ECLI:CZ:US:2007:4.US.440.06.2
sp. zn. IV. ÚS 440/06
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 13. srpna 2007 sp. zn. IV. ÚS 440/06 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. J. D. Z. proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. dubna 2006 sp. zn. 41 C 220/2006, sp. zn. 41 C 232/2006, sp. zn. 41 C 244/2006, sp. zn. 44 C 402/2006, sp. zn. 44 C 414/2006, sp. zn. 44 C 438/2006, sp. zn. 44 C 450/2006, sp. zn. 44 C 477/2006, sp. zn. 44 C 525/2006, sp. zn. 44 C 537/2006, sp. zn. 44 C 549/2006, sp. zn. 44 C 561/2006 a sp. zn. 44 C 581/2006 a rozsudkům téhož soudu ze dne 22. května 2006 sp. zn. 41 C 284/2006, sp. zn. 41 C 296/2006 a sp. zn. 41 C 312/2006, jimiž byly zamítnuty stěžovatelčiny návrhy na přiznání odměny a hotových výdajů advokáta ustanoveného opatrovníkem osob neznámého pobytu.
I. Rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 41 C 220/2006, sp. zn. 41 C 232/2006, sp. zn. 41 C 244/2006, sp. zn. 44 C 402/2006, sp. zn. 44 C 414/2006, sp. zn. 44 C 438/2006, sp. zn. 44 C 450/2006, sp. zn. 44 C 525/2006, sp. zn. 44 C 537/2006, sp. zn. 44 C 549/2006, sp. zn. 44 C 561/2006, sp. zn. 44 C 581/2006 a rozsudky téhož soudu ze dne 22. 5. 2006 sp. zn. 41 C 284/2006, sp. zn. 41 C 296/2006 a sp. zn. 41 C 312/2006 se ruší.
II. Ve vztahu k výroku III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 44 C 477/2006 se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu bylo dne 24. 7. 2006 doručeno vícero návrhů na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jejichž prostřednictvím se stěžovatelka jednotlivě domáhala zrušení výše uvedených rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 4 ve výrocích III., zamítajících návrhy na zaplacení odměny a hotových výdajů, které stěžovatelka ve vztahu k soudu uplatnila poté, kdy byla tímto soudem podle ustanovení §29 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ustanovena jako advokátka opatrovníkem žalovaných toho času neznámého pobytu.
Výše uvedenými rozhodnutími mělo dojít k zásahu do základních práv stěžovatelky, jež jsou jí garantována čl. 9 odst. 3 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 11 odst. 1, čl. 26, 28, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Senát Ústavního soudu s ohledem na shodný obsah ústavních stížností a totožnost účastníků řízení rozhodl usnesením ze dne 11. 9. 2006 o spojení všech šestnácti ústavních stížností vedených pod spisovými značkami IV. ÚS 440/06, IV. ÚS 443/06, IV. ÚS 446/06, IV. ÚS 449/06, IV. ÚS 452/06, IV. ÚS 455/06, IV. ÚS 458/06, IV. ÚS 461/06, IV. ÚS 467/06, IV. ÚS 470/06, IV. ÚS 473/06, IV. ÚS 476/06, IV. ÚS 479/06, IV. ÚS 482/06, IV. ÚS 485/06, IV. ÚS 488/06 k jejich společnému projednání pod spisovou značkou IV. ÚS 440/06.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podané ústavní stížnosti obsahují veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka ve svých ústavních stížnostech vyjádřila nesouhlas s výkladem ustanovení §29 a §140 odst. 2 občanského soudního řádu provedeným obecným soudem. Stěžovatelka jako ustanovený opatrovník žalovaných navrhovala, aby jí byla zaplacena v jednom každém případě odměna a hotové výdaje v celkové částce 1 575 Kč. Obecný soud tyto její návrhy zamítl s odůvodněním, že výkon funkce opatrovníka ustanoveného dle ustanovení §29 odst. 3 občanského soudního řádu nelze ani po novele ustanovení §140 odst. 2 občanského soudního řádu považovat za výkon advokacie ve smyslu ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, kde se za poskytování právních služeb považuje i činnost opatrovníka pro řízení podle zvláštního předpisu, je-li vykonávána advokátem. O takový případ se však dle názoru soudu nejednalo. Stěžovatelka souhlasila s výkonem funkce opatrovníka žalovaných, proto byly její návrhy na přiznání odměny a hotových výdajů advokáta zamítnuty, neboť se nejedná o ustanovení advokáta soudem dle ustanovení §30 občanského soudního řádu, ani o činnost opatrovníka, která by vyplývala ze zvláštního předpisu. Závěrem stěžovatelka odkázala na řadu nálezů Ústavního soudu a navrhla, aby v záhlaví citovaná rozhodnutí byla nálezem Ústavního soudu zrušena.
K následné výzvě stěžovatelka svým přípisem ze dne 23. 11. 2006 sdělila, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání.
III.
K žádosti Ústavního soudu se k věci vyjádřila jak předsedkyně senátu 41 C Obvodního soudu pro Prahu 4, tak předsedkyně senátu 44 C téhož soudu. Obě víceméně shodně uvedly, že ustanovením stěžovatelky opatrovníkem žalovaných byla řešena katastrofální situace, ve které se soud nacházel. Bez tohoto kroku by řízení ve velkém počtu věcí obdobného typu, kde žalovaný je neznámého pobytu, nemohla vůbec proběhnout. Vzhledem k dřívějšímu rozhodnutí Ústavního soudu, dle kterého by opatrovník měl svou funkci vykonávat aktivně, se soudy snaží najít vždy vhodnou osobu, nicméně většinou bezúspěšně. Dále předsedkyně senátů uvedly, že Obvodní soud pro Prahu 4 dnes již ustanovuje jako opatrovníky městské části Praha 4, Praha 11 a Praha 12, které s tímto vyslovily souhlas. Než však došlo k dohodě soudu s městskými částmi, ustanovil v některých věcech soud stěžovatelku coby advokátku opatrovníkem s tím, že v té době se počítalo i s poskytnutím odpovídající odměny stěžovatelce za výkon opatrovnictví. Následně se však konala gremiální porada Městského soudu v Praze za účasti soudců Nejvyššího soudu, která dospěla k závěru, že výkon funkce opatrovníka podle ustanovení §29 odst. 3 občanského soudního řádu není možno považovat za výkon advokacie ve smyslu ustanovení §1 odst. 2 zákona o advokacii s tím, že by se mohlo jednat pouze o funkci opatrovníka pro řízení podle zvláštního předpisu, je-li vykonávána advokátem (např. detenční řízení podle §191b odst. 2 občanského soudního řádu). Pouze takových řízeních se dle výkladu provedeného gremiální poradou soudců měla týkat i novela ustanovení §140 odst. 2 občanského soudního řádu provedená zákonem č. 205/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů. Proto stěžovatelce nebyla nakonec přiznána odměna ani hotové výdaje a vlastně nadbytečně byl, dle obou předsedkyň senátů, přidán zamítavý výrok, aby mohl být předmětem případného přezkumu, jelikož odvolání proti rozhodnutí v těchto věcech není zásadně přípustné.
Výši odměny advokátní tarif v rozhodné době také nestanovil. Nejednalo se o ustanovení zástupce soudem podle §30 občanského soudního řádu, kde je odměna stanovena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Až novela této vyhlášky účinná od 1. 9. 2006 počítá s odměnou advokáta ustanoveného soudem účastníku řízení, jehož pobyt není znám. Dále předsedkyně senátů nadnesly otázku, proč má být osobám, které se záměrně vyhýbají soudním řízením, ustanoven opatrovníkem advokát, kterého má platit stát, když v případech, kde účastníci žádají o ustanovení zástupce podle §30 občanského soudního řádu, jsou zkoumány jejich majetkové poměry a zástupce z řad advokátů jim ne vždy je ustanoven. V závěru předsedkyně senátů uvedly, že s ohledem na množství věcí, které musejí být rozhodovány s opatrovníkem, vyžaduje dle jejich názoru otázka procesního postupu vůči osobám neznámého pobytu nějakou pružnější komplexní úpravu s větším důrazem na odpovědnost občana ve věci shody faktického pobytu s pobytem evidenčním. Rozhodnutí o ústavní stížnosti ponechaly zcela na úvaze Ústavního soudu.
Současně s výzvou k vyjádření se k ústavní stížnosti byly oba senáty 41 C i 44 C Obvodního soudu pro Prahu 4 vyzvány, aby sdělily, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání podle ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. To také ve svých přípisech učinily, když v předmětné věci s tímto souhlasily.
IV.
Ústavní soud v prvé řadě předesílá, že srovnatelnou problematiku v právní věci téže stěžovatelky řešil již ve svém nálezu ze dne 27. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 474/06 (N 172/42 SbNU 519). K obdobným závěrům dospěl Ústavní soud i v dalších nálezech, jako např. v rozhodnutích sp. zn. IV. ÚS 438/06 (N 225/43 SbNU 535) a sp. zn. IV. ÚS 439/06 (N 221/43 SbNU 451), které se rovněž týkají obdobných právních věcí stěžovatelky. Od rozhodovacích důvodů uvedených v předchozích nálezech neměl tedy IV. senát důvod odchýlit se ani v projednávané věci a s přihlédnutím k totožnosti účastníků řízení na ně v podrobnostech odkazuje.
Ústavní soud i v tomto případě považuje za nutné konstatovat, že jeho úkolem je dle čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce mimo jiné tím, že při interpretaci jednoduchého práva zcela přehlédnou základní práva některého z účastníků sporu, jimž jsou povinny dle čl. 4 Ústavy poskytnout adekvátní ochranu.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je ve vztahu k rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 4 uvedeným ve výroku I. důvodná, avšak z jiných důvodů, než stěžovatelka uvádí.
Ústavní soud, jsa vázán petitem ústavní stížnosti, nikoli jejím odůvodněním (srov. např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 89/94, N 58/2 SbNU 151), zkoumal, zda napadená rozhodnutí nezasahují do základního práva stěžovatelky garantovaného čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol"), tj. do základního práva na legitimní očekávání ochrany majetku.
Ochrana legitimního očekávání jakožto integrální součásti základního práva podle čl. 1 Dodatkového protokolu by měla nalézt reflexi v jednotlivých normách jednoduchého práva, resp. v jejich výkladu, který podávají obecné soudy, jež jsou k ochraně základních práv zavázány ustanovením čl. 4 Ústavy.
Jak bylo Ústavním soudem zjištěno, do přijetí novely občanského soudního řádu provedené zákonem č. 205/2005 Sb. nezmiňovalo ustanovení §140 odst. 2 občanského soudního řádu, týkající se placení nákladů řízení, funkci opatrovníka vykonávanou advokátem. Od 1. 8. 2005, tj. od účinnosti zmíněné novely občanského soudního řádu, do 31. 3. 2006, tj. do další novelizace ustanovení §140 odst. 2 občanského soudního řádu provedené zákonem č. 79/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, byl povinen platit advokátovi, který byl ustanoven jako opatrovník, hotové výdaje a odměnu za zastupování stát.
V době, kdy byla stěžovatelka ustanovena opatrovníkem, tj. dne 1. 2. 2006, resp. v některých případech dne 3. 2. 2006, platila právní úprava, z níž vyplývala povinnost státu platit jí odměnu a hotové výdaje spojené s výkonem funkce opatrovníka. V době rozhodování soudu o stěžovatelčině nároku, tj. dne 27. 4. 2006 a dne 22. 5. 2006, stát již tuto povinnost zákonem výslovně danou neměl, neboť výše zmiňovaný zákon č. 79/2006 Sb. funkci opatrovníka vykonávanou advokátem z §140 odst. 2 občanského soudního řádu vypustil. Zákon č. 79/2006 Sb. ve své části VI. obsahoval přechodná intertemporální ustanovení, ta se však týkala pouze řízení ve věcech obchodního rejstříku. Případy, v nichž byl ustanoven advokátem opatrovník za účinnosti předchozí právní úpravy, tj. od 1. 8. 2005 do 31. 3. 2006, nebyly přechodnými ustanoveními ošetřeny. Ani obecný soud v odůvodnění svých rozhodnutí se s touto situací nevypořádal.
Nechala-li se stěžovatelka jako advokátka ustanovit opatrovníkem ve větším množství případů, je nepochybné, že vzhledem k pracovním a časovým nárokům na ni v důsledku toho kladeným počítala s tím, že jí v souladu s tehdy platnou právní úpravou stát zaplatí hotové výdaje a odměnu. Pokud podle zákona č. 79/2006 Sb. s účinností od 1. 4. 2006 stát již tuto povinnost neměl, nelze tuto úpravu uplatnit tam, kde byl advokát ustanoven opatrovníkem podle úpravy předchozí (tj. případ stěžovatelky), neboť v opačném případě by bylo porušeno jeho základní právo legitimně očekávat zmnožení vlastního majetku plněním ze strany státu. Opačný výklad podústavního práva by byl i v rozporu s obecně uznávaným zákazem účinků tzv. pravé retroaktivity.
V procesním právu platí, že soud jedná podle procesní úpravy účinné v době jeho jednání, není-li stanoveno jinak. V daném případě tedy nelze přehlédnout, že zákon č. 205/2005 Sb. stanovením povinnosti státu platit odměnu a výdaje opatrovníkovi ustanovenému z řad advokátů vytvořil hmotněprávní titul, o nějž stěžovatelka může opřít své nároky. Byl-li zákonem č. 79/2006 Sb. tento právní titul zrušen s účinností od 1. 4. 2006, bylo v době rozhodování přesto třeba aplikovat tu právní úpravu, která platila v době vzniku právního vztahu mezi stěžovatelkou a státem, tj. v době jejího ustanovení opatrovníkem žalovaných, a to z důvodu obecně uznávaného zákazu účinků tzv. pravé retroaktivity. Princip zákazu účinků pravé retroaktivity právní normy potvrdil opakovaně i Ústavní soud ve své judikatuře (např. nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 21/96, N 13/7 SbNU 87, nebo nález ve věci sp. zn. I. ÚS 287/04, N 174/35 SbNU 331). I tyto důvody přispívají k výše učiněnému závěru, tj. že soud porušil základní právo stěžovatelky legitimně očekávat zmnožení majetku plněním od státu.
Ústavní soud rovněž podotýká, že nesdílí výklad ustanovení §140 odst. 2 občanského soudního řádu soudci obecných soudů, kteří, jak vyplývá z jejich vyjádření, přejali výklad učiněný gremiální poradou Městského soudu v Praze, ačkoli sami neměli pochybnosti stran toho, že stát za činnost advokáta v roli opatrovníka platit musí. Účelem novely občanského soudního řádu provedené zákonem č. 205/2005 Sb. bylo vyhovět nárokům na výkon funkce opatrovníka tak, jak je definoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 629/04 (N 69/36 SbNU 731), který neřešil účast opatrovníka pouze ve zvláštních druzích řízení, nýbrž se vyjádřil k řádnosti výkonu funkce opatrovníka obecně v jakémkoli občanskoprávním řízení. Výklad učiněný gremiální poradou Městského soudu v Praze zřejmě směřoval k rozpočtové úspoře soudu. Takový účel je však v kolizi s účelem, který sledoval zmíněný nález Ústavního soudu.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavním stížnostem vyhověl a napadená rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 uvedená ve výroku I. tohoto rozhodnutí v rozsahu, jak byly stěžovatelkou napadeny, zrušil pro jejich rozpor s čl. 1 Dodatkového protokolu, a to v souladu s ustanovením §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Pokud se jedná o ústavní stížnost vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 473/06, jejímž prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí sp. n. 44 C 477/2006 ze dne 27. 4. 2006 ve výroku III., neshledal zde Ústavní soud žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Dotazem v kanceláři právní zástupkyně stěžovatelky bylo totiž zjištěno, že stěžovatelčino ustanovení do funkce opatrovníka proběhlo v tomto jediném případě až dne 5. 4. 2006, tedy až po nabytí účinnosti již několikrát zmiňovaného zákona č. 79/2006 Sb. novelizujícího občanský soudní řád. Tato novela povinnost státu vyplácet odměnu a hotové výdaje advokátům v roli opatrovníků s účinností od 1. 4. 2006 zrušila. S ohledem na tyto skutečnosti a dále i na argumentaci shora uvedenou nezbývá Ústavnímu soudu než tuto ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Od ústního jednání bylo podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu se souhlasem účastníků upuštěno, neboť od něj nebylo možné očekávat další objasnění věci.