ECLI:CZ:US:2007:4.US.311.06.1
sp. zn. IV. ÚS 311/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. H., zastoupené JUDr. Radkem Jonášem, Ph.D., advokátem Advokátní kanceláře v Praze 7, Dukelských Hrdinů 19, proti rozsudku Krajského soudu v Praze, sp. zn. 28 Co 78/2006, ze dne 7. března 2006, rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi, č. j. 9 C 72/2003-61, ze dne 12. října 2005 a rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu v Mladé Boleslavi, č. j. 7325-RPÚ 212/91/Bd 2002, ze dne 12. 6. 2002, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR zrušení shora označených rozhodnutí orgánů veřejné moci.
2. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že kupní smlouvou mezi stěžovatelkou, otcem stěžovatelky J. Š. a Automobilovými závody, n. p. Mladá Boleslav, ze dne 25. 8. 1975 přešla do vlastnictví čsl. státu část pozemku p. č. X - role v k.ú. Řepov (označená v geometrickém plánu č.z. 84070-127-110/74 ze dne 16. 10. 1974 jako díl "ch" o výměře 1.368 m2) a část pozemku p. č. XX - role v k. ú. Mladá Boleslav (označená v témže geometrickém plánu č. z. 84070-127-110/74 ze dne 16.10.1974 jako díl ,,w" o výměře 1.588 m2).
3. Dne 15. 12. 1992 uplatnila stěžovatelka u Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu v Mladé Boleslavi nárok na vydání nemovitostí ve lhůtě dle ust. §13 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě") jako oprávněná osoba ve smyslu ustanovení §4 tohoto zákona. Spolu se stěžovatelkou uplatnil nárok na vydání nemovitostí i její syn Ing. F. H. a snacha Ing. I. H. Pozemkový úřad v Mladé Boleslavi však uplatněnému nároku nevyhověl s odůvodněním, že nejsou splněny podmínky pro vydání uvedené v ustanovení §6 odst. 1, písmeno k) zákona o půdě.
4. Stěžovatelka rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu v Mladé Boleslavi, ze dne 12. 6. 2002, č.j. 7325-RPÚ 212/91/Bd 2002, napadla žalobou podle části páté občanského soudního řádu u Okresního soudu v Mladé Boleslavi a domáhala se určení, že je vlastníkem předmětných pozemků. Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 12. 10. 2005, č. j. 9 C 72/2003-61, žalobu zamítl s odůvodněním, že žalobkyně pro obnovu vlastnických práv k předmětným pozemkům nesplňuje podmínky restitučního titulu uvedeného v ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě. Krajský soud v Praze pak k odvolání stěžovatelky rozsudek soudu prvého stupně svým rozsudkem, sp. zn. 28 Co 78/2006, ze dne 7. 3. 2006 potvrdil s tím, že proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné, ledaže dovolací soud na základě podaného dovolání dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
5. Napadeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatelka vytýká, že restituční titul obsažený v §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, podle něhož budou oprávněným osobám vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo jinou právnickou osobu v důsledku kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, je restitučním titulem, při němž je nutno v každé jednotlivé věci citlivě zvažovat, zda podmínky tísně a nápadně nevýhodných podmínek byly kumulativně splněny a obecné soudy musí rovněž přihlížet při svém rozhodování k publikovaným nálezům Ústavního soudu. Orgány veřejné moci podle názoru stěžovatelky nepostupovaly při svém rozhodování v duchu zákona a nebylo tak respektováno její právo na spravedlivý proces. Stěžovatelka uplatnila svůj nárok na vydání nemovitostí dne 15. 12. 1992 a rozhodnutí pozemkového úřadu bylo vydáno téměř po deseti letech. Obecné soudy pak o věci rozhodovaly až do roku 2006. Celé řízení o uplatněném nároku bylo bezdůvodně zdlouhavé, takže došlo k úmrtí mnoha pamětníků, kteří by mohli tvrzení stěžovatelky potvrdit svědeckou výpovědí. Dále stěžovatelka uvádí, že skutkové i právní posouzení dané věci není v souladu se všemi skutečnostmi, které v řízení vyšly najevo a jimiž bylo třeba se při posouzení věci zabývat, v důsledku čehož napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci nejsou v souladu se zákonem (§32 odst. 1 a §46 správního řádu a §244 o. s. ř. v tehdy platném znění), přičemž dané pochybení svou závažností a intenzitou zasahuje do oblasti ústavně zaručených základních práv a svobod. Žádný z obecných soudů se podle názoru stěžovatelky také nevypořádal při posouzení nápadně nevýhodných podmínek s jejím odkazem na nález Ústavního soudu, sp. zn. I.ÚS 168/95. Obecné soudy dospěly podle názoru stěžovatelky ke správnému závěru, že stěžovatelka a její otec nebyli diskriminováni jako soukromí vlastníci oproti jiným soukromým vlastníkům, ale zcela opomněly, že všichni soukromí vlastníci byli diskriminováni vyhláškou č. 43/1996 Sb. oproti osobním vlastníkům. Obecné soudy přisvědčily dřívějšímu ekonomicko politickému pojetí vlastnictví a tudíž nemohly dospět k závěrům slučitelným s duchem restitučních zákonů.
6. Stěžovatelka má za to, že v případě předmětné kupní smlouvy prokázala, že tato byla uzavřena v tísni, přičemž vychází z názoru Ústavního soudu, že za stav tísně je třeba považovat i takový stav, kdy vlastník nemůže s věcí volně nakládat, neboť je ve své dispozici s předmětem vlastnictví omezován represivní politikou umožňovanou nedostatkem existence právního a demokratického státu. V době nesvobody neexistovala dostatečná zákonná ochrana soukromého vlastnictví a nelze také ponechat stranou odpověď na otázku, zda by k uzavření kupní smlouvy došlo bez ohledu na tehdejší politické, sociální a ekonomické poměry. V důsledku cíleného individualizovaného dlouhodobého nátlaku byly životní aktivita i svoboda vůle vlastníků vážně ochromeny a vlastníci tak činili ve vztahu k věcem, které vlastnili, právní úkony, které by v právním státě neučinili. Klíčové pojmy zákona o půdě‚ tj. pojmy tísně a nápadně nevýhodných podmínek, je proto třeba podle názoru stěžovatelky vykládat tak, aby mohl být naplněn výše uvedený cíl restitučního zákonodárství, tj. zmírnění následků křivd. S ohledem na výše uvedené proto stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci zrušil.
II.
7. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Mladé Boleslavi, sp. zn. 9 C 72/2003, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi.
8. Krajský soud v Praze ve svém vyjádření zcela odkazuje na odůvodnění svého rozsudku ze dne 7. 3. 2006 a na řízení, které mu předcházelo. V tomto restitučním řízení byla řešena sporná otázka splnění podmínek restitučního titulu podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě. Krajský soud v Praze jako soud odvolací ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že podmínky tohoto restitučního titulu stěžovatelka nesplňuje, a je toho názoru, že v této věci rozhodl v souladu s konstantní judikaturou obecných soudů i Ústavního soudu.
9. Okresní soud v Mladé Boleslavi ve svém vyjádření uvádí, že dle jeho názoru je jeho rozhodnutí po skutkové a právní stránce správné a důvody, které vedly k jeho vydání, jsou podrobně uvedeny v odůvodnění jeho rozsudku, na nějž soud odkazuje.
10. Shora uvedená vyjádření Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí.
III.
11. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje námitky, které vznesla proti rozhodnutí pozemkového úřadu v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud v této souvislosti zjišťuje, že obecné soudy se zmíněnými námitkami stěžovatelky zabývaly, ale nepřisvědčil jim. Pokud tedy stěžovatelka tyto námitky opakuje v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další, třetí (čtvrté) soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod (§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů(.
12. Předně považuje Ústavní soud za potřebné uvést, že dovolává-li se stěžovatelka svého práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny, jedná se o argumentaci nepřípadnou, neboť dle konstantní judikatury Ústavního soudu, vztahující se rovněž k restitučním sporům, uvedený článek chrání vlastnické právo existující, zpravidla již konstituované, a nikoli pouhý nárok na ně, který byl předmětem řízení u obecného soudu. Sám spor o vlastnictví, v němž má být dané právo teprve konstituováno, tedy předpisy ústavního práva chráněno není (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 1, č. 5, str. 45).
13. Stěžovatelka dále namítá porušení jejího základního práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36, odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR. K této námitce Ústavní soud poznamenává, že jak vyplývá i z připojeného spisového materiálu, nebylo stěžovatelce nijak bráněno v tom, aby se stanoveným postupem domáhala svého práva u obecných soudů.
14. Spolu s odkazem na dotčení jejího práva na rovnost účastníků v řízení zaručeného čl. 37 odst. 3 Listiny a práva na spravedlivý proces stěžovatelka dále v ústavní stížnosti polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů a správního orgánu. Stěžovatelka nesprávnost napadených rozhodnutí spatřuje především v nesprávném posouzení stavu tísně ve smyslu §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě. K této námitce Ústavní soud shledává, že obecné soudy se v napadených rozhodnutích, jak plyne z jejich odůvodnění, stěžovatelkou tvrzeným stavem tísně podrobně zabývaly, leč jej nedovodily s konstatováním, že předmětná kupní smlouva byla uzavřena 26 let poté, co byl otec stěžovatelky v roce 1948 odsouzen za nepovolený prodej k trestu odnětí svobody na dobu 1 měsíce a k pokutě. Zabývaly se v této souvislosti i otázkou vstupu otce stěžovatelky do družstva v roce 1956, kdy pozemky, které měl s manželkou ve spoluvlastnictví, sdružil ke společnému družstevnímu užívání a nebyl postižen tím, že by mu byl jakýkoliv majetek násilně odebrán. Přitom sama stěžovatelka při jednání Okresního soudu v Mladé Boleslavi dne 3. 6. 2005 připustila, že v souvislosti s kupní smlouvou již žádný nátlak na jejího otce vyvíjen nebyl.
15. Pokud jde o pojem nápadně nevýhodných podmínek, pak Ústavní soud v odkaze na svoji judikaturu připomíná, že tento pojem je typickým termínem, který určitou situaci či podmínku nedefinuje, ale naopak vyžaduje interpretaci podle svého smyslu a tím i určitou variabilitu podle konkrétních podmínek jednotlivého případu, zejména s ohledem na zachování ekvivalentnosti plnění smluvních stran. Jak Ústavní soud z napadených rozsudků zjistil, vycházely obecné soudy při posuzování nápadně nevýhodných podmínek ze znaleckého posudku č. 1702-231/00, ze dne 14. 11. 2000, z něhož vyplynulo, že kupní cena odpovídala tehdy platným předpisům. V tomto směru Ústavní soud odkazuje k otázce posouzení prodejních cen nemovitostí stanovených podle tehdejších cenových předpisů na svůj nález sp. zn. I. ÚS 139/93 (Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 2, č. 55, str. 129). Pokud stěžovatelka argumentuje v této souvislosti nálezem Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 168/95 (Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 6, č. 79, str. 63), pak Ústavní soud připomíná, že v uvedeném nálezu Ústavní soud shledal zjevnou neadekvátnost peněžitého plnění vzhledem ke konkrétnímu skutkovému stavu tohoto konkrétního případu. Stěžovatelka však v jejím případě neuplatňuje námitky, které by argumentovaly specifičností jejího konkrétního případu. Uvádí v tomto směru pouze obecnou argumentaci diskriminací, které byli vystaveni všichni soukromí vlastníci, neexistencí právního a demokratického státu, tehdejšími politickými, sociálními a ekonomickými poměry v letech 1948-1989 apod.
16. K hodnocení naplnění podmínek restitučního titulu obsaženého v §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě obecnými soudy Ústavní soud uvádí, jak již obdobně výše konstatoval, že při posuzování těchto otázek je povinen respektovat, že není součástí soustavy obecných soudů a nemůže za předpokladu, že obecné soudy postupují v souladu s procesními principy podle hlavy páté Listiny vykonávat přezkumné pravomoci v tom smyslu, že by působil jako další instance v systému soudnictví. Pokud ani jeden z orgánů veřejné moci neposoudil konkrétní okolnosti prodeje pozemků jako naplnění podmínky tísně a nápadně nevýhodných podmínek a Ústavní soud sám nemá v souzené věci vzhledem k okolnostem zjištěným z obsahu spisu důvod s jejich závěry nesouhlasit - není tak založen důvod, aby Ústavní soud uvedenou otázku sám přehodnocoval.
17. Stěžovatelka v textu ústavní stížnosti rovněž namítá dotčení jejího práva na projednání věci bez zbytečných průtahů zaručeného jí čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatelka uplatnila nárok na vydání nemovitostí dne 15. 12. 1992, rozhodnutí pozemkového úřadu však bylo vydáno až téměř po deseti letech. Obecné soudy její žalobu ze dne 21. 2. 2003 uzavřely odvolacím rozsudkem ze dne 7. 3. 2006, tedy po třech letech. Zmíněnou extrémní délku řízení zapříčinil, jak je zřejmé i z obsahu připojeného spisového materiálu, Pozemkový úřad v Mladé Boleslavi a stěžovatelce lze v tomto směru ohledně nepřiměřené délky řízení správního orgánu přisvědčit, kdy z hlediska ustálené judikatury Ústavního soudu je tato délka řízení v rozporu s ústavně zakotveným právem na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny). Ústavní soud nicméně v této souvislosti konstatuje, že uvedená námitka nesměřuje proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci, který by měl za následek stav trvajícího porušování jejích základních práv a svobod, přičemž stěžovatelka v petitu projednávané ústavní stížnost napadá rozhodnutí orgánů veřejné moci a nikoliv "jiný zásah" orgánu veřejné moci ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Za situace, kdy se stěžovatelka ústavní stížností domáhá zrušení napadených rozhodnutí [§82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona], pak již z logiky věci nemůže Ústavní soud ústavní stížnosti vyhovět s poukazem, že shledal existenci "jiného zásahu" (tzn. průtahů) ze strany správního orgánu. V případě "jiného zásahu" orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, je Ústavní soud oprávněn zakázat orgánu veřejné moci, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikázat mu, aby, pokud to je možné, obnovil stav před porušením [§82 odst. 3 písm. b) citovaného zákona]. V souzené věci však tento typ výroku zjevně nepřipadá v úvahu, jelikož správní orgán i obecné soudy již v dané věci rozhodly, a stěžovatelka ostatně ani v petitu ústavní stížnosti nenavrhuje jiný typ výroku než kasaci napadených rozhodnutí (srov. k tomu nález sp. zn. II ÚS 316/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 36, č. 21, str. 276). Ústavní soud proto posoudil námitku na průtahy v řízení jako zjevně neopodstatněnou.
18. Při zvážení všech tvrzení stěžovatelky Ústavnímu soudu s ohledem na výše uvedené nezbylo než konstatovat, že žádná ze stěžovatelkou uplatněných námitek nezaložila opodstatněnost jejího tvrzení o porušení jejích ústavně zaručených základních práv na soudní ochranu, spravedlivý proces, vlastnit majetek a na projednání věci bez zbytečných průtahů. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu