ECLI:CZ:US:2007:4.US.285.07
sp. zn. IV. ÚS 285/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 28. března 2007 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti Ing. Petra Dědka, správce konkursní podstaty úpadce společnosti Dřevoodbyt, s. r. o., zastoupeného JUDr. Romanem Rožnovským, advokátem se sídlem 500 04 Hradec Králové, Pardubická 298, proti rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2255/2006 ze dne 31. 10. 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel napadá, s tvrzením porušení práv garantovaných čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to pouze jeho výrok II., jehož zrušení se zároveň domáhá.
Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí, obsahu spisu Okresního soudu v Trutnově sp. zn. 8 C 308/2004 i spisu téhož soudu sp. zn. 7 C 160/2002, bylo napadené rozhodnutí vydáno v řízení vedeném u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 8 C 308/2004, v dovolacím řízení zahájeném z podnětu dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 2. 2006 sp. zn. 19 Co 484/2005, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Trutnově sp. zn. 8 C 308/2004 ze dne 13. 5. 2005, kterým jmenovaný soud I. stupně zamítl pro promlčení žalobu (podanou soudu dne 22. 11. 2004) stěžovatele na náhradu škody způsobené úpadci (dne 28. 12. 2001), když dovodil, že podání žaloby o náhradu téže škody, na jejímž podkladě bylo u téhož soudu zahájeno řízení dne 7. 6. 2002 a bylo u něj vedeno pod sp. zn. 7 C 160/2002, nemělo účinky stavení promlčecí doby dle §112 obč. zák., neboť uvedené řízení bylo dle §111 odst. 3 o. s. ř. s ohledem na to, že žádný z účastníků nepodal návrh na pokračování v řízení, soudem zastaveno.
Dovolací soud, jenž dovolání stěžovatele proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu považoval za přípustné, při hledání odpovědi na otázku zásadního právního významu v zásadě přisvědčil názoru stěžovatele, že po dobu přerušení řízení podle §14 odst. 1 písm. c) zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, neběží lhůty, včetně jednoroční lhůty na pokračování v řízení dle §111 odst. 3 o. s. ř. Dovodil tak, že řízení ve věci vedené pod sp. zn. 7 C 160/2002 nemělo být soudem I. stupně zastaveno. Došlo k němu totiž v době, kdy řízení bylo v důsledku prohlášení konkursu na majetek úpadce ex lege přerušeno, a to do doby, kdy stěžovatel jako správce konkursní podstaty dne 4. 7. 2005 doručil soudu návrh na pokračování v řízení a tímto dnem se také stal namísto původního žalobce účastníkem řízení se všemi procesními právy a povinnostmi a současně s podáním návrhu na pokračování v řízení (až dosud přerušeného ze zákona) se otevřela možnost v uvedeném řízení pokračovat. To se také stalo, neboť uvedené řízení, jak bylo i Ústavním soudem zjištěno z obsahu připojeného spisu, dále pokračuje. Usnesení soudu I. stupně bylo totiž v mezidobí k odvolání stěžovatele zrušeno a věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení, které dosud není skončeno. S ohledem na toto zjištění, že řízení vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 7 C 160/2002 nebylo pravomocně zastaveno či jinak ukončeno a přitom se jedná o věc totožnou (stejný předmět řízení a stejní účastníci) s věcí, jíž se týkalo dovolání, se však dovolací soud ve smyslu ust. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř., jak uvedl, musel zabývat i případnými vadami řízení, byť nebyly v dovolání uplatněny. Protože pak řízení v této nyní posuzované věci, v níž bylo podáno dovolání, bylo zahájeno dne 22. 11. 2004, zatímco řízení vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 7 C 160/2002 bylo zahájeno již dne 7. 6. 2002, je jednoznačné, že projednání věci v tomto řízení bránil již od počátku nedostatek podmínky řízení, a to překážka věci zahájené (listispendence) podle §83 o. s. ř. Proto dovolací soud o stěžovatelem podaném dovolání rozhodl tak, že I. dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu I. stupně zrušil a řízení zastavil a II. stěžovateli stanovil povinnost zaplatit žalovaným ve stanovené lhůtě na náhradě nákladů řízení částku 258.824,60 Kč. Výrok o nákladech řízení odůvodnil odkazem na ust. §243b odst. 5 věta prvá, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. s tím, že stěžovatel podal návrh na zahájení řízení v době, kdy v téže věci již dříve probíhalo řízení a tím zavinil, že řízení muselo být zastaveno, neboť, jak dále uvedl, zavinění je nutno posuzovat z procesního hlediska (podle procesního výsledku).
Proti tomuto rozhodnutí dovolacího soudu směřuje ústavní stížnost, přičemž stěžovatel rozhodnutí dovolacího soudu považuje v napadené části za protiústavní, neboť je přesvědčen, že je výsledkem formalistické aplikace práva a v tomto směru se dovolává nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 738/2002. Byl to totiž on sám, jak v ústavní stížnosti uvádí, kdo Okresní soud v Trutnově upozorňoval na právně vadný postup při vydání usnesení o zastavení řízení po prohlášení konkursu na majetek úpadce a kdo se domáhal toho, aby soud uznal své pochybení a konal, avšak bezvýsledně. Za dané situace mu proto nezbylo nic jiného, než vědomě u téhož soudu podat novou, obsahově shodnou žalobu na náhradu škody a v rámci nového řízení se pak domáhat cestou dovolání toho, aby ve věci byl potvrzen jeho právní názor, což se také nakonec stalo. Dovolací soud toto z obsahu spisu musel vědět a přesto své rozhodnutí odůvodnil tak, že stěžovatel zavinil, že řízení muselo být zastaveno, aniž toto odůvodnění blíže vysvětlil. Stěžovatel je nadále přesvědčen o tom, že nebýt vadného postupu soudu I. stupně, k zastavení řízení by nemuselo dojít a toto řízení nemuselo být zahajováno. Tím, že soud rozhodl o nákladech řízení podle §146 odst. 2 věta prvá o. s. ř., došlo podle něj k zásahu do jeho základních práv garantovaných Ústavou ČR a Listinou. Podle jeho názoru mělo být totiž v dané věci aplikováno ust. §142 odst. 1 o. s. ř. a nikoliv tedy ust. §146 odst. 2 věta prvá o. s. ř., neboť v dovolacím řízení měl plný úspěch. Zásah do základních práv tak i s odvoláním na judikaturu Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva v podstatě spatřuje v aplikaci nesprávného procesního ustanovení o nákladech řízení dovolacím soudem a v nedostatku řádného odůvodnění jeho rozhodnutí.
Poté, co se seznámil s argumentací stěžovatele a obsahem připojených spisů, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Argumentace stěžovatele resp. jeho tvrzení a úvahy o protiústavnosti rozhodnutí dovolacího soudu o nákladech řízení se odvíjí od nesprávnosti postupu soudu I. stupně v jiném řízení v řízení, vedeném pod sp. zn. 7 C 160/2002. Tuto skutečnost, tj. skutečnost, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v řízení odlišném (vedeném pod sp. zn. 8 C 308/2004), stěžovatel pomíjí. Stejně tak pomíjí fakt, že svým dovoláním směřujícím do rozhodnutí odvolacího soudu v této nyní posuzované věci se domáhal zrušení meritorního rozhodnutí odvolacího soudu i soudu I. stupně, jímž vytýkal, že právní otázka promlčení byla řešena v rozporu s hmotným právem. V tomto směru jeho dovolání vyhověno nebylo, přitom míra úspěchu ve věci podle ust. §142 odst. 1 o. s. ř. jehož aplikace se stěžovatel dovolává, závisí i v dovolacím řízení na jeho výsledku. Tímto způsobem dovolání stěžovatele poměřováno, pak - byť mu dal dovolací soud v otázce názoru na běh lhůt při přerušení řízení podle §14 odst. 1 písm. c) zák. č. 328/1991 Sb. za pravdu - nelze stěžovateli přisvědčit v tom, že byl v dovolacím řízení úspěšný, když na místo jím požadovaného zrušení napadených rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení byly sice rozsudky soudu I. a II. stupně zrušeny, avšak s tím, že řízení bylo pro překážku litispendence zastaveno. Postupu dovolacího soudu, který při rozhodování o nákladech řízení použil ust. §146 odst. 2 věta prvá o. s. ř., lze stěží co vytknout, a to i pokud jde o zdůvodnění napadeného výroku. Při aplikaci uvedeného ustanovení podle konstantní soudní judikatury je možno zavinění posuzovat jen z procesního hlediska, přitom právě procesním výsledkem dovolací soud svůj výrok o nákladech řízení zdůvodnil. Rozhodnutí dovolacího soudu podle názoru Ústavního soudu nelze vytýkat ani formalismus, když přece bylo jen věcí stěžovatele, aby své názory na běh lhůt důsledně prosazoval v původním řízení, aniž vyvolával řízení nové.
Ústavní soud tak z uvedených důvodů napadené rozhodnutí, dostatečně vysvětlující užití ust. §146 odst. 2 věta prvá o. s. ř., nepovažuje za rozhodnutí porušující principy spravedlivého procesu a z mezí ústavnosti tak vybočující, jak tomu bylo v případě nálezu sp. zn. III. ÚS 738/2002, zmiňovaného stěžovatelem v ústavní stížnosti. Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2007
Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu