ECLI:CZ:US:2007:4.US.405.06.1
sp. zn. IV. ÚS 405/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. N., právně zastoupeného JUDr. J. B., směřujícího proti usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. května 2006, sp. zn. 4 Tz 213/2005, a Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. května 2004, sp. zn. 3 To 53/2004, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. ledna 2004, sp. zn. 50 T 15/2001, takto:
Ústavní stížnost a návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. ledna 2004, sp. zn. 50 T 15/2001, se odmítají.
Odůvodnění:
Navrhovatel se svým podáním k Ústavnímu soudu domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, když namítal, že v řízení před nimi byl zkrácen ve svém právu domáhat se svých práv stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a současně podle čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt").
Shora uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu pokusu o podvod podle ustanovení §8 odst. 1 k §250 odst. 1 a 4 trestního zákona, dílem formou spolupachatelství podle ustanovení §9 odst. 2 trestního zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 roků. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Olomouci popsaným usnesením zamítl. Stěžovatel tato rozhodnutí dovoláním nenapadl.
Následně se stěžovatel obrátil na ministra spravedlnosti s podnětem k podání stížnosti pro porušení zákona předmětným rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě. Podanou stížnost pro porušení zákona následně Nejvyšší soud ČR shora uvedeným usnesením zamítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti předně uvedl, že Nejvyšší soud ČR jej vyzval dopisem ze dne 9. května 2006 (doručeným 11. května 2006), aby se vyjádřil sám či prostřednictvím obhájce ke stížnosti pro porušení zákona. Současně jej poučil, že pokud si obhájce sám nezvolí, bude mu ustanoven Nejvyšším soudem ČR. K vyjádření mu pak Nejvyšší soud ČR nestanovil žádnou lhůtu. Stěžovatel prostřednictvím zvoleného obhájce dne 2. června 2006, po předchozím telefonickém upozornění, výzvě vyhověl a vyjádření soudu zaslal. Nejvyšší soud ČR však k tomuto vyjádření nepřihlédl, neboť sám ve věci rozhodl již dne 30. května 2006. Stěžovatel namítá, že byl zbaven možnosti vyjádřit se ke stížnosti pro porušení zákona, a že Nejvyšší soud ČR nedostál svému sdělení, že pokud si stěžovatel obhájce nezvolí, bude mu ustanoven.
V další části ústavní stížnosti stěžovatel obsáhle popsal pochybení, jichž se podle jeho názoru v jeho věci měly při svém rozhodování dopustit soudy prvého a druhého stupně.
S ohledem na popsané okolnosti se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníka řízení Nejvyššího soudu ČR. Předseda senátu 4 Tz v něm uvedl, že stěžovateli byla lhůta k vyjádření se ke stížnosti pro porušení zákona stanovena. Dále uvedl, že stěžovatel se telefonicky obrátil na Nejvyšší soud ČR s tím, že má zvoleného obhájce, který je však v zahraničí a po jeho návratu bude soudu zaslána plná moc. Ta skutečně byla Nejvyššímu soudu ČR dne 5. června 2006 doručena s uvedením data 23. března 2005. Nejvyšší soud ČR tedy neměl důvod, a to již na základě stěžovatelova telefonického sdělení, ustanovovat mu obhájce. Prodloužení lhůty k podání vyjádření stěžovatel nepožadoval. Závěrem účastník řízení popsal oprávnění obviněného v řízení o stížnosti pro porušení zákona.
Ústavní soud zaslal stěžovateli k případné replice vyjádření Nejvyššího soudu ČR. Stěžovatel Ústavnímu soudu sdělil, že repliku podá, ale ve stanovené lhůtě tak neučinil. Teprve po uplynutí lhůty bylo Ústavnímu soudu doručeno vyjádření, ve kterém stěžovatel zopakoval své výhrady k rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, a dále uvedl, že ani přes vynaložené úsilí se mu nepodařilo kontaktovat předsedu senátu se žádostí o prodloužení lhůty k podání vyjádření. Příslušná pracovnice trestního kolegia mu však prodloužení této lhůty měla přislíbit. Stěžovatel ve své replice rovněž namítl, že lhůta (do 22. května 2006) poskytnutá k vyjádření se ke stížnosti pro porušení zákona byla nepřiměřeně krátká (11 dní) vzhledem k tomu, že stížnost pro porušení zákona Nejvyšší soud ČR obdržel již dne 21. prosince 2005.
Poté, co Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i s obsahem spisů Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 50 T 15/2001 a Nejvyššího soudu ČR 4 Tz 213/2005, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z části podaná po lhůtě a z části zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), činí lhůta k podání ústavní stížnosti 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním procením prostředku, který zákon k ochraně práv stěžovateli přiznává.
Takovým procesním prostředkem však není stížnost pro porušení zákona. Tento procesní nástroj je zákonem přiznán výhradně ministru spravedlnosti, který je jediný oprávněn podat tento mimořádný opravný prostředek (§266 trestního řádu).
Rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci bylo tehdejšímu obhájci stěžovatele doručeno dne 9. července 2004, stěžovateli pak dne 26. července 2004. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci tedy marně uplynula již dne 24. září 2004. Ústavní stížnost však byla k poštovní přepravě podána teprve 7. července 2006. Ve vztahu k těmto rozhodnutím je tedy ústavní stížnost podaná stěžovatelem po zákonné lhůtě.
Pokud se týká části ústavní stížnosti směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, neuvedl stěžovatel přesné údaje. Ze spisu Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 4 Tz 213/2005, je totiž patrné, že ministr spravedlnosti podal Nejvyššímu soudu ČR stížnost pro porušení zákona, společně s rozhodnutím o přerušení výkonu trestu odnětí svobody stěžovatele (Nejvyššímu soudu ČR doručeno dne 21. prosince 2005). Výzva k vyjádření se ke stížnosti pro porušení zákona a příslušné poučení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. května 2006 bylo stěžovateli doručeno 11. května 2006. Lhůta k vyjádření mu byla stanovena do 22. května 2006. Ještě před uplynutím této lhůty sdělil stěžovatel telefonicky Nejvyššímu soudu ČR, že si zvolil obhájce, kterému udělil plnou moc již dne 23. března 2005, s tím, že obhájce je až do 25. května 2006 v zahraničí. Zároveň Nejvyššímu soudu ČR sdělil, že s obhájcem má smluvenou schůzku na 31. května 2006, a teprve potom okamžitě zašle plnou moc (úřední záznam č.l. 13). Ani z obsahu spisu však není patrné, že by stěžovatel požádal Nejvyšší soud ČR o prodloužení stanovené lhůty.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv nebo svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručeno právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k ochraně svého práva. Nevyužil sice dovolání, avšak podal podnět ministru spravedlnosti. Skutečnost, že Nejvyšší soud ČR v řízení o stížnosti pro porušení zákona dospěl k jinému právnímu názoru, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Procesní pochybení stížnostního soudu pak v řízení před ním Ústavní soud neshledal. Naopak má Ústavní soud za to, že se stěžovatel mohl pečlivěji o svoji věc starat, když mu byl přerušen výkon trestu odnětí svobody. Stěžovatel rovněž věděl, že stížnost pro porušení zákona byla podána a plnou moc v téže věci udělil zvolenému obhájci již dne 23. března 2005.
Ústavní soud nesdílí přesvědčení, že v dané věci je nález ze dne 12. července 2006, sp. zn. IV. ÚS 202/05, na který stěžovatel odkázal, případný. V právě projednávané věci nebyla stěžovateli upřena možnost obrátit se na Nejvyšší soud ČR s vyjádřením ke stížnosti pro porušení zákona, a byla mu k tomu stanovena řádná lhůta s tím, aby si současně zvolil obhájce. Stěžovatel této možnosti využil a soudu telefonicky sdělil, že si právního zástupce zajistil s tím, že zvolený obhájce se ze zahraničí vrátí až po uplynutí lhůty, která byla k podání vyjádření stanovena. Nic stěžovateli nebránilo, aby s ohledem na tyto okolnosti požádal o prodloužení lhůty, případně poskytl Nejvyššímu soudu ČR vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona sám. Pokud tak ovšem neučinil, a ani Nejvyššímu soudu ČR nesdělil, že hodlá využít svého práva vyjádřit se k projednávané věci, není možné toto opomenutí klást k tíži Nejvyššímu soudu ČR.
Vyjádření stěžovatele ke stížnosti pro porušení zákona není, s ohledem na okruh účastníků tohoto řízení, nezbytnou podmínkou pro řízení, ani pro vydání rozhodnutí. V případě řízení o stížnosti pro porušení zákona trestní řád neposkytuje obviněnému a jeho obhájci, příliš prostoru. Podle §275 odst. 2 trestního řádu je stanovena pouze povinnost aby obviněný (osoba, která může být rozhodnutím přímo dotčena) popřípadě jeho obhájce, byl vyrozuměn o veřejném zasedání.
V projednávaném případě byl stěžovatel informován o zahájení řízení o stížnosti pro porušení zákona a Nejvyšší soud ČR mu poskytnul možnost se k ní vyjádřit, a to ve lhůtě, s níž byl stěžovatel seznámen. Tvrzení stěžovatele obsažené v replice na vyjádření Nejvyššího soudu ČR k ústavní stížnosti o příslibu pracovnice kolegia o prodloužení lhůty nemá oporu ve spisu. Vzhledem k výše uvedenému, Ústavní soud tvrzené zkrácení stěžovatele v citovaných základních právech neshledal.
Návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí má akcesorickou povahu, a proto sdílí osud ústavní stížnosti. V projednávané věci nebyly dány důvody k rozhodnutí, jímž by byla dle ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložena vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jak se stěžovatel v návrhu domáhal.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost a návrh s ní spojený podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu