ECLI:CZ:US:2007:4.US.421.06.1
sp. zn. IV. ÚS 421/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. května 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaly Židlické o ústavní stížnosti Z. V., zastoupeného JUDr. J. V., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 4. 2006, čj. 30 Cdo 2713/2005-134, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 30. 6. 2005, čj. 15 Co 385/2005-117, a rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 14. 3. 2005, čj. 14 C 36/2004-93, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o určení neplatnosti kupní smlouvy a o určení vlastnického práva.
Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí vyplynulo, že stěžovatel a Z. L. uzavřeli dne 13. března 1996 smlouvu o půjčce ve výši 60 000,- Kč, kterou se stěžovatel zavázal splatit do jednoho roku. Tentýž den uzavřeli i zástavní smlouvu, jejímž předmětem byly nemovitosti ve vlastnictví stěžovatele, dům se stavební parcelou a zahradou ve V. (dále jen "předmětné nemovitosti"), a dále i kupní smlouvu, kterou se stěžovatel zavázal prodat Z. L. předmětné nemovitosti za cenu 446 000,- Kč v případě, že mu zapůjčenou částku ve sjednané lhůtě nevrátí. V kupní smlouvě bylo dohodnuto, že kupní cena bude realizována tak, že proti sjednané ceně bude započten dluh z nesplacené půjčky ve výši 60 000,- a částka 350 000,- Kč představující hodnotu bytu 3+1, který se Z. L. zavázal stěžovateli zajistit a poskytnout. Poté, co stěžovatel půjčku nesplatil, podal Z. L. návrh na vklad vlastnického práva podle uzavřené kupní smlouvy, katastrální úřad mu vyhověl a zapsal Z. L. jako vlastníka předmětných nemovitostí.
Stěžovatel následně od kupní smlouvy odstoupil, tvrdil, že ji uzavřel v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek a žalobou (ze dne 13. 10. 1997) se domáhal určení, že je stále vlastníkem předmětných nemovitostí. Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 15. 3. 1999, čj. 7 C 61/98-34, jeho návrh zamítl s odůvodněním, že provedenými důkazy nebyl stav tísně prokázán. Rozhodnutí okresního soudu potvrdil Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, rozsudkem ze dne 27.10. 1999; dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR odmítl jako nepřípustné usnesením ze dne 30. 5. 2001, čj. 33 Cdo 350/2000-86.
Protože Z. L. svůj závazek z kupní smlouvy nesplnil a třípokojový byt stěžovateli nezajistil, podal stěžovatel žalobu na plnění. V průběhu řízení zpochybnil platnost kupní smlouvy poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II.ÚS 119/01, ve kterém se Ústavní soud vyjádřil ke kogentní úpravě zástavního práva, a za absolutně neplatnou z důvodu obcházení účelu zákona označil kupní smlouvu, která slouží jako zajišťovací institut, a nikoliv jako závazkový právní vztah. Okresní soud v Táboře dospěl k závěru, že právě takovou kupní smlouvu uzavřel i stěžovatel, a proto konstatoval její absolutní neplatnost; žalobu na plnění z takové smlouvy však rozsudkem ze dne 28. 1. 2004, čj. 5 C 135/2002-37, zamítl jako nedůvodnou.
Žalobou na určení (ze dne 18. 3. 2004) se stěžovatel domáhal určení neplatnosti kupní smlouvy a navrhl, aby bylo určeno, že je vlastníkem předmětných nemovitostí. Okresní soud v Táboře ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu na určení neplatnosti kupní smlouvy zamítl (výrok I.) s odůvodněním, že lze-li žalovat na určení práva nebo právního vztahu, nemůže být dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká. Řízení v části, ve které se stěžovatel domáhal určení svého vlastnického práva, zastavil (výrok II.) pro překážku věci rozhodnuté. Okresní soud konstatoval, že skutkové okolnosti uvedené v projednávané žalobě se zcela shodují se skutkovými okolnostmi vylíčenými v žalobě z října 1997 ve věci sp. zn. 7 C 61/98 pravomocně skončené dne 1. 12. 1999, kdy mezi týmiž účastníky řízení proběhlo řízení o stejném nároku na určení vlastnictví k týmž nemovitostem. Podle okresního soudu nedošlo k žádné změně skutkového stavu, stěžovatel pouze namítl jiný právní důvod, na základě kterého jej soud měl určit jako vlastníka předmětných nemovitostí, což však aplikaci ustanovení §159a o. s. ř. nemohlo vyloučit. Krajský soud v odvolacím řízení ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil a ztotožnil se i s jeho závěrem, že pokud v řízení vedeném pod sp. zn. 7 C 61/98 nebyla zkoumána neplatnost kupní smlouvy z hlediska §39 občanského zákoníku, nic to na věci nemění, neboť překážka věci pravomocně rozhodnuté je podle právní teorie i judikatury Nejvyššího soudu ČR dána i tehdy, jestliže skutek (skutkový děj) byl soudem posouzen po právní stránce neúplně. Dovolání stěžovatele proti potvrzujícímu výroku o zastavení řízení Nejvyšší soud ČR ústavní stížností napadeným usnesením zamítl (jinak dovolání odmítl), neboť i on shledal, že překážka věci rozhodnuté existuje jak vzhledem k totožnosti věci, tak i totožnosti účastníků řízení.
Se závěry obecných soudů stěžovatel nesouhlasil a v ústavní stížnosti zopakoval, že v řízení vedeném pod sp. zn. 7 C 61/98 ani okresní soud, ani soudy vyšších stupňů nepřihlédly k absolutní neplatnosti uzavřené kupní smlouvy, ač k ní z úřední povinnosti přihlédnout měly. Neplatnost byla konstatována okresním soudem až v lednu 2004, a je-li tedy kupní smlouva absolutně neplatná, nebylo možné, aby Z. L. nabyl předmětné nemovitosti do svého vlastnictví (a poté je dále převedl na R. M.). Stěžovatel zdůraznil, že nemá žádnou možnost domoci se změny zápisu vlastnického práva ve svůj prospěch a s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I.ÚS 643/04, vyjádřil přesvědčení, že obecné soudy měly aplikovat princip spravedlnosti jako hodnotový činitel v zájmu souladu práv, resp. jejich výkonu s dobrými mravy, což v odůvodněných případech dovoluje zmírnit tvrdost zákona a pro soudce vytvořit prostor pro uplatnění pravidel slušnosti.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv stěžovatelů, chráněných zákony, neboť přezkum celkové zákonnosti, či dokonce správnosti rozhodnutí mu nepřísluší. Jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních práv a svobod zaručených ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, a proto do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny či v případě, kdy by jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly.
Podstatu ústavní stížnosti tvořily námitky stěžovatele, dle kterých nebyly splněny podmínky umožňující zastavení řízení z důvodu překážky věci rozhodnuté, neboť nebyla dána totožnost účastníků řízení a předmětu věci.
Překážka věci pravomocně rozhodnuté patří mezi podmínky řízení, k nimž soud přihlíží kdykoliv za řízení (§103 o. s. ř.), a představuje neodstranitelný nedostatek procesní podmínky, který je důvodem k zastavení řízení (§104 odst. 1 o. s. ř. ). Předpokladem ovšem je, že jde o totožnou pravomocně rozsouzenou věc. Totožnost věci je dána totožností účastníků řízení a totožností předmětu řízení.
Nahlížeje na posouzení podmínek řízení a v jejich důsledku na rozhodnutí o zastavení řízení o určovací žalobě ve shora naznačených mezích, Ústavní soud důvod ke svému zásahu neshledal. Z odůvodnění rozhodnutí přiložených k ústavní stížnosti ověřil, že soudy všech tří stupňů přiměřeným a přezkoumatelným způsobem uvedly, na základě jakých skutkových okolností a skutkových tvrzení dospěly k závěru o totožnosti skutku projednávaného v řízeních vedených pod sp. zn. 7 C 61/98 a sp. zn. 14 C 36/2004, vyložily, jak je třeba nahlížet na totožnost předmětu řízení a vypořádaly se s námitkou totožnosti osob, zejména z důvodu právního nástupnictví nového vlastníka. S odkazem na komentářovou literaturu a judikaturu Nejvyššího soudu ČR vysvětlily, že pro posouzení překážky řízení není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce, neboť překážka věci pravomocně rozhodnuté je dána i tehdy, jestliže soud skutek posoudil po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně. Tak tomu bylo i ve stěžovatelově věci, neboť bylo zjevné, že obecné soudy v řízení vedeném pod sp. zn. 7 C 61/98 skutečně nezkoumaly platnost kupní smlouvy z hlediska její absolutní neplatnosti, ale pouze z hlediska uplatněné námitky tísně při jejím uzavírání, což však dle jejich závěru nemohlo prolomit závaznost rozsudku z roku 1999.
V souvislostech daného případu Ústavní soud považoval za vhodné připojit následující. Dle jeho názoru by efektivní obranou stěžovatelova vlastnického práva na ústavně právní úrovni mohla být pouze ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím obecných soudů vydaných v řízení ve věci vedené pod sp. zn. 7 C 61/98. Na jejím základě by Ústavní soud mohl prověřit aplikaci a interpretaci norem jednoduchého práva obecnými soudy ze stejných hledisek, jak následně učinil ve své pozdějších rozhodující praxi (srov. nálezy sp. zn. II.ÚS 119/01, publ. in Sb. n. u., sv. 30, str. 9, obdobně i nález sp. zn. IV. ÚS 383/05 ze dne 8. 8. 2006, dostupný v elektronické formě na www.judikatura.cz) a mohl by stěžovateli poskytnout účinnou ochranu jeho hmotných i procesních ústavních práv. Stěžovatel však o takovou ochranu (ať již z jakýchkoliv důvodů) nežádal a nastolil ji až nyní. Ústavní soud, byť vnímá jistou míru pochybení nejen na straně stěžovatele, ale i na straně obecných soudů (v řízení ve věci sp. zn. 7 C 61/98), v projednávané věci nemá prostor pro kasaci napadených rozhodnutí, neboť je shledal ústavně konformními. K poukazu na nález sp. zn. I.ÚS 643/04 ze dne 8. 8. 2005 (dostupný na www. judikatura.cz) pak Ústavní soud uvádí, že aplikace jakýchkoliv hodnotových principů je možná pouze v souvislosti s rozhodováním věci samé, nikoliv při zkoumání procesních podmínek řízení.
Posuzováno podle obsahu ústavní stížnosti, stěžovatel brojil proti rozhodnutí o zastavení řízení, tj. výroku II. rozsudku Okresního soudu v Táboře ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, a zamítajícím usnesením Nejvyššího soudu ČR. Jeho stížnostní žádání však zahrnovalo napadená rozhodnutí i v ostatních výrocích. Po přezkoumání i těchto výroků (o zamítnutí žaloby na určení neplatnosti kupní smlouvy a o náhradě nákladů řízení) Ústavní soud konstatoval, že porušení ústavních kautel neshledal, neboť v této části byla rozhodnutí obecných soudů všech tří stupňů řádně odůvodněna bez stop jakékoliv libovůle či rozpornosti.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 28. května 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu