ECLI:CZ:US:2007:4.US.375.06.1
sp. zn. IV. ÚS 375/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou JUDr. Vlastou Formánkovou ve věci návrhu Ing. A. O., právně zastoupeného JUDr. M. H., směřující proti rozsudkům Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. ledna 2006, sp. zn. 1 To 87/2004, a Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. března 2002, sp. zn. 32 T 19/97, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se navrhovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byl zkrácen v právu na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Shora uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl navrhovatel, spolu s dalšími obviněnými, shledán vinným z pokusu trestného činu podvodu podle ustanovení §8 odst. 1 trestního zákona k §250 odst. 1 a 4 trestního zákona jako spolupachatelé podle ustanovení §9 odst. 2 trestního zákona, a za to byl navrhovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců.
O odvolání rozhodl shora popsaným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci, který napadené rozhodnutí zrušil a nově rozhodl, že navrhovatel společně s dalšími obviněnými spáchal pokus trestného činu podvodu podle ustanovení §7 odst. 1 k §250 odst. 1 a 4 trestního zákona. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku.
Ve svém podání navrhovatel uvedl, že ve věci podal souběžně i dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Věc je u Nejvyššího soudu ČR vedena pod sp. zn. 8 Tdo 1274/2006 a nebyla dosud skončena.
Po posouzení uvedených okolností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Při interpretaci uvedeného ustanovení je třeba vycházet z toho, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Jak k tomu konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. června 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 19, č. 111), ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice; Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Ani u mimořádného opravného prostředku, který může orgán, jenž o něm rozhoduje, odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, není v době jeho podání zřejmé, zda je či není přípustný, a tedy zda se skutečně jedná o procesní prostředek ochrany práv stěžovatele. Vzhledem k této okolnosti zákon netrvá na tom, aby stěžovatel takový mimořádný opravný prostředek před podáním ústavní stížnosti uplatnil. Na straně druhé lze i takový mimořádný prostředek uplatnit, aniž by tím byla ohrožena možnost posléze podat ústavní stížnost, neboť jestliže orgán, jenž o něm rozhoduje, jej odmítne z důvodů závisejících na jeho uvážení, má stěžovatel otevřenu lhůtu pro podání ústavní stížnosti (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Podmínkou tedy je pouze to, aby jej příslušný subjekt uplatnil řádně (tedy např. včas). Tím spíše je zachována lhůta k podání ústavní stížnosti v případě, kdy mimořádný opravný prostředek, zákon nespojuje s podmínkou uvážení Nejvyššího soudu ČR, tak, jak je tomu i v tomto případě.
Jak bylo výše uvedeno, stěžovatel podal dovolání, tedy mimořádný opravný prostředek, ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Jestliže pak podal ústavní stížnost souběžně s takovýmto mimořádným prostředkem, probíhá tedy před obecnými soudy příslušné řízení, v jehož rámci se může domáhat ochrany (i) svých ústavně zaručených práv a svobod, není důvodu pro to, aby Ústavní soud - v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci (obecných soudů) - do doby, než toto řízení bude ukončeno, ve věci (paralelně) rozhodoval, není ani důvodu pro to, aby Ústavní soud vyčkával se svým rozhodnutím až do vydání rozhodnutí orgánu, jenž o daném mimořádném prostředku rozhodoval, neboť stěžovatelka nebyla nucen podávat ústavní stížnost, když tak může učinit až po doručení rozhodnutí o daném mimořádném opravném prostředku.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavnímu soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práv poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V projednávané věci nastal takový případ, a Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podaný stěžovatelem podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2007
Vlasta Formánková
soudkyně zpravodajka