ECLI:CZ:US:2007:4.US.330.06.1
sp. zn. IV. ÚS 330/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou JUDr. Vlastou Formánkovou ve věci návrhu Ing. F. Z., právně zastoupeného JUDr. A. V., směřující proti usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. března 2006, č.j. 5 Cmo 69/2006-88, a Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. června 2004, č.j. 6 Cm 26/2003-46, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se navrhovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byl zkrácen v právu na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále v právu, aby státní moc byla uplatňována jen v mezích a způsobem který stanoví zákon podle čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 a 3 Listiny. Rovněž měl být zkrácen v právu na zachování lidské důstojnosti a osobní cti podle čl. 10 odst. 1 Listiny, v právu na vlastnictví majetku podle čl. 11 odst. 3 Listiny.
Shora uvedeným usnesením Krajského soudu v Ostravě byl zamítnut návrh na vyslovení neplatnosti členské schůze bytového družstva, kterým byla schválena změna paušálních náhrad a odměny a postup představenstva při doplacení daně z příjmu (výrok I.) a navrhovateli byla stanovena povinnost uhradit na náhradu nákladů částku ve výši 11.480,- Kč (výrok II). O odvolání navrhovatele rozhodl Vrchní soud v Olomouci shora popsaným usnesením, kterým změnil výrok o náhradě nákladů v řízení před soudem prvého stupně na částku 5.530,- Kč (výrok I.), rozhodnutí soudu prvého stupně ve výroku I. potvrdil (výrok II.), a stanovil navrhovateli povinnost zaplatit na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 13.604,- Kč (výrok III.).
Při shromaždování podkladů Ústavní soud shledal, že navrhovatel proti napadeným usnesením podal rovněž dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, které napadlo dne 23. října 2006 a věc je vedena pod sp. zn. 29 Odo 1513/2006.
Po posouzení uvedených okolností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Při interpretaci uvedeného ustanovení je třeba vycházet z toho, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Jak k tomu konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. června 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 19, č. 111), ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice; Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Ani u mimořádného opravného prostředku, který může orgán, jenž o něm rozhoduje, odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, není v době jeho podání zřejmé, zda je či není přípustný, a tedy zda se skutečně jedná o procesní prostředek ochrany práv stěžovatele. Vzhledem k této okolnosti zákon netrvá na tom, aby stěžovatel takový mimořádný opravný prostředek před podáním ústavní stížnosti uplatnil. Na straně druhé lze i takový mimořádný prostředek uplatnit, aniž by tím byla ohrožena možnost posléze podat ústavní stížnost, neboť jestliže orgán, jenž o něm rozhoduje, jej odmítne z důvodů závisejících na jeho uvážení, má stěžovatel otevřenu lhůtu pro podání ústavní stížnosti (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Podmínkou tedy je pouze to, aby jej příslušný subjekt uplatnil řádně (tedy např. včas).
Jak bylo výše uvedeno, stěžovatel podal dovolání tedy mimořádný opravný prostředek ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Jestliže pak podal ústavní stížnost souběžně s takovýmto mimořádným prostředkem, probíhá tedy před obecnými soudy příslušné řízení, v jehož rámci se může domáhat ochrany (i) svých ústavně zaručených práv a svobod. Není tedy důvodu pro to, aby Ústavní soud - v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci (obecných soudů) - do doby, než toto řízení bude ukončeno, ve věci (paralelně) rozhodoval, není ani důvodu pro to, aby Ústavní soud vyčkával se svým rozhodnutím až do vydání rozhodnutí orgánu, jenž o daném mimořádném prostředku rozhodoval, neboť stěžovatel nebyl nucen podávat ústavní stížnost, když tak může učinit až po doručení rozhodnutí o daném mimořádném opravném prostředku.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavnímu soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práv poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V projednávané věci nastal takový případ, a Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podaný stěžovatelem podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2007
Vlasta Formánková
soudkyně zpravodajka