ECLI:CZ:US:2007:4.US.32.07
sp. zn. IV. ÚS 32/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti R. G., zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem Praha 1, Národní 25, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 6 Tdo 1200/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 1. 2007 podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 6 Tdo 1200/2006, pro porušení jeho základních práv zakotvených v čl. 8 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 2. 2006, sp. zn. 52 T 159/2005, uznán vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 trestního zákona, jehož se podle skutkových zjištění dopustil tím, že "dne 24. 11. 1999 v Praze 4, ul. Na Ostrůvku 360/4 jako vlastník domu č. 360/4b pod záminkou rekonstrukce bytu si zajistil přístup do bytu v přízemí vlevo tohoto domu v nájmu poškozeného J. O. a následně k jeho pokynu bylo vystěhováno veškeré zařízení bytu s tím, aby byt mohl užívat P. P., s nímž dne 21. 11. 1999 uzavřel nájemní smlouvu na tento byt, a byt následně znemožnil J. O. užívat, a to až do nejméně 14. 6. 2005, přestože na J. O. ke dni 30. 3. 1991, tedy ke dni úmrtí jeho dědečka L. O., s nímž žil v den jeho smrti ve společné domácnosti ze zákona přešlo užívací právo k tomuto bytu, přičemž na tuto skutečnost byl písemně upozorněn". Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 60.000,- Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stěžovateli stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku stěžovatel podal, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 6 To 162/2006 tak, že odvolání stěžovatele podle ustanovení §256 trestního řádu zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 6 Tdo 1200/2006, dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Pochybení Nejvyššího soudu stěžovatel spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí nebylo vydáno na základě zákonného postupu soudu a proto není v souladu s právem na soudní a jinou právní ochranu podle Listiny. Podle názoru stěžovatele soudy ve věci rozhodující nevěnovaly náležitou pozornost všem skutečnostem, které jsou významné pro posouzení příslušných občanskoprávních vztahů. Stěžovatel se domnívá, že v dosavadním řízení žádný soud nemohl vzhledem ke všem okolnostem případu zcela jasně a přesvědčivě vyloučit, že stíhané jednání označované jako protiprávní svémoc by nemohlo být např. v civilním řízení posouzeno jako výkon práva.
Ústavní soud připomíná, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Ústavní soud je oprávněn posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele zaručených ústavním pořádkem.
Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel napadá toliko rozhodnutí dovolacího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání, Ústavní soud v souladu se svoji konstantní judikaturou považuje za nepochybné, že institut dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jehož zavedení do právního řádu je projevem svobodné volby zákonodárce a nikoli projekcí případného "základního práva" garantovaného Listinou či jinými součástmi ústavního pořádku. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6 a 7 trestního řádu). Žádné "základní právo" na přezkum pravomocných rozhodnutí v trestních věcech neexistuje. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení (viz čl. 13 Úmluvy a čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), avšak ani Listina ani žádný z mezinárodněprávních instrumentů neupravuje právo na (jakýkoli) přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 95/04 publ. ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, usnesení č. 45, str. 431).
Jak vyplývá z obsahu odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, dovolací soud se v rámci svých kompetencí vznesenými námitkami stěžovatele, které jsou v podstatě shodné s námitkami uvedenými v ústavní stížnosti, řádně zabýval a vyložil, proč je nenalezl důvodnými. Ústavní soud pak neshledal, že by stěžovateli bylo Nejvyšším soudem bráněno v uplatňování jeho práv, či že by postupem tohoto soudu došlo k porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti, neboť trestní řád i trestní zákon interpretoval a aplikoval ústavněprávně konformním způsobem a z jeho postupu nevyplývají známky libovůle. Argumentace Nejvyššího soudu je logická a přesvědčivá, takže je zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolné, což by zakládalo důvod k tomu, aby Ústavní soud zasáhl. Ústavní soud proto ani nepovažuje za nutné argumentaci uvedenou v odůvodnění napadeného rozhodnutí opakovat.
Jestliže základními aspekty práva na spravedlivý proces jsou kontradiktornost a rovnost zbraní mezi stranami, a tyto aspekty byly Nejvyšším soudem dodrženy, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které Nejvyšší soud v usnesení o odmítnutí dovolání vyvodil, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou chráněného základního práva. Ústavní soud za této situace nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem.
Z důvodu zde uvedených Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu