ECLI:CZ:US:2007:4.US.389.06.1
sp. zn. IV. ÚS 389/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, ve věci navrhovatele JUDr. Z. A., právně zastoupeného JUDr. P. K., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 1. 2006, č.j. 28 Az 25/2005-33, a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 3. 2006, č.j. 8 Azs 11/2006-52, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 3. 7. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 1. 2006, č.j. 28 Az 25/2005-33 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2006, č.j. 8 Azs 11/2006-52.
Výše uvedenými usneseními mělo dojít k zásahu do základních práv stěžovatele, jež jsou mu garantována čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu .
II.
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 1. 2006, č.j. 28 Az 25/2005, byl v souvislosti s kasační stížností žalobce I. Y. proti žalovanému Ministerstvu vnitra ČR ustanoven stěžovatel právním zástupcem žalobce. Současně mu byla uložena povinnost doplnit kasační stížnost tak, aby byla v souladu s ustanoveními §103 a §106 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s.ř.s."). Přestože byl stěžovatel poučen o nepřípustnosti opravných prostředků, napadl rozhodnutí krajského soudu kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud svým usnesením ze dne 20. 3. 2006, č.j. 8 Azs 11/2006-55, odmítl.
Stěžovatel je toho názoru, že v důsledku stížnosti, kterou podal na ministra vnitra, je v kolizním vztahu s žalovaným a nemůže jej s ohledem na ustanovení §19 odst. 1 písm. c) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, zastupovat. Součástí práva žalobce na spravedlivý proces je i právo na poskytnutí právní pomoci nezávislým a nestranným zástupcem. Tomuto právu pak koresponduje povinnost stěžovatele jako advokáta odmítnout zastoupení žalobce pro kolizi jeho zájmů. Tím, že byl stěžovatel ustanoven zástupcem žalobce, mělo dojít k zásahu do práva na spravedlivý proces.
Přípisem ze dne 18. 9. 2006 zaslala soudkyně Krajského soudu v Hradci Králové vyjádření k ústavní stížnosti, k němuž přiložila usnesení, jímž byl stěžovatel zproštěn povinnosti zastupovat žalobce v dotčeném soudním sporu.
III.
Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost je dílem opožděně podaná a dílem zjevně neopodstatněná.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl po podání ústavní stížnosti zproštěn povinnosti zastupovat žalobce, nastala tak situace, která je v teorii a praxi ústavního soudnictví označovaná jako mootness (srov. Braveman, D., Banks, W., Smolla, R.: Constitutional Law. 3. vyd., New York 1991, s. 75-85, Barron, J., Dienes, C.: Constitutional Law. 4. vyd., St. Paul 1995, s. 83-85) nebo jako požadavek bezprostředního a přítomného zásahu (unmittelbare und gegenwärtige Betroffenheit) v praxi Spolkového ústavního soudu (např. Bundesverfassungsgerichtsgesetz. Mitarbeiterkommentar. Heidelberg 1992, s. 1174n., K. Schleich: Das Bundesverfassungsgericht. 3. vyd., München 1994, s. 142150), tj. stav, kdy již spor odezněl nebo byl vyřešen jinou cestou a s ohledem na princip minimalizace zásahů do pravomocných rozhodnutí a ekonomie soudního řízení již nemá další smysl řízení v nějaké věci provádět.
Z povahy institutu ústavní stížnosti vyplývá, že Ústavní soud je povolán zasáhnout pouze tehdy, byla-li rozhodnutím, popř. jiným zásahem orgánu veřejné moci, porušena ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele. Poté, co došlo k odpadnutí tvrzeného zásahu do základních práv a svobod, by mohl Ústavní soud přistoupit nejvýše ke konstatování tzv. akademického výroku, což je však zcela výjimečné, např. v případech, kdy by přicházel v úvahu nárok na odškodnění za protizákonné rozhodnutí státního orgánu, k tomu srovnej např. Šimíček, V. Ústavní stížnost, 3. vydání, Linde, 2005, str. 102-103.
Napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové bylo stěžovateli doručeno dne 5. 1. 2006 s tím, že v závěru byl řádně poučen o tom, že rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům řízení a také o tom, že opravné prostředky proti němu nejsou přípustné (ustanovení §55 odst. 5 za použití ustanovení §54 odst. 5 s. ř. s.). Z ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu mimo jiné vyplývá, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Podal-li tedy stěžovatel ústavní stížnost elektronickou formou dne 3. 7. 2006 (doplňující návrh předán k poštovní přepravě dne 4. 7. 2006), je zřejmé, že lhůta k podání ústavní stížnosti ve vztahu k usnesení krajského soudu nebyla zachována.
Z výše uvedených důvodů pak Ústavnímu soudu nezbylo, než aby předmětný návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl, a to ve vztahu k usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 1. 2006, č.j. 28 Az 25/2005-33, pro opožděnost [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu], a ve vztahu k usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 3. 2006, č.j. 8 Azs 11/2006-52, pro zjevnou neopodstatněnost [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu