ECLI:CZ:US:2007:4.US.368.07.1
sp. zn. IV. ÚS 368/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. Ing. Vojtěchem Levorou, advokátem se sídlem Plzeň, Slovanská tř. 136, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 23 C 64/2005, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 3. 2006, sp. zn. 15 Co 106/2006 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1963/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 2. 2007, která splňovala náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon "o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z podané ústavní stížnosti, připojených příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 23 C 64/2005 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou u Okresního soudu Plzeň-město dne 3. 3. 2005 domáhal na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1998, o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. "82/1998 Sb."), po žalované České republice - Ministerstvu pro místní rozvoj zaplacení částky 4,175.342,85 Kč s přísl. z titulu vzniklé škody a ušlého zisku, ke kterým mělo dojít v důsledku pochybení Úřadu Městského obvodu Plzeň 2 - Slovany, odboru výstavby a dopravy (dále jen "odbor výstavby"). Označený úřad podle vydal dne 21. 10. 1999 stavební povolení, kterým stěžovateli povolil provedení stavebních úprav v nebytových prostorech situovaných v objektu ve vlastnictví obce Plzně na náměstí Generála Píky 20, kde si stěžovatel hodlal zřídit vinárnu - rybí restauraci. Po provedení stavebních úprav odbor výstavby stěžovateli oznámil dopisem ze dne 6. 3. 2000, že proti pravomocnému stavebnímu povolení byly podány námitky účastníků stavebního řízení, kteří byli tímto úřadem opomenuti. Opomenutí účastníci řízení podali proti stavebnímu povolení odvolání, na základě kterého Magistrát města Plzně, odbor stavebně správní napadené stavební povolení zrušil a stěžovateli bylo odborem výstavby rozhodnutím ze dne 18. 4. 2001 nařízeno, aby stavbu odstranil do 30. 6. 2001. K odvolání stěžovatele do rozhodnutí o odstranění stavby Magistrát města Plzně výrok o odstranění stavby potvrdil a lhůtu k odstranění stavby změnil do 31. 12. 2001. Stěžovatel pak dne 13. 12. 2001 předal předmětné nebytové prostory jejich vlastníkovi.
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 23 C 64/2005, žalobu zamítl z důvodu promlčení nároku, neboť subjektivní promlčecí doba počala plynout dnem 20. 8. 2001, tedy dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o odstranění stavby a promlčecí doba tak uplynula dnem 20. 8. 2004. Na základě odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 8. 3. 2006, sp. zn. 15 Co 106/2006, rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil. Stěžovatel podal ve věci i dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1963/2006, jako nepřípustné odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítal, že ve věci rozhodující soudy se nezabývaly druhou podmínkou nutnou pro zjištění počátku běhu promlčecí doby, a sice zjištění okamžiku, kdy se stěžovatel dozvěděl o tom, kdo za škodu odpovídá. Tento okamžik podle názoru stěžovatele nastal dne 31. 5. 2004, kdy navštívil advokátní kancelář JUDr. Ing. Vojtěcha Levory. Stěžovatel obecným soudům rovněž vytýká, že své závěry o tom, kdy se dozvěděl o tom, kdo za škodu odpovídá, vyvodily pouze na základě listinných důkazů bez provedení potřebného dokazování, tj. zejména výslechu stěžovatele a případně zaměstnanců advokátní kanceláře. Podle názoru stěžovatele žalobou uplatňovaný nárok promlčen není a postup České republiky - Ministerstva pro místní rozvoj v otázce vyřízení náhrady škody vzhledem ke všem okolnostem považuje za šikanózní a připadá mu jako výkon práva, který je výrazem zneužití práva, a je tudíž v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatel také vznesl námitky pokud se týká přiznání náhrady nákladů řízení straně žalované, neboť podle jeho tvrzení tyto náklady nebyly vynaloženy účelně a jsou zde rovněž dány důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu §150 o. s. ř., takže právo na náhradu nákladů řízení nemělo být přiznáno žádnému z účastníků řízení. Stěžovatel má proto za to, že napadenými rozhodnutími mu byla odepřena spravedlnost, když mu byla odňata možnost provádět důkazy na podporu svých tvrzení a obecné soudy pak bez potřebného skutkového zjištění provedly právní zhodnocení, což umocnil Nejvyšší soud ryze formalistickým odepřením přípustnosti dovolání.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných podústavním právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody stěžovatele zaručeného ústavním pořádkem.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel polemizuje s právními závěry, které přijaly obecné soudy, v nichž v podstatě stejnými tvrzeními usiloval o vyhovění svému návrhu. Ve věci rozhodující soudy se projednávanou věcí náležitě zabývaly a ve svých rozhodnutí podrobně rozvedly své úvahy a vyložily, proč neshledaly tvrzení stěžovatele důvodným, a to v souladu s dikcí ustanovení §157 o. s. ř. a příslušných ustanovení o. s. ř. o náhradě nákladů řízení (§142 odst. 1, §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5, věta prvá).
Pokud jde o aplikaci a interpretaci příslušných ustanovení občanského soudního řádu, občanského zákoníku a zákona č. 82/1998 Sb. v napadených rozhodnutích citovaných, k tomu Ústavní soud konstatuje, že neshledal, že by ve věci rozhodující soudy tyto normy svévolně aplikovaly bez rozumného odůvodnění či propojení s jakýmkoliv ústavně chráněným účelem, ani neshledal, že by právní závěry jimi učiněné byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními. Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné již uvedenou argumentaci opakovat a odkazuje v tomto směru na odůvodnění napadených rozhodnutí. Nejvyšší soud pak založil přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro právní otázku, která byla uplatněna v dovolání a která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena a jedná se o právní otázku zásadního významu. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřoval stěžovatel v posouzení běhu promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že vznesené námitky stěžovatele včetně námitky výkonu práva v rozporu s dobrými mravy nečiní napadené rozhodnutí po právní stránce zásadně významným. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud se dovoláním stěžovatele zákonu odpovídajícím způsobem zabýval a své závěry o nepřípustnosti dovolání včetně podrobného rozboru počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty patřičně odůvodnil. Podle zjištění Ústavního soudu byla aplikace i interpretace ustanovení §237 a násl. o. s. ř. Nejvyšším soudem v souvislosti s uplatněním mimořádného opravného prostředku provedena způsobem, který nepředstavuje vybočení z mezí ústavnosti.
K namítanému porušení práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává a které v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každé straně v procesu hájit své zájmy s tím, že žádná s nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva A. B. proti Slovensku ze dne 4. 3. 2003), a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků znát názory a důkazy protistrany a zpochybňovat je, Ústavní soud konstatuje, že tyto principy nebyly v posuzovaném případě porušeny. Stěžovateli byl zaručen přístup k soudu a nebylo mu jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil. Ústavní soud připomíná, že záruka spravedlivého procesu, zakotvená v Úmluvě a Listině, je procesní povahy. Zaručuje tedy spravedlnost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Ústavní soud tedy není povolán přezkoumávat, zda obecný soud z provedených důkazů vyvodil nesprávná skutková zjištění a následně i nesprávné právní závěry - s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé z ústavně zaručených práv nebo svobod. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 66). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé. V tomto směru ovšem ze shromážděných podkladů nelze vyvodit jakékoliv porušení ústavních principů spravedlivého procesu, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu.
Jinak řečeno, článek 6 odst. 1 Úmluvy, stejně jako hlava pátá Listiny, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatel mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Pokud tedy stěžovatel tvrdí, že jeho základní práva byla porušena tím, že obecné soudy dospěly k právním závěrům, s nimiž nesouhlasí, jedná se o tvrzení zjevně neopodstatněné.
Ústavní soud neshledal právní názory uvedené v odůvodnění napadených rozhodnutí v rozporu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem. Proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu