ECLI:CZ:US:2007:4.US.287.06.1
sp. zn. IV. ÚS 287/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele J. Š., zastoupeného JUDr. P. P., o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 17. 10. 2005, č.j. 5 C 353/2005-9, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2006, č.j. 19 Co 61/2006-18, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 17. 5. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž Okresní soud Praha - východ (dále jen "okresní soud") zastavil řízení žalobkyně J. S. proti stěžovateli v postavení žalovaného a rozhodl, že stěžovatel je povinen uhradit žalobkyni na nákladech řízení částku 44.267,50 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozhodnutí na účet jejího právního zástupce. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") svým usnesením ze dne 16. 2. 2006 následně usnesení soudu I. stupně potvrdil v jeho výroku o náhradě nákladů řízení a stanovil povinnost stěžovatele zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení. Jelikož stěžovatel ve své ústavní stížnosti výslovně uvedl, že se samozřejmě ztotožňuje s rozhodnutím soudu I. stupně, pokud soud v rámci prvého výroku řízení zastavil, měl Ústavní soud za to, že ústavní stížností stěžovatel napadá usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 17. 10. 2005, č.j. 5 C 353/2005-9, pouze v rozsahu výroku o náhradě nákladů řízení, tedy výrok II. tohoto rozhodnutí okresního soudu.
Podle přesvědčení stěžovatele došlo vydáním napadaných rozhodnutí ze strany obecných soudů k porušení jeho základních lidských práv garantovaných mu článkem 2 a článkem 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Toto dokladoval stěžovatel skutečností, že v předmětné věci nebyly dány podmínky pro občanskoprávní řízení, jmenovitě zde existovala překážka věci již pravomocně rozhodnuté. Pokud za této situace žalobkyně podala žalobu, jednalo se o krok zcela zbytečný a náhradu nákladů řízení tak nebylo možno žalobkyni přiznat. Napadaná rozhodnutí obecných soudů tak dle názoru stěžovatele vykazovala rozpor s ustanoveními Listiny, z tohoto důvodu proto stěžovatel navrhoval, aby Ústavní soud tato rozhodnutí okresního a krajského soudu zrušil. Mimo to pak stěžovatel požadoval, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spisy Okresního soudu Praha-východ, sp. zn. D 728/2000, sp. zn. 5 C 353/2005. Při jejich prostudování učinil Ústavní soud zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k námitkám stěžovatele z jeho ústavní stížnosti.
II.
Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska namítaných porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z obsahu napadaných usnesení soudů obou stupňů, ani ze spisu okresního soudu, sp. zn. 5 C 353/2005, nebylo zjištěno, že by se obecné soudy svými rozhodnutími dostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu, zákonnosti, resp. že by nešetřily základní práva a svobody jednotlivce. Okresní soud dne 17. 10. 2005 zastavil řízení vedené u něj pod sp. zn. 5 C 353/2005 pro zpětvzetí návrhu žalobkyní Janou Snížkovou a současně zavázal stěžovatele uhradit této náklady řízení v částce 44.267,50 Kč, když shledal, že stěžovatel v postavení žalovaného povinnost uplatněnou v návrhu žalobkyní po jeho podání splnil. Odvolací soud pak toto rozhodnutí okresního soudu v napadeném výroku o náhradě nákladů řízení, vydaném v souladu s §146 odst. 2 věta druhá zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), jako věcně správné potvrdil. V odůvodnění usnesení ze dne 16. 2. 2006 se krajský soud vypořádal s odvolacími námitkami stěžovatele v celém rozsahu. Ústavní soud v tomto směru neshledal takové extrémní vybočení z ústavně zakotvených pravidel vedení spravedlivého procesu, zákonnosti či šetření základních práv a svobod jednotlivce, pro které by bylo nutno napadaná rozhodnutí obecných soudů zrušit. Pokud jde o výklad ustanovení občanského soudního řádu o nákladech řízení, který provedly obecné soudy, Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti ve smyslu čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů, resp. do výkladu obyčejných zákonů obecnými soudy, zasahovat jen tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují v souladu s obsahem předpisů nejvyšší právní síly. Takový postup obecných soudů či zásah do jeho základních práv a svobod se však stěžovateli nepodařilo prokázat. Jak popsáno výše již ostatně Ústavní soud mnohokráte judikoval, dokonce taktéž v případech obdobných posuzované věci (srov. zejm. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2001, sp. zn. II. ÚS 202/01; dosud nepublikováno).
S ohledem na v předchozím uvedené tak posoudil Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele v této části jako návrh zjevně neopodstatněný a mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ji proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Pokud jde o žádost stěžovatele o přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, je třeba upozornit, že není zcela jasná, neboť ji stěžovatel neodůvodnil. Obecně platí, že účastníci nesou vlastní náklady řízení před Ústavním soudem, přičemž z tohoto pravidla existují výjimky. Opírá-li stěžovatel svůj návrh o ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, nelze mu vyhovět, protože jeho stížnost byla odmítnuta. Jestliže měl stěžovatel v úmyslu odkázat na ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, je nutno připomenout, že tento postup je záležitostí výjimečnou a případnou toliko v odůvodněných případech, a to jako určitá sankce vůči účastníku řízení, který svým jednáním zasáhl do základních práv a svobod stěžovatele (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 1999, sp. zn. II. ÚS 53/97, publikovaný pod č. 26 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 13, str. 195; dostupný na www.judikatura.cz). S ohledem na to, že podaná ústavní stížnost byla shledána zjevně neopodstatněnou, nenalézá Ústavní soud důvod, pro který by měl požadavku stěžovatele vyhovět.
Součást napadaného usnesení krajského soudu tvořil taktéž výrok určující právo účastníků na náhradu nákladů odvolacího řízení. Jelikož k tomuto výroku stěžovatel ničeho nenamítal a současně Ústavní soud ani v tomto případě nezjistil žádnou skutečnost, která by svědčila o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele právě tímto výrokem, také v této části ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že je tato zjevně neopodstatněná, a proto ji jako takovou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu