ECLI:CZ:US:2007:4.US.3009.07.1
sp. zn. IV. ÚS 3009/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Pavla Rychetského, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele P. Č., zastoupeného JUDr. Miloslavem Novákem, advokátem se sídlem J. Suka 2504, 415 01 Teplice, proti usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Teplicích ze dne 27. října 2007 sp. zn. 2 ZT 742/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem (§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu), napadl stěžovatel v záhlaví citované usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Teplicích, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení komisaře Policie ČR, okresního ředitelství - služby kriminální policie a vyšetřování, Teplice, ze dne 24. října 2007 ČTS: ORTP-2135/KPV-OOK-2007, s tím, že tímto rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na obhajobu garantované čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Ze spisového materiálu zjistil Ústavní soud následující:
Shora citovaným usnesením policejního orgánu bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., neboť je dáno důvodné podezření, že se těchto trestných činů dopustil jednáním popsaným pod body 1/ až 3/ výroku předmětného usnesení. Tímtéž usnesením bylo zahájeno i trestní stíhání spoluobviněného J. H. pro trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.
Proti usnesení o zahájení trestního stíhání podal stěžovatel stížnost, která byla usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Teplicích ze dne 27. října 2007 sp. zn. 2 ZT 742/2007 podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta. Tímtéž usnesením byla zamítnuta i stížnost spoluobviněného J. H.
III.
Usnesení státní zástupkyně napadl stěžovatel ústavní stížností. V jejím odůvodnění uvádí, že k zásahu do jeho práva na obhajobu došlo tím, že státní zástupkyně zamítla stížnost proti usnesení, kterým bylo zahájeno jeho trestní stíhání, aniž vyčkala jejího písemného odůvodnění, ač toto odůvodnění bylo Okresnímu státnímu zastupitelství v Teplicích doručeno v zákonné třídenní lhůtě. Dále stěžovatel namítá, že státní zástupkyně v napadeném usnesení jednotlivé skutky popsala odlišně od popisu ve výroku usnesení o zahájení trestního stíhání.
V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby napadené usnesení státní zástupkyně Ústavní soud zrušil.
IV.
Ústavní soud již opakovaně zdůraznil, že není součástí orgánů veřejné moci a není zpravidla oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních práv a svobod (čl. 83, 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky). Míra případného zásahu Ústavního soudu musí respektovat princip proporcionality, což znamená, že jeho kasační rozhodnutí by mělo zásadně korespondovat s intenzitou protiústavnosti, jíž se v konkrétním případě dopustí orgány veřejné moci. Tato zásada je projevem materiálního nahlížení Ústavního soudu na základní práva a svobody, neboť ve své činnosti hodnotí ústavnost konkrétního řízení jako celek a nikoliv toliko jeho jednotlivé části zvlášť (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 127/03).
Ve vztahu k posuzované problematice v dané věci Ústavní soud především konstatuje, že ve své ustálené rozhodovací praxi zpravidla neshledal usnesení, kterým je zahajováno trestní stíhání konkrétní osoby (dříve opatření, jímž bylo sdělováno obvinění), způsobilým k tomu, aby bylo podrobeno přezkumu na základě podané ústavní stížnosti. Např. v usnesení sp. zn. III. ÚS 369/05 Ústavní soud konstatoval: "Usnesení o zahájení trestního stíhání svou podstatou představuje pouze primární procesní předpoklad nezbytný k tomu, aby trestní řízení v konkrétní věci bylo zahájeno a dále vedeno. Důvodnost zahájení trestního řízení je předmětem celého trestního řízení a zahájení trestního stíhání určité osoby pro konkrétní trestný čin neznamená, že takové posouzení jejího jednání je konečné, a to včetně právní kvalifikace předmětného skutku, a že by tak byl vysloven nezvratný závěr, že tato osoba se trestného činu dopustila. Trestní řízení jako zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces sestavený ze spolupůsobení a kontroly realizované jednotlivými orgány činnými v trestním řízení a v tomto procesu, který zahájením trestního stíhání teprve začíná, lze zpravidla i případné protiústavní vady napravit v rámci celého řízení obvyklým a zákonem předvídatelným způsobem. Ústavní soud, veden principem minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, proto shledává důvod pro svůj zásah, tj. pro vyhovění ústavní stížnosti, v této fázi trestního řízení toliko výjimečně."
Ústavní soud dále v této souvislosti v plném rozsahu odkazuje na usnesení sp. zn. III. ÚS 554/03, ve kterém podrobně vyhodnotil dosavadní judikaturu Ústavního soudu vztahující se k problematice zahájení trestního stíhání (či sdělení obvinění).
V.
Námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti vyplývají především z jeho nesouhlasu s usnesením o zahájení trestního stíhání. Je skutečností, že státní zástupkyně rozhodla o stížnosti stěžovatele v době, kdy jí nebyly známy důvody, pro které stěžovatel opravný prostředek podal. Na druhé straně však je nepochybné, že státní zástupkyně v odůvodnění svého rozhodnutí na námitky stěžovatelem uplatněné v písemném odůvodnění stížnosti reagovala, neboť při posuzování důvodnosti stížnosti stěžovatele rozhodnutí policejního orgánu o zahájení trestního stíhání přezkoumala, přičemž měla k dispozici odůvodnění stížnosti podané spoluobviněným J. H., s odůvodněním stížnosti stěžovatele obsahově v podstatě totožné. Státní zástupkyně konstatovala, že odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání není sice příliš podrobné, nicméně i ze stručného odůvodnění vyplývají skutečnosti, které zahájení trestního stíhání stěžovatele (shodně jako spoluobviněného H.) pro trestné činy vydírání dostatečně odůvodňují. S podstatou námitek uplatněných proti usnesení policejního orgánu stěžovatelem se zákonným způsobem vypořádala.
Pokud stěžovatel v odůvodnění stížnosti proti usnesení podle §160 odst. 1 tr. ř. namítal absenci vyjádření subjektivní stránky trestného činu, tedy zavinění, popřípadě i pohnutku, Ústavní soud pro úplnost konstatuje, že skutkové podstaty trestných činů vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., pro které bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání, neobsahují žádný specifický úmysl, tj. především zákonem vyjádřenou pohnutku jednání pachatele. Úmysl u těchto trestných činů musí směřovat k jednání popsanému v citovaných ustanoveních, pohnutka není jejich zákonným znakem. I když v nyní posuzované věci popis skutků v usnesení o zahájení trestního stíhání výraz "úmyslně" neobsahuje, z popisu jednání stěžovatele, ve kterém jsou spatřovány citované trestné činy, bez pochybností vyplývá, že se jednalo o jednání úmyslné.
K námitce stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti, že státní zástupkyně svým usnesením změnila výrok usnesení policejního orgánu, lze dodat pouze tolik, že státní zástupkyně ve výroku svého usnesení rozhodovala pouze o zamítnutí stížnosti stěžovatele a spoluobviněného J. H. proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání a předmětem jejího rozhodování nebyla otázka změny formulace výroku tohoto usnesení. Při posuzování totožnosti skutku při případném podání obžaloby je státní zástupce povinen vycházet toliko z popisu skutku v usnesení podle §160 odst. 1 tr. ř. (§176 odst. 2 tr. ř.) a nikoliv z popisu skutků státní zástupkyní v jejím rozhodnutí podle ustanovení §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Byť i samotné usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele není ústavní stížností napadeno, zjistil Ústavní soud jeho přezkoumáním, že toto rozhodnutí obsahuje zákonné náležitosti ve smyslu ustanovení §160 odst. 1 tr. ř. Jednotlivé skutky jsou ve výroku usnesení policejního orgánu popsány tak, že vyjadřují skutkové okolnosti naplňující všechny znaky skutkové podstaty stíhaných trestných činů. S ohledem na důkazní situaci v době zahajování trestního stíhání není možno požadovat po orgánech činných v trestním řízení zcela vyčerpávající popis skutku, jakého se domáhá stěžovatel. Formulace skutků je dle přesvědčení Ústavního soudu dostačující. V této fázi trestního řízení k zahájení trestního stíhání stačí vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že stěžovatel spáchal skutky tomu odpovídajícím způsobem popsané ve výroku usnesení podle §160 odst. 1 tr. ř. a z tohoto vymezení lze též dovodit rovněž požadovanou úroveň a rozsah dalších částí předmětného rozhodnutí, tj. i odůvodnění.
Ústavní soud konstatuje, že v postupu státní zástupkyně, která stížnost stěžovatele proti usnesení podle §160 odst. 1 tr. ř. jako nedůvodnou zamítla, nebylo shledáno pochybení, kterým by bylo zasaženo do ústavně zaručeného práva stěžovatele na obhajobu. V napadeném rozhodnutí je ve smyslu ustanovení §134 odst. 2 tr. ř. rozvedeno, z jakých důvodů dospěla k závěru, že usnesení policejního orgánu je v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu i trestního zákona. I když státní zástupkyně rozhodla o zamítnutí stížnosti stěžovatele před doručením odůvodnění této stížnosti, s námitkami stěžovatele se dostatečným způsobem vypořádala.
V projednávané věci Ústavní soud neshledává důvod odchýlit se od své ustálené judikatury vztahující se ke stadiu zahájení trestního řízení, připouštějící kasaci usnesení o zahájení trestního stíhání určité osoby či rozhodnutí o stížnosti směřující proti takovému rozhodnutí, jen naprosto výjimečně, a to toliko v případě, že těmito rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Interpretace ani aplikace příslušných ustanovení trestního řádu nevykazují v dané věci znaky případné libovůle či dokonce svévole orgánů činných v trestním řízení a nevybočují tak z mezí ústavnosti.
Z výše rozvedených důvodů nebylo shledáno stěžovatelem tvrzené porušení práva na obhajobu vyplývající z čl. 40 odst. 3 Listiny a z čl. 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy, ani jiných jeho ústavně garantovaných práv nebo svobod a návrh na zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí byl posouzen jako zjevně neopodstatněný.
Ústavní stížnost byla proto, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 18. prosince 2007
Michaela Židlická v. r.
předsedkyně senátu