ECLI:CZ:US:2007:4.US.429.06
sp. zn. IV. ÚS 429/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. R. Š., právně zastoupeného Mgr. Přemyslem Hašlarem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Mladá Boleslav, Táborská 922, směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec ze dne 13. dubna 2006, č.j. 35 Co 270/2005-539, a Okresního soudu v České Lípě ze dne 19. ledna 2005, č.j. 21 P 360/2002-413, takto:
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručená práva zaručená v čl. 10 a v čl. 95 Ústavy ČR, v čl. 32 a v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 3 odst. 1 a 2, v čl. 6 odst. 2, v čl. 7 odst. 1, v čl. 9 odst. 1 a v čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Shora označeným rozsudkem Okresního soudu v České Lípě byl zamítnut návrh stěžovatele na svěření nezletilého syna do výchovy otce (výrok I.), dále byl zamítnut návrh stěžovatele na svěření nezletilého syna do střídavé výchovy rodičů (výrok II.) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o kterém Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, shora uvedeným rozsudkem rozhodl tak, že rozsudek soudu prvého stupně potvrdil ve správném znění, že návrh otce na změnu výchovy se zamítá (výrok I.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a rodičům nezletilého uložil povinnost zaplatit Krajskému soudu v Ústí nad Labem náklady státu (výrok III.).
Stěžovatel ve svém podání uvedl, že dle jeho názoru nerespektovaly napadené rozsudky vázanost soudce při rozhodování zákonem a mezinárodními smlouvami. V jejich rozhodování tak nebyl respektován zájem dítěte, který má mít v rozhodovací činnosti přednost před ostatními. Podle provedeného znaleckého posudku totiž jeho syn byl schopný ke střídavé péči, a přesto soudy tuto péči nenařídily. Podle názoru stěžovatele by totiž střídavá péče zabezpečila rozvoj jeho nezletilého syna lépe. Soudy však svůj závěr opřely o skutečnost, že nedošlo k podstatné změně poměrů na straně rodičů, popřípadě na straně nezletilého. Názor soudů, že nezletilý sám rozhodne u kterého z rodičů chce žít, až bude takového rozhodnutí schopen, považuje stěžovatel za diskriminační, neboť stěžovatel má zájem podílet se na jeho výchově.
K tomu stěžovatel odkázal i na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 363/03 týkajícího se rozhodování obecných soudů o úpravě styku rozvedených rodičů s dětmi.
S ohledem na uvedené okolnosti se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Poté, co Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i s obsahem spisu Okresního soudu v České Lípě sp. zn. P 360/2002, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.
Ústavní soud se k věci seznámil rovněž s usnesením ze dne 11. března 2003, sp. zn. II. ÚS 26/02, týkajícího se dřívější ústavní stížností stěžovatele, rovněž ve věci jeho nezletilého syna.
Ze spisu nalézacího soudu se Ústavní soud seznámil nejen s průběhem řízení, jehož se týkala v ústavní stížnosti napadená rozhodnutí, ale i s řízeními, která tomuto předcházela, a která měla obdobný předmět, tedy úpravu styku resp. rozhodnutí o péči rodičů o nezletilého syna.
Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy v rozhodování o výchově nezletilého syna stěžovatele nepřihlédly k zájmu dítěte a nadřadily mu zájem o vztah oddělených rodičů. Soudy se řádně vypořádaly s námitkami a s argumentací stěžovatele, která, jak je patrné i ze spisu Okresního soudu v České Lípě, je shodná s námitkami uplatněnými stěžovatelem v řízení před obecnými soudy. Uvedená argumentace je rovněž obdobná argumentaci, kterou stěžovatel užil ve své předchozí ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 26/02). Skutečnost, že nezletilý syn je podle znaleckého posudku schopný ke střídavé péči, nemusí sama o sobě být dostatečným argumentem k tomu, aby ji obecné soudy nařídily. Pokud tak neučinily s odkazem na další okolnosti, které jsou v odůvodněních napadených rozhodnutí uvedeny, není Ústavní soud povolán k tomu, aby taková tvrzení nově posuzoval na nahrazoval svým vlastním hodnocením. Jsou to totiž obecné soudy, které s dokonalou znalostí celé problematiky a s ohledem na konkrétní poznatky o projednávané věci, jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR). Ochraně obecných soudů je současně svěřena i kontrola základních práv a svobod (čl. 4 Ústavy ČR).
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a ve své judikatuře, která je obecně dostupná, vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k řízení před těmito soudy.
Obecné soudy se v řízeních ve věci vypořádaly se všemi skutkovými zjištěními a dostatečně odůvodnily, jaké okolnosti je vedly k vydání napadených rozhodnutí. Ústavní soud neshledal, že by stěžovatel byl krácen v naříkaných právech plynoucích z Úmluvy o právech dítěte. Naopak soudy při svém rozhodování šetřily v maximální možné míře zájmy a práva nezletilého. Skutečnost, že přitom dospěly k jinému závěru, než stěžovatel požadoval, není sama o sobě způsobilá zkrátit jej v jeho základních právech.
K dotčenému právu na spravedlivý proces Ústavní soud konstatuje, že toto právo neznamená, že je jednotlivci zaručován přímo a bezprostředně nárok na rozhodnutí odpovídající jeho požadavku, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu