ECLI:CZ:US:2007:4.US.350.06.1
sp. zn. IV. ÚS 350/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. J. O., CSc., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 2. 2005, č.j. 2 T 6/2004-2600, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 2005, č.j. 11 To 92/2005-3109, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 4. 2006, č.j. 3 Tdo 353/2006-3433, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 13. 6. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, když napadaným rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") byl uznán vinným ze spáchání pokračujícího trestného činu obecného ohrožení podle §179 odst. 1, odst. 2 písm. a) zák. č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 trestního zákona, trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. a) trestního zákona, trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona, trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního zákona, trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 trestního zákona, za což byl krajským soudem odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti a půl roku. Krajský soud svým rozsudkem ze dne 10. 2. 2005 dále částečně zprostil obžaloby stěžovatele a rozhodl o osobách ostatních obžalovaných dané trestní věci. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 29. 9. 2005 zamítl odvolání stěžovatele, ostatních tam vyjmenovaných obžalovaných a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni směřující proti napadanému rozsudku krajského soudu, a propustil obžalovaného P. K. z vazby na svobodu. Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud ČR") následně svým usnesením ze dne 19. 4. 2006 odmítl dovolání stěžovatele a S. Y. Stěžovatel v petitu své ústavní stížnosti, jak jej upravil přípisem ze dne 30. 11. 2006, výslovně po Ústavním soudu nežádal zrušení rozsudku krajského soudu ze dne 10. 2. 2005. Vzhledem ke skutečnosti, že námitky stěžovatele z jeho ústavní stížnosti byly ve značné míře zaměřeny právě proti tomuto rozhodnutí soudu I. stupně, považoval Ústavní soud projednávanou ústavní stížnost za podanou také proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 2. 2005, č.j. 2 T 6/2004-2600.
2. Stěžovatel se domníval, že postup obecných soudů v jeho trestní věci vykazuje příkrý rozpor se závěry vyjádřenými v dosavadní judikatuře Ústavního soudu a odporuje ustanovením čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 39, čl. 40 odst. 2, odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
3. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel nejprve podrobil kritice ten závěr obecných soudů, dle něhož se stěžovatel dopustil trestné činnosti jako člen organizované skupiny. K tomuto stěžovatel doplnil, že v případě trestného jednání jeho osoby a ostatních odsouzených dané trestní věci zcela absentuje znak plánovitosti, stejně jako dělba úkolů v rámci údajné skupiny. Stěžovatel v tomto směru rovněž namítal, že obecné soudy nezjistily, kdo a v jaké míře se na dělbě úkolů podílel, co konkrétně dělal, jak byla skupina organizována a jak bylo vše naplánováno, nadto obecné soudy v napadaných rozhodnutích dostatečně zřejmým způsobem nevysvětlily, z čeho existenci znaků organizované skupiny dovodily. Dle hodnocení stěžovatele pak závažné vady nese taktéž napadaný rozsudek krajského soudu, jehož skutkové věty neobsahují popis podílu jednotlivých odsouzených na trestném jednání tak, aby toto bylo možno označit za jednání organizované skupiny, resp. jehož výroky o vině nevymezují rysy organizované skupiny, kteréžto vady nenapravily ani odvolací či dovolací soud. Z takto naznačených pochybení obecných soudů stěžovatel vyvodil nesprávnost právní kvalifikace jeho jednání ve smyslu §179 odst. 2 písm. a), §234 odst. 2 písm. a) trestního zákona.
4. Stěžovatel se dále nebyl s to ztotožnit s posouzením jeho úlohy při páchání stíhané trestné činnosti ze strany obecných soudů. Ty ve svých rozhodnutích předně nikterak nespecifikovaly, jaké požadavky stěžovatel sděloval dalším obžalovaným, na jejichž základě ti následně realizovali jednotlivé stíhané skutky. Obecné soudy současně neprokázaly v jednání stěžovatele úmysl a nezohlednily, že jeho konání by bylo možno hodnotit nanejvýš jako organizování trestného činu dle §10 odst. 1 písm. a) trestního zákona, nikoliv jako spáchání trestného činu členem organizované skupiny.
5. V dalším stěžovatel obecným soudům vytýkal, že ty nesprávně právně kvalifikovaly jeho trestní jednání. Svým jednáním, jak je popsáno u skutků uvedených jako body 1-6 a 9 výroku napadaného rozsudku krajského soudu, stěžovatel nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu obecného ohrožení (skutek č. 1-5), skutkovou podstatu trestného činu loupeže (skutek č. 6), skutkovou podstatu trestného činu krádeže (skutek č. 9), nadto skutky specifikované pod body 1-5 výroku rozsudku krajského soudu ze dne 10. 2. 2005 nemohly být trestnou činností pokračující, jelikož zde chybí naplnění obligatorních zákonných předpokladů ve smyslu §89 odst. 3 trestního zákona.
6. Stěžovatel Ústavnímu soudu v ústavní stížnosti vyjevil rovněž své přesvědčení, že napadané rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné a nesrozumitelné, mimoto se odvolací soud v tomto nevypořádal se všemi odvolacími námitkami stěžovatele. Svou ústavní stížnost stěžovatel uzavřel výhradou, dle níž soud I. stupně vyměřil jemu přísný trest, aniž by měl při tomto na zřeteli účel trestu dle §23 trestního zákona, čímž byla narušena nutná vyváženost trestní prevence a trestní represe. Toto namítané pochybení krajského soudu vrchní soud a Nejvyšší soud ČR neodstranily.
7. Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 2 T 6/2004. Při jeho prostudování učinil Ústavní soud zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k námitkám stěžovatele z jeho ústavní stížnosti.
8. Ústavní soud poté vyzval účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili. Krajský soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění jím vydaného rozsudku ze dne 10. 2. 2005. Vrchní soud v rámci svého vyjádření především poukázal na tu skutečnost, že všemi otázkami, které nastoluje stěžovatel ve své ústavní stížnosti, se dostatečně zabýval již krajský soud v jeho rozsudku ze dne 10. 2. 2005. K tomuto připojil, že se odvolací soud ztotožňuje s hodnocením důkazů a právní kvalifikací jednání stěžovatele, jak je provedl krajský soud, tento pak dle stanoviska vrchního soudu nepochybil v popisu skutkových vět či při ukládání trestu stěžovateli a své rozhodnutí ze dne 10. 2. 2005 velmi podrobně odůvodnil. Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření odkázal na usnesení tohoto orgánu ze dne 19. 4. 2006, kteréžto na tomto místě taktéž stručně shrnul. Dovolací soud dále doplnil, že stěžovatel se cestou ústavní stížnosti domáhá především revize hmotně právních závěrů obecných soudů odvozených ze soudy zjištěného skutkového stavu, se kterými částečně polemizuje. Nejvyšší soud ČR ovšem stěžovateli neodepřel uplatnění práva na projednání mimořádného opravného prostředku a jím podaným dovoláním se řádně zabýval v rozsahu vymezeném zákonem. Jelikož podle přesvědčení Nejvyššího soudu ČR v řízení před dovolacím soudem ani jeho rozhodnutím nebyla zasažena ústavně zaručená práva stěžovatele, navrhl tak, aby Ústavní soud projednávanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Krajské státní zastupitelství v Plzni v rámci svého vyjádření zdůraznilo, že společenská nebezpečnost souzené skupiny pachatelů trestné činnosti byla velmi vysoká, neboť se v tomto případě jednalo o společenství více osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností, které bylo zaměřeno na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti. V dalším pak státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni Ústavnímu soudu vylíčila, z čeho byla krajským soudem vyvozována plánovitost v konání stěžovatele a dalších obžalovaných, resp. jak páchání trestné činnosti stěžovatelem a dalšími obžalovanými pravidelně probíhalo. Skutkové věty napadaného rozsudku krajského soudu nevykazují dle Krajského státního zastupitelství v Plzni žádných vad, je v nich přesně popsáno rozdělení úkolů mezi jednotlivé aktéry trestné činnosti a úloha stěžovatele v této je naprosto zřejmá. Krajský soud, pokud dospěl k závěru, že skupina stíhaných osob spolu se stěžovatelem je organizovanou skupinou, tímto nikterak nepochybil, což lze zjistit mimo jiné s přihlédnutím k počtu útoků, které další obžalovaní na pokyn stěžovatele uskutečnili. Vrchní státní zastupitelství v Praze se svým přípisem Ústavnímu soudu svého postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo, stejně jako Nejvyšší státní zastupitelství.
9. Tato vyjádření účastníků byla poté zaslána stěžovateli na vědomí, na což ten ve lhůtě, kterou mu Ústavní soud k případné replice určil, nikterak nereagoval.
II.
10. Ústavní soud následně přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska namítaných porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud předně nemohl přehlédnout, že ústavní stížnost stěžovatele naprosto postrádá ústavněprávní rozměr. Ústavněprávní rovinu své ústavní stížnosti nadto stěžovatel ani přesvědčivě nevymezil, neboť k výtkám obsaženým v jeho ústavní stížnosti, které spadají výhradně do rámce práva podústavního, pouze připojil výčet údajně obecnými soudy porušených ústavně zaručených práv a teoretické výklady k těmto, aniž by Ústavnímu soudu dostatečně zřejmým způsobem naznačil, jak se jednotlivá tvrzená pochybení obecných soudů projevila v oblasti základních práv a svobod stěžovatele.
12. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti především vypočítává domněle nesprávné právní závěry obecných soudů vyslovené jimi v jejich rozhodnutích a s těmito obsáhle polemizuje, to vše v takřka shodném rozsahu a smyslu jako v jeho odvolání proti rozsudku soudu I. stupně, resp. v jeho dovolání. Tímto však stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další instance soustavy obecných soudů, která mu nepřísluší. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, náleží obecným soudům. Jelikož se námitky stěžovatele ve své většině kryjí s jeho výhradami uplatněnými již v řízení před obecnými soudy, je tak základem pro podání této ústavní stížnosti stěžovatele skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, což ovšem samo o sobě nezakládá důvod k podání ústavní stížnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 1996, sp. zn. II. ÚS 294/95, publikovaný pod č. 63 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, str. 481; dostupný také na www.judikatura.cz). Ústavní soud posuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí pouze za předpokladu, že jimi je porušeno ústavně zaručené právo. V přezkoumávaném případě však nebyl takovýto zásah do práv stěžovatele shledán.
13. Napadá-li stěžovatel ve své ústavní stížnosti ten závěr obecných soudů, dle něhož se stěžovatel dopustil trestné činnosti jako člen organizované skupiny, Ústavní soud nemohl přisvědčit žádné z výtek stěžovatele v tomto směru. Krajský soud ve svém rozsudku ze dne 10. 2. 2005 velice podrobně, z hlediska ústavněprávního pak nanejvýš řádně, popsal fungování organizované skupiny, jejímž členem byl stěžovatel (zejm. č.l. 2709-2710), vysvětlil, z čeho existenci znaků organizované skupiny dovodil (zejm. č.l. 2708-2710), přičemž z napadaného rozhodnutí krajského soudu se bez pochybností podává také přítomnost plánovitosti a dělby úkolů v jednání stěžovatele a dalších obžalovaných (zejm. č.l. 2709-2710, č.l. 2716). Skutkové a právní věty, jak je krajský soud obsáhl do odsuzujícího výroku svého rozsudku ze dne 10. 2. 2005, jsou koncipovány při šetření příslušných zákonných požadavků (č.l. 2600-2611). Právní závěr krajského soudu o spáchání trestné činnosti stěžovatelem jako členem organizované skupiny k odvolání stěžovatele přezkoumal vrchní soud (č.l. 3132-3133) a k následnému dovolání stěžovatele rovněž Nejvyšší soud ČR (č.l. 3435), při tomto však odvolací a dovolací soud nezjistily žádný z údajných nedostatků napadaného rozsudku krajského soudu. Na takto naznačeném postupu obecných soudů neshledává Ústavní soud ničeho protiústavního. Právní závěr obecných soudů o spáchání trestné činnosti stěžovatelem jako členem organizované skupiny nevykazuje extrémní rozpor s vykonanými skutkovými zjištěními, nadto tento nenese znaky libovůle či dokonce svévole. Výše předestřený právní závěr obecných soudů je proto nutno respektovat jako výsledek nezávislého soudního rozhodování, který z hlediska ústavněprávního bezpochyby obstojí. S ohledem na tuto skutečnost tak nelze úspěšně napadat ani právní kvalifikaci jednání stěžovatele ve smyslu §179 odst. 2 písm. a), §234 odst. 2 písm. a) trestního zákona.
14. Obecné soudy se ve svých rozhodnutích neopomněly zabývat úlohou stěžovatele při páchání stíhané trestné činnosti organizovanou skupinou. Krajský soud ve svém rozsudku ze dne 10. 2. 2005 dovodil přítomnost úmyslu spáchat prokazované trestné činy v jednání stěžovatele (zejm. č.l. 2712-2714), z odůvodnění tohoto rozsudku krajského soudu není nesnadné vyčíst, jaké požadavky vynášel stěžovatel vůči dalším obžalovaným (zejm. č.l. 2637 a násl., č.l. 2709-2710). Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení ze dne 19. 4. 2006 k námitce stěžovatele posoudil správnost právní kvalifikace jednání stěžovatele učiněné soudy I. a II. stupně, v této souvislosti však vyslovil své jednoznačné stanovisko, že s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu nebylo možno kvalifikovat trestné jednání stěžovatele pouze jako účastenství na trestné činnosti ve smyslu §10 odst. 1 písm. a) či §10 odst. 1 písm. b) trestního zákona, a to pro zcela určitou roli stěžovatele v rámci organizované skupiny (č.l. 3435). Při svých úvahách, jež byly stručně popsány v předchozím, a formulování z těchto plynoucích právních závěrů, se obecné soudy pohybovaly v ústavněprávním rámci a nikterak nevykročily z mezí ústavnosti, což je nepochybně postupem ústavně souladným.
15. Pokud se jedná o výhrady stěžovatele stran právní kvalifikace jeho jednání obecnými soudy, tyto Ústavní soud nemá za opodstatněné. Krajský soud v napadaném rozsudku řádně odůvodnil, na jakém základě kvalifikuje ve skutkových větách rozsudku nadepsané jednání stěžovatele jako spáchání trestného činu obecného ohrožení (zejm. č.l. 2711-2712), jako spáchání trestného činu loupeže (zejm. č.l. 2710, č.l. 2714), jako spáchání trestného činu krádeže (zejm. č.l. 2714), k čemuž připojil jím zjištěné příčiny právního hodnocení skutků specifikovaných pod body 1-5 výroku napadaného rozsudku krajského soudu jako pokračující trestné činnosti (zejm. č.l. 2712). K odvolání stěžovatele nejprve vrchní soud vyjevil své přesvědčení, že právní kvalifikaci jednání stěžovatele, jak ji provedl krajský soud, nelze ničeho vytknout (č.l. 3132-3133), k dovolání stěžovatele poté Nejvyšší soud ČR tuto přezkoumal a plně se s ní ztotožnil (č.l. 3434-3435), přičemž odvolací i dovolací soud ve svých rozhodnutích nezůstaly u pouhého konstatování svých zjištění a stanovisek, nýbrž tato také blíže rozvedly. Takto učiněnou právní kvalifikaci jednání stěžovatele, kterou Ústavní soud považuje za přiléhavou, nelze vnímat jako ústavně nonkonformní či jakkoliv zasahující do základních práv či svobod stěžovatele.
16. Ke stěžovatelem namítané nepřezkoumatelnosti a nesrozumitelnosti odůvodnění napadaného usnesení vrchního soudu Ústavní soud připojuje, že s obsahem odvolacích námitek stěžovatele se částečně vypořádal již soud I. stupně ve svém rozhodnutí. Jelikož se odvolací soud s jeho závěry ztotožnil, nebylo třeba tyto znovu odůvodňovat, ale postačilo, že na ně odvolací soud jako na správné odkázal (zejm. č.l. 3132). Navíc pak odvolací soud doplnil vlastní úvahy o skutkových a právních zjištěních učiněných krajským soudem, které tato zjištění podporují a zároveň reagují na odvolací námitky stěžovatele (č.l. 3132-3133). Ústavní soud považuje takovýto postup za plně ústavně souladný. Nesouhlasí-li stěžovatel se způsobem potrestání jeho osoby, o kterém rozhodl krajský soud svým rozsudkem ze dne 10. 2. 2005, Ústavní soud k tomuto podotýká, že při stanovení druhu a výměry trestu v konkrétních případech je rozhodování obecných soudů zcela nezastupitelné, Ústavnímu soudu by příslušelo do této oblasti zasahovat pouze za situace, kdy by vyváženost prvku represe a prvku prevence v rozhodování byla zcela extrémním způsobem porušena, k čemuž ovšem v posuzované věci nedošlo, jak zřejmě plyne z rozhodnutí obecných soudů vydaných v trestní věci stěžovatele (zejm. č.l. 2716-2718, č.l. 3133-3134).
17. Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Stěžovateli se podle přesvědčení Ústavního soudu dostalo řádného a spravedlivého posouzení jeho věci obecnými soudy, kdy tuto nejprve projednal krajský soud, následně pak v rámci řízení o opravných prostředcích taktéž vrchní soud a Nejvyšší soud ČR. Odvolací a dovolací soud přistoupily k přezkumu právní věci stěžovatele plně v souladu s požadavky, jaké jsou na činnost soudů v odvolacím a dovolacím řízení kladeny zákonem, a vydaly rozhodnutí, patřičně odůvodněná, v nichž se náležitě vypořádaly s odvolacími, resp. dovolacími námitkami stěžovatele. Navzdory této skutečnosti, tedy prověření trestní věci stěžovatele postupně třemi soudními instancemi, stěžovatel podal projednávanou ústavní stížnost, ve které ovšem Ústavnímu soudu nepředkládá nic než ty výhrady, jež zazněly, některé z nich již několikrát, v řízení před obecnými soudy, a na které obecné soudy ve svých rozhodnutích adekvátně reagovaly. Takovéto dovolávání se ochrany ze strany stěžovatele, kterou ten žádá po Ústavním soudu, je za výše naznačených okolností značně problematické, neboť Ústavní soud skutečně není čtvrtou instancí soustavy obecných soudů. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele v této části odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
18. Stěžovatel byl částí výroku napadaného rozsudku krajského soudu podle ustanovení §226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, zproštěn obžaloby pro jeden skutek popsaný v obžalobě Krajského státního zastupitelství v Plzni. Jelikož k této části výroku stěžovatel ničeho nenamítal a současně Ústavní soud nezjistil žádnou skutečnost, která by svědčila o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele právě touto částí výroku napadaného rozsudku krajského soudu, také v této části ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že je tato zjevně neopodstatněná, proto ji jako takovou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
19. Ve vztahu k ústavní stížnosti vůči těm částem výroku napadaného rozsudku krajského soudu, v nichž krajský soud rozhodoval o osobách ostatních obžalovaných, vůči té části výroku I. napadaného usnesení vrchního soudu dotýkající se odvolání ostatních obžalovaných a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni, vůči výroku II. napadaného usnesení vrchního soudu a vůči té části výroku napadaného usnesení Nejvyššího soudu ČR dotýkající se dovolání S. Y., nutno stěžovatele považovat za osobu neoprávněnou. Citované výroky či jejich části totiž nejsou svou podstatou způsobilé zasáhnout do jeho ústavně zaručených práv. Z tohoto důvodu Ústavní soud v této části ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu