ECLI:CZ:US:2007:4.US.417.06
sp. zn. IV. ÚS 417/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti V. G., zastoupeného JUDr. Radkem Nápravníkem, advokátem se sídlem Praha 9, Na Harfě 7, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 13 To 281/2005 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2006, sp. zn. 3 Tdo 395/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 7. 2006 podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2005, č. j. 13 To 281/2005-179 s tím, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen Ústava"). Stěžovatel v rozhodnutí odvolacího soudu zejména napadl extrémní nesoulad učiněných právních závěrů se skutkovými zjištěními.
Z ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 5. 8. 2005, sp. zn. 1 T 27/2005, uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zákona a trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. b) tr. zákona, které spočívaly ve skutcích popsaných pod body 1 až 3 výroku rozsudku a za tyto trestné činy odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let a současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Berouně ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 2 T 69/2004. Proti rozsudku soudu I. stupně podali odvolání jak stěžovatel, tak i v jeho neprospěch státní zástupce. Krajský soud v Praze rozsudkem napadeným ústavní stížností zrušil napadený rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu a ve věci znovu rozhodl tak, že za částečné modifikace skutku uznal stěžovatele vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákona za skutky popsané pod body č. 1 a 2 výroku rozsudku a uložil mu souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, přičemž výkon tohoto trestu byl stěžovateli podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Odvolací soud současně zrušil výrok o trestu v trestním příkazu Okresního soudu v Berouně ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 2 T 69/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující. O skutku pod bodem 3, který soud I. stupně původně kvalifikoval jako trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. b) tr. zákona, rozhodl odvolací soud samostatným usnesením, jímž věc podle §222 odst. 2 tr. řádu postoupil Městskému úřadu v Berouně s tím, že skutek není trestným činem, avšak mohl by být posouzen jako přestupek.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Berouně sp. zn. 1 T 27/2005.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k věcnému přezkumu rozhodnutí, je povinen zjistit, zda ústavní stížnost splňuje všechny podmínky podle zákona o Ústavním soudu, tedy mimo jiné též to, zda je přípustná.
V daném případě byl Ústavní soud postaven před rozpor mezi petitem ústavní stížnosti a jejím obsahem. Ačkoli v ústavní stížnosti stěžovatel pod bodem II. cituje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2006, sp. zn. 3 Tdo 395/2006, zrušení jeho usnesení v petitu nepožaduje. Vzhledem však k tomu, že stěžovatel k ústavní stížnosti připojil i kopii rozhodnutí Nejvyššího soudu a v odůvodnění na toto rozhodnutí odkazuje, je zřejmé, že jeho ústavní stížnost směřuje i proti tomuto rozhodnutí. Tato skutečnost tedy nezakládá důvod k odmítnutí stížnosti, ale je odstranitelnou vadou návrhu (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č.3, 2004. str. 125). Ústavní soud proto vzhledem k předložené argumentaci nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti ani k odstranění vady podání.
Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelem předložená tvrzení a přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí, včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Ústavní soud je oprávněn posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele zaručených ústavním pořádkem.
Podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívala ve výtkách adresovaných odvolacímu soudu, a to pokud se týká provedeného důkazního řízení, neboť podle tvrzení stěžovatele ani odvolací soud neodstranil rozpory ve výpovědích jak poškozeného, tak ve věci vyslechnutých svědků, přičemž jeho návrh na výslech svědka Malána soud I. stupně odmítl.
Jak Ústavní soud judikoval v usnesení sp. zn. IV. ÚS 154/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 28, usnesení č. 37), k hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. řádu.), dle níž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Ve všech případech, zejména však tehdy, kdy je třeba vyhodnotit věrohodnost zásadní usvědčující výpovědi osoby poškozené, jež je v protikladu k výpovědi pachatele trestného činu, je třeba důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit, kterýžto požadavek vyplývá z ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu upravujícího požadavky kladené na odůvodnění rozsudku (viz dovětek "zejména pokud si vzájemně odporují"). V našem trestním řádu tedy není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladné výpovědi, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného, soud má však povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit.
Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud"). Ačkoli článek 6 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, když toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (viz rozsudky Pesti a Frodl proti Rakousku, 2000, García Ruiz proti Španělsku, 1999 apod.). Podle již ustálené judikatury Evropského soudu, odrážející princip související s řádným chodem spravedlnosti, soudní rozhodnutí musí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena. Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu (viz Ruiz Torija a Hiro Balani proti Španělsku, 1994, Higginsová a další proti Francii, 1998).
Ústavní soud se tedy především zabýval základní stěžovatelovou námitkou, a to nesouladem mezi provedenými důkazy na straně jedné a skutkovými zjištěními, která jsou z těchto důkazů dovozována, na straně druhé. Stěžovatel své námitky v tomto směru rozvedl polemikou s rozhodovacími důvody obecných soudů tak, jak vyplývá z průběhu odvolacího řízení, v němž v podstatě stejnými tvrzeními usiloval o zprošťující výrok. Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud se zákonnými znaky trestného činu i konkrétní stránkou stěžovatelova jednání zabýval. Stejně tak se náležitě zabýval námitkami stěžovatele vznesenými v jeho odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně a v důsledku nových skutkových zjištění a v souladu s odvoláním státního zástupce podrobně odůvodnil na základě kterých důkazů dospěl ke svým skutkovým zjištěním a na základě jakých důkazů rozhodl o vině stěžovatele. Argumentace uvedená v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je logická, přesvědčivá a vnitřně konzistentní, takže je zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolné či extrémně vybočující z ustálené rozhodovací praxe. Pokud se týká vznesené námitky stěžovatele na nevyhovění jeho návrhu na výslech svědka M. M., který učinil před Okresním soudem v Berouně při hlavním líčení dne 7. 4. 2005, Ústavní soud z předloženého trestního spisu Okresního soudu v Berouně na č. listu 131 zjistil, že obhájce stěžovatele výslech jmenovaného svědka navrhl, soud I. stupně však jeho návrh zamítl jako nadbytečný. Ústavní soud pak z obsahu trestního spisu nezjistil, že by stěžovatel zamítnutí výslechu svědka M. M. soudem I. stupně zpochybnil, ani že by v průběhu dalšího řízení před soudem I. stupně či soudem odvolacím na výslechu tohoto svědka jakýmkoliv způsobem trval. V daném případě se tedy nejedná o případ důkazu neprávem opomenutého, tj. důkazu pod kterým soudní judikatura rozumí důkaz, o němž nebylo soudem rozhodnuto. Ústavní soud neshledal, že by stěžovateli bylo v průběhu trestního řízení bráněno v uplatňování jeho práv, či že by postupem ve věci rozhodujícího odvolacího soudu došlo k porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti, neboť trestní řád interpretoval a aplikoval ústavněprávně konformním způsobem a jeho postupu nelze z ústavního pohledu nic vytknout. Obdobně ani z usnesení Nejvyššího soudu nevyplývají známky libovůle či svévole při odmítnutí stěžovatelova dovolání.
Jestliže základními aspekty práva na spravedlivý proces jsou kontradiktornost a rovnost zbraní mezi stranami, a tyto aspekty byly v provedeném řízení dodrženy, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou chráněného základního práva. Ústavní soud za této situace nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem.
Pokud stěžovatel odkazuje na porušení ústavně zaručených základních práv podle čl. 90 Ústavy, k tomu Ústavní soud uvádí, že tento článek obecně upravuje povinnosti soudů tak, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Byť citovaný článek s právem na spravedlivý proces velmi úzce souvisí, nelze přehlédnout skutečnost, že je systematicky zařazen v hlavě čtvrté Ústavy ("Moc soudní") a stěží lze jednoznačně dovozovat, že garantuje základní práva nebo svobody. Jeho obsah v podstatě upravuje principy činnosti soudů (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 16/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 8, nález č. 52).
Z důvodu zde uvedených Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu