ECLI:CZ:US:2007:4.US.27.03
sp. zn. IV. ÚS 27/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. V., zastoupeného JUDr. Petrem Svatošem, advokátem se sídlem Moravská Ostrava, Sokolská 936/21, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 2004, čj. 30 Cdo 415/2003 - 200, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 10. 2002, čj. 8 Co 729/2002 - 183, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2002, čj. 58 C 49/98 - 160, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve včasné ústavní stížnosti, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhl zrušení v záhlaví označených rozsudků Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud"). Uvedl, že společnost Čistírny a prádelny Ostrava a. s. (dále jen "žalobkyně") podala proti němu a proti společnosti Beskydská obchodní s. r. o. (dále jen "žalovaná") žalobu na určení, že je vlastníkem označených nemovitostí v Ostravě, k. ú. Moravská Ostrava. Žalobkyně a žalovaná uzavřely kupní smlouvu, ve které se mj. dohodly, že v případě prodlení s placením má prodávající žalobkyně právo od smlouvy odstoupit. Žalovaná se do prodlení dostala, proto žalobkyně od smlouvy odstoupila. V mezidobí žalovaná uzavřela kupní smlouvu se stěžovatelem. Žalobu o určení vlastnictví nejdříve okresní soud zamítl, po zrušovacím usnesení krajského soudu žalobě vyhověl a následně jeho vyhovující rozsudek potvrdil i krajský soud.
Podle svého tvrzení byl stěžovatel rozhodnutími okresního i krajského soudu zbaven svého vlastnického práva. Označené nemovitosti kupoval v dobré víře a byl přesvědčen, že žalovaná je oprávněna tyto nemovitosti prodat. Obecné soudy se v podstatě řídily stanoviskem Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 3. 2000, sp. zn. Cpjn 2899/2000, podle kterého odstoupením od smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitosti zaniká právní titul, na jehož základě nabyl účastník smlouvy vlastnické právo a obnovuje se původní právní stav, přičemž výše uvedené platí i v případě, že nabyvatel, dříve než došlo k odstoupení od smlouvy, převedl nemovitost na třetí osobu a tato osoba nabyla nemovitost v dobré víře. Podle stěžovatele, v případě, že třetí osoba nabyla v dobré víře, nemůže již případné odstoupení nic měnit na existenci vlastnického práva této třetí osoby. To by znamenalo, že závazkový vztah by zasahoval i do právní sféry třetích osob. V tomto směru stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. II. ÚS 77/2000.
Podáním ze dne 10. 5. 2004 stěžovatel rozšířil ústavní stížnost i proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 2004, čj. 30 Cdo 415/2003 - 200. Znovu odkázal na nález sp. zn. II. ÚS 77/2000 a mj. doplnil, že nemůže být činěn rozdíl mezi účastníky právních vztahů za situace, kdy je podán návrh na vklad do katastru nemovitostí a je o něm rozhodnuto, a následně dojde k odstoupení od kupní smlouvy, a za situace, kdy je podán návrh na vklad, o kterém je následně kladně rozhodnuto, takže účinky nastávají ke dni podání návrhu, přičemž v mezidobí je od předchozí kupní smlouvy odstoupeno.
V souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu bylo vyžádáno vyjádření Nejvyššího soudu ČR, který v podstatě jen odkázal na důvody svého rozhodnutí. Proto nebylo nutné zasílat toto vyjádření stěžovateli k eventuální replice.
Z rozhodnutí obecných soudů bylo zjištěno, že žalobou ze dne 26. 2. 1998 proti žalovaným Beskydské obchodní společnosti, s. r. o., a stěžovateli se žalobkyně domáhala určení, že je vlastníkem označených nemovitostí. Okresní soud rozsudkem ze dne 28. 5. 2002, čj. 58 C 49/98 - 160, žalobě vyhověl. Odkázal na stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. Cpjn 38/99, publikované pod č. 44/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož odstoupením od smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitosti zaniká právní titul, na jehož základě nabyl účastník smlouvy vlastnické právo a obnovuje se původní právní stav. Následný zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí má pouze deklaratorní účinky a provádí se záznamem. To platí i v případě, že nabyvatel dříve, než došlo k odstoupení od smlouvy, nemovitost převedl na další osobu a tato osoba nabyla nemovitost v dobré víře.
S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 29 Cdo 2512/2000, 21 Cdo 328/99, uvedl, že od počátku se obnovují práva a povinnosti účastníků smlouvy v podobě, jaké je měli k předmětu smlouvy před jejím uzavřením, bez ohledu na to, zda smlouva měla mít obligační účinky nebo také věcně právní. Žalovaná nebyla vlastníkem nemovitostí ani v době, kdy je prodávala stěžovateli. Prodala mu tedy věc cizí, stěžovatel tak nabyl od nevlastníka. Nemohl nabýt vlastnické právo také proto, že "zpětné" právní účinky vkladu vlastnického práva nastávají jen na základě pravomocného rozhodnutí o povolení vkladu. V dané věci bylo o vkladu rozhodnuto dne 14. 3. 1997, ke vkladu došlo dne 26. 3. 1997, s právními účinky vkladu ke dni 18. 12. 1996. V době, kdy žalobkyně platně odstoupila od smlouvy se žalovanou, tj. 20. 1. 1997, nebylo ještě o návrhu stěžovatele na vklad vlastnického práva katastrálním úřadem rozhodnuto, nebylo jej ani možné za vlastníka předmětných nemovitostí považovat. Podle soudu okolnost, že právní účinky vkladu vznikly již ke dni 18. 12. 1996, není rozhodná, neboť ty se odvozují od skutečnosti, která nastala nejdříve 14. 3. 1997, tedy až poté, co bylo od smlouvy odstoupeno. Z uvedených důvodů již soud nezkoumal otázku dobré víry stěžovatele, protože by za daných okolností nemělo podle soudu zkoumání této otázky význam.
Rozsudek okresního soudu potvrdil krajský soud rozsudkem ze dne 22. 10. 2002, čj. 8 Co 729/2002 - 183. V odůvodnění uvedl, že zmiňovaný nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 77/2000, se týká jiné skutkové situace, což plyne z časových souvislostí mezi uzavřením smlouvy a jejím odstoupením, vkladem vlastnického práva a převodem nemovitostí na třetí osobu.
Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatele zamítl shora označeným rozsudkem, v jehož odůvodnění mj. uvedl, že o vkladu vlastnického práva ve prospěch stěžovatele bylo rozhodováno teprve 14. března 1997, tj. v době po účinném odstoupení žalobkyně od původní smlouvy. Nejvyšší soud označil odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu, sp. zn. II ÚS 77/2000, nepřiléhavým. V době odstoupení od původní smlouvy žalobkyní nebyla následná smlouva, uzavřená se stěžovatelem, dosud účinná, takže v té době dosud nebyly předmětné nemovitosti na něj platně převedeny.
Ústavní soud po zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný.
V podstatě všechny argumenty, které stěžovatel přinesl v ústavní stížnosti, uplatnil již v odvolání ke krajskému soudu a v dovolání k Nejvyššímu soudu. Se všemi argumenty stěžovatele se jak odvolací, tak dovolací soud komplexně vypořádaly a nezbývá než odkázat na odůvodnění těchto rozhodnutí. Nejvyšší soud vzal v úvahu i relevantní judikaturu Ústavního soudu (viz str. 4 jeho rozsudku). Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné instance v systému obecné justice, která mu však nepřísluší. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva.
Ústavní soud, vzhledem k výše uvedenému, uzavírá, že nebylo zasaženo do základního práva stěžovatele, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu