalobě vyhověly, resp. částečně vyhověly. V návaznosti na ustálenou judikaturu je však povinností Ústavního soudu v reakci na námitky stěžovatelů zvažovat nikoliv to, zda a do jaké míry jsou výklad a aplikace zákonných ustanovení provedené obecnými soudy pro jednotlivé účastníky sporu optimální, nýbrž posoudit pouze případný exces takovéto interpretace a aplikace, které již vybočují z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny, a z tohoto důvodu by je bylo možno kvalifikovat jako svévolnou interpretaci, resp. aplikaci práva (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. III. ÚS 280/03, publikované pod č. 31 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, str. 383; dostupné také na www.judikatura.cz).
11. Dospěl-li okresní soud na základě interpretace příslušných zákonných ustanovení k přesvědčení, že stěžovatelé svým jednání, jak bylo zjištěno nalézacím soudem a popsáno v jeho rozsudku ze dne 28. 1. 2004 (č.l. 107, srov. také č.l. 136), nerespektují povinnosti pronajímatele ve smyslu §687 odst. 1 občanského zákoníku, pak tento postup okresního soudu nenese znaky excesu vybočujícího z postulátů hlavy páté Listiny, resp. nelze jej označit za svévolnou interpretaci či aplikaci práva. Okresní soud, stejně jako krajský soud a Nejvyšší soud ČR, se nedopustily výkladu ustanovení §687 odst. 1 občanského zákoníku zjevně rozporujícího účel a znění tohoto zákonného ustanovení, přičemž na tomto podkladě učiněný právní závěr obecných soudů je nutno vnímat jako výsledek nezávislého soudního rozhodování, který v rovině ústavněprávní bezpochyby obstojí. Ústavní soud má za to, že obecné soudy provedly výklad ustanovení §687 odst. 1 občanského zákoníku, který byť se může jevit stěžovatelům jako extenzivní, není natolik extrémní, aby odůvodňoval zásah Ústavního soudu v podobě zrušujícího rozhodnutí. Za těchto okolností je proto nutno akceptovat napadená rozhodnutí obecných soudů, jejichž argumenty nelze z ústavněprávního hlediska úspěšně zpochybňovat. Ústavní stížnost je tak pouhým nesouhlasem stěžovatelů s rozhodnutími obecných soudů a nevyplývá z ní nic, co by posuzovanou věc posunovalo do sféry ústavněprávní.
12. Pokud stěžovatelé do své ústavní stížnosti obsáhli v obecné rovině formulované výtky vůči procesu dokazování, jak bylo provedeno obecnými soudy, považuje Ústavní soud za nutné k tomuto podotknout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů a nepřísluší mu znovu hodnotit provedené důkazy ani to, zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci. Ústavnímu soudu náleží posoudit toliko to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyly porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecných soudů a vykonanými skutkovými zjištěními. Tento extrémní nesoulad ovšem Ústavní soud v projednávané věci neshledal a ve vztahu k výše uvedenému tak dospěl k závěru, že proces dokazování před obecnými soudy nenese žádný ze znaků ústavní nesouladnosti. Ke konkrétní výhradě stěžovatelů, dle níž obecné soudy nepřisvědčily argumentaci stěžovatelů a vydaly rozhodnutí, která odporují platné právní úpravě, ač v řízení byly zjištěny podstatné skutečnosti, zejména úmyslné neplnění povinností nájemce ze strany T. Ž., Ústavní soud připojuje, že již z napadaného rozsudku okresního soudu se bez pochybností podává, z jakých příčin okresní soud neprováděl a nehodnotil určité důkazy (č.l. 108). Na takto naznačeném postupu obecných soudů, který byl již v napadaném rozsudku soudu I. stupně logicky a ústavně konformním způsobem odůvodněn, neshledává Ústavní soud ničeho protiústavního.
13. Ústavní soud nemá za důvodné ani ty námitky stěžovatelů, jež směřují proti usnesení dovolacího soudu ze dne 16. 2. 2006. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu plyne, že při odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem ČR je Ústavní soud oprávněn přezkoumat výhradně to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Dovolání je ze své povahy výjimečný opravný prostředek, který je namístě pouze v zákonem specifikovaných případech. V dané věci dovolací soud posuzoval otázku, která je judikaturou tohoto soudu již řešena, a to shodně jako v napadaném rozhodnutí odvolacího soudu. V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud ČR ústavně konformním způsobem vyložil, proč neshledal přípustnost dovolání dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (č.l. 166-167). K tomuto Ústavní soud nemůže nepřipojit, jak již ostatně judikoval v minulosti, že právě posouzení zásadního významu právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu, nedojde-li jím k porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 1995, sp. zn. III. ÚS 181/95, publikované pod č. 19 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, str. 345; dostupné také na www.judikatura.cz). Podle přesvědčení Ústavního soudu tedy dovolací soud při rozhodování právní věci stěžovatelů nikterak nevybočil z mezí ústavnosti a nezasáhl do jejich práva na spravedlivý proces, ani do žádného jiného ústavně zaručeného práva stěžovatelů.
14. Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů, proto projednávanou ústavní stížnost v této části odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
15. Součást napadaných rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího soudu ČR tvořily taktéž výroky určující právo účastníků na náhradu nákladů řízení, jako součást napadaného rozsudku okresního soudu vystupuje výrok stanovující povinnost stěžovatelů zaplatit státu soudní poplatky. Jelikož Ústavní soud nezjistil žádnou skutečnost, která by svědčila o porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů právě těmito výroky, což ostatně stěžovatelé ani netvrdili, také v této části ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že je tato zjevně neopodstatněná, a proto ji jako takovou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
16. Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatelé v petitu ústavní stížnosti požadovali zrušit napadaná rozhodnutí obecných soudů v jejich celku, což by při formalistickém přístupu k jejich návrhu znamenalo jeho částečné odmítnutí podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, neboť měnící část výroku I. napadaného rozsudku krajského soudu není svou podstatou způsobilá zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatelů, resp. odmítnutí podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť v případě části výroku I. a celého výroku II. napadaného rozsudku okresního soudu se jedná o výroky již zrušené. Ústavní soud nicméně v této souvislosti zohlednil svou stabilizovanou judikaturu, respektující judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle níž je rozhodující, že se veškeré námitky stěžovatelů z jejich ústavní stížnosti upínají toliko k těm nezrušeným částem napadených rozhodnutí, jež jsou způsobilé zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů. Ústavní soud proto projednávanou ústavní stížnost podrobil přezkumu jen v rozsahu těchto výhrad.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu