ECLI:CZ:US:2007:4.US.342.05
sp. zn. IV. ÚS 342/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, o ústavní stížnosti V. S., zastoupeného JUDr. Ladislavem Semiánem, advokátem Advokátní kanceláře v Čachovicích, Vlkava 137, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 To 381/2004, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 5. 2004, č. j. 3 T 151/2001-232, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze.
2. Jak Ústavní soud zjišťuje z připojeného spisového materiálu, stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 10. 2001, č. j. 3 T 151/2001-37, uznán vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 2 tr. z. a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 3 roky. Ke stěžovatelem podanému odvolání Městský soud Praze svým rozsudkem ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 8 To 72/2002, při nezměněném výroku o vině, zrušil výrok o trestu a uložil stěžovateli trest odnětí svobody v trvání 4 let. Podané dovolání Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 20. 6. 2002, sp. zn. 3 Tdo 254/2002, odmítl podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Ke stěžovatelem podané ústavní stížnosti Ústavní soud nálezem, sp. zn. IV. ÚS 564/02, ze dne 8. 7. 2003, výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu ČR a rozsudek Městského soudu v Praze zrušil, když dospěl k závěru, že postupem obecných soudů bylo zasaženo do práva stěžovatele zaručeného v čl. 8 odst. 2, věta první Listiny a rovněž k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť postup soudů, který byl v řízení proti stěžovateli užit, nelze považovat za postup stanovený právními normami. Po následném zrušujícím usnesení ze dne 21. 10. 2003 vydaném Městským soudem v Praze Obvodní soud pro Prahu 10 ve věci znovu rozhodl napadeným rozsudkem ze dne 27. 5. 2004, č. j. 3 T 151/2001-232, kterým uznal stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. z. a uložil mu trest odnětí svobody v trvání 4 let. Podané odvolání Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 To 381/2004, zamítl. Stěžovatel posléze podal proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze dovolání, jež Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 5 Tdo 471/2005, odmítl podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že mu ve vztahu k napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10 jde především o přezkum skutkového zjištění, kdy podle jeho názoru došlo k dotčení zásady volného hodnocení důkazů. Oba obecné soudy odůvodnily závěry o stěžovatelově vině věrohodností výpovědí svědků P. M. a M. H., protokolem o ohledání místa činu a odbornými vyjádřeními. K tomu stěžovatel namítá, že není pravdou, že P. M. předával jakékoliv drogy a psychotropní látky a poukazuje na prohlášení tohoto svědka v dopise ze dne 3. 5. 2002, v němž tento odvolává svoji dřívější výpověď a potvrzuje jeho nevinu. Závěry odvolacího soudu o účelově učiněném prohlášení svědka M. o konání domovní prohlídky jsou dle názoru stěžovatele spekulativní a nemohou obstát, kdy vina musí být jednoznačně zjištěna podle §3 tr. z. opřením o bezpečně prokázaná fakta. Bylo rovněž porušeno ustanovení §2 odst. 11 tr. ř. o ústnosti jednání, když v případě svědka M., vypovídajícího v jeho prospěch v písemném prohlášení ze dne 3. 5. 2002, soudy vycházely pouze z jeho výpovědi v přípravném řízení, nikoliv z jeho výpovědi před soudem. Nebyly také provedeny důkazy stěžovatelem navrhované, na jejichž základě by obecné soudy musely rozhodnout o jeho nevině. V řízení před oběma soudy nebylo taktéž přihlíženo k závěrům Ústavního soudu uvedeným ve shora zmíněném nálezu, sp. zn. IV. ÚS 564/02. Stěžovatel proto v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 To 381/2004, a podle ustanovení §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem.
II.
4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 3 T 151/2001, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 10, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10.
5. Městský soud v Praze ve svém vyjádření odkazuje na své rozhodnutí, v němž je stanovisko k případu uvedeno. Nad tento odkaz poznamenává, že se v předmětném rozhodnutí velmi podrobně zabýval zdůvodněním toho, proč dospěl k závěru, že se v daném případě nekonala domovní prohlídka, když policisty do bytu pozval jeho jediný oprávněný uživatel svědek H., který nesouhlasil s tím, že se v jeho bytě distribuují drogy. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti tohoto svědka, který celé trestní stíhání inicioval svým oznámením policii o distribuci drog, zcela opomíjí.
6. Ve svém vyjádření Obvodní soud pro Prahu 10 vyslovuje názor, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva na spravedlivý proces. Soud uznal stěžovatele vinným poté, co byl v hlavním líčení provedenými důkazy hodnocenými v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. zjištěn skutkový stav věci, o němž nebyly důvodné pochybnosti. V trestním řízení byly dodrženy všechny pokyny ze zrušujícího nálezu Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 564/02, a dříve existující pochybení jsou tedy zcela napravena. V podrobnostech pak obvodní soud zcela odkazuje na odůvodnění zmíněných rozhodnutí a navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl.
7. Městské státní zastupitelství v Praze a Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 10 ve svých vyjádřeních shodně uvádějí, že obecné soudy postupovaly v souladu se zákonem a ústavní stížnost nepovažují za důvodnou.
8. Shora uvedená vyjádření obecných soudů a městského a obvodního státního zastupitelství k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí.
III.
9. Meritum ústavní stížnosti představují stěžovatelovy námitky k hodnocení provedených důkazů a neprovedení důkazů stěžovatelem navrhovaných. K těmto námitkám Ústavní soud předně zdůrazňuje, jak dává opakovaně ve svých rozhodnutích najevo, že není součástí obecné soudní soustavy či jejím vrcholem (čl. 90 Ústavy ČR), respektuje nezávislost obecných soudů a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do jurisdikční činnosti obecných soudů Ústavnímu soudu přísluší zasahovat pouze v případě, že rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod.
10. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud zjišťuje, že se obecné soudy otázkou, zda se stěžovatel svým jednáním dopustil spáchání trestného činu, zabývaly opakovaně, a to vedle přezkumné činnosti v rámci uplatněných řádných opravných prostředků rovněž v souvislosti se zrušujícím nálezem Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02. Uvedeným nálezem se zjišťování skutkového stavu, hodnocení celkové důkazní situace a právní posouzení dané věci, vrátilo zpět do stádia řízení před soudem I. stupně a stěžovateli tak byla znovu dána možnost vznášet své námitky stran důkazního řízení a hodnocení důkazů. Stěžovatel tyto své námitky vyjádřil v průběhu hlavních líčení, v odůvodnění odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně ze dne 18. 8. 2004 a v průběhu veřejného zasedání odvolacího soudu. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že nalézací a odvolací soud se předmětnými námitkami stěžovatele v napadených rozhodnutích podrobně zabývaly, ale nepřisvědčily jim.
11. Ke stěžovatelovým námitkám k hodnocení provedených důkazů obecnými soudy Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vychází též zásada volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy hodnotí důkazy podle své úvahy, v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. To se týká i stěžovatelem uplatněných námitek k hodnocení provedených důkazů. Nalézací i odvolací soud při hodnocení celkové důkazní situace vycházely ze všech provedených důkazů, zejména pak podrobně a v souvislostech zvažovaly důkazní hodnotu výpovědi svědka P. M., který svoji původní výpověď z přípravného řízení jednoznačně usvědčující stěžovatele, učiněnou při prvním výslechu bezprostředně po svém zadržení 13. 6. 2001 po řádném poučení a za přítomnosti obhájce stěžovatele, později odvolal dopisem ze dne 3. 5. 2002 a ve prospěch stěžovatele pak vypovídal shodně i při hlavním líčení dne 8. 1. 2004. Obecné soudy této změně výpovědi svědka M. neuvěřily (č.l. 234-235, 279-280), a to i vzhledem k dalším souvisejícím důkazům. Odvolací soud se rovněž vypořádal s námitkou stěžovatele stran nezákonnosti provedené domovní prohlídky, kdy ohledání místa bylo provedeno po dohodě mezi policisty a svědkem M. H. Pokud jde o námitku neprovedení navrhovaných důkazů, pak Ústavní soud konstatuje, že nalézací soud zamítnutí návrhů stěžovatele na doplnění dokazování výslechem svědkyně Ž. Ž. a zjištěním majetkových poměrů svědka H. řádně odůvodnil. Stěžovatel přitom předmětnou námitku neprovedení navrhovaných důkazů již nevznesl v podaném odvolání a odvolací soud se jí proto nemohl zabývat a s ní se vypořádat. K námitce stěžovatele, že obecné soudy nepřihlížely k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu, pak je Ústavní soud nucen konstatovat, že stěžovatel tuto svoji námitku nijak blíže nespecifikuje. Ústavní soud se k ní tedy nemůže konkrétně vyslovit, kdy základ této námitky nemůže spočívat pouze v nesouhlasu stěžovatele s výsledkem soudního řízení. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že po vrácení věci do stádia řízení před soudem I. stupně zopakoval nalézací soud celé důkazní řízení a hodnocením provedených důkazů se obsáhle zabýval v odůvodnění svého rozsudku (č.l. 233-236), přičemž vycházel i ze závěrů vyslovených v předmětném nálezu Ústavního soudu. Odvolací soud pak skutková zjištění učiněná nalézacím soudem považoval za zcela správná a neskýtající žádných pochybností.
12. Ústavnímu soudu nenáleží provádět přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly. Toto mu přísluší pouze za situace, pokud by při důkazním řízení byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. nález Ústavního soudu vedený pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Ústavní soud se tak může hodnocením důkazů obecným soudem zabývat jen tehdy, zjistí-li libovůli v jeho postupu, tj. že jeho právní závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že obecný soud porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku. Při posuzování předmětné ústavní stížnosti však Ústavní soud tento shora zmíněný extrémní nesoulad, svědčící o zásahu do oblasti základních práv a svobod stěžovatele, který by odůvodňoval jeho zásah, neshledal. Obecným soudům musí být vždy dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, kdy právě obecný soud je tím soudem, jenž má na mysli ustanovení čl. 40 odst. 1 Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Ústavní soud nemůže v tomto směru činnost obecných soudů nahrazovat.
13. Právo na soudní ochranu, jehož porušení se stěžovatel dovolává, nezaručuje samo o sobě právo na to, aby věc byla posouzena obecnými soudy v souladu s právním názorem stěžovatele. Spočívá v možnosti dovolat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu rozhodujícího podle pravidel zaručujících spravedlivé posouzení věci. Základním principem takového spravedlivého řízení je z hlediska ústavních procesních práv mimo jiné i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovateli veškeré možnosti uplatnění svých práv. Ve vztahu k posuzované věci je Ústavní soud toho názoru, že tato možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem byla stěžovateli poskytnuta, kdy z ústavní stížnosti ani z připojeného spisového materiálu nelze dovodit nic, co by svědčilo o opaku.
14. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedenou argumentaci neshledal v postupu obecných soudů při hodnocení důkazů nic, co by svědčilo o překročení mezí ústavnosti z pohledu stěžovatelem namítaného porušení jeho práva na soudní ochranu, přičemž závěry plynoucí z hodnocení provedeného dokazování je třeba považovat za výsledek, který je projevem nezávislého soudního rozhodování, do něhož není Ústavní soud oprávněn zasahovat.
15. Pouze na okraj pak Ústavní soud poznamenává k návrhu stěžovatele, aby Ústavní soud sám ve věci rozhodl podle ustanovení §265m odst. 1 tr. ř., že řízení před Ústavním soudem je upraveno zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, kdy podle ustanovení §63 tohoto zákona se pro toto řízení použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu a předpisy vydané k jeho provedení, pokud uvedený předpis nestanoví jinak.
16. Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. ledna 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu