ECLI:CZ:US:2007:4.US.47.07
sp. zn. IV. ÚS 47/07
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Mgr. Ing. M. S., zastoupeného Mgr. Ivanem Nezvalem, advokátem se sídlem Brno, Rooseveltova 6/8, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 2006, sp.zn. 4 Tz 95/2006 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Domnívá se, že jím byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 96 odst. 2, Ústavy ČR, v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Napadené usnesení bylo vydáno v řízení o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr vnitra České republiky ve prospěch stěžovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2005, sp.zn. 5 To 36/2005. Toto rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo předmětem přezkumu v řízení před Ústavním soudem vedeným pod sp.zn. I.ÚS 507/05. Jednalo se o ústavní stížnost totožného stěžovatele, přičemž Ústavní soud stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Nejvyšší soud pak napadeným usnesením zamítl stížnost pro porušení zákona, neboť ji neshledal důvodnou.
Stěžovatel se domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, když uvádí, že nebylo respektováno jeho legitimní očekávání stran ústního projednání věci, čímž byl porušen princip předvídatelnosti postupu soudu a ochrana dobré víry účastníků řízení. Stěžovatel je toho názoru, že jestliže soud již dospěl k závěru o nezbytnosti projednání věci ve veřejném zasedání, toto nařídil a odročil, není následné rozhodnutí v neveřejném zasedání postupem šetřícím základní práva stěžovatele jako účastníka řízení.
Argumentací stěžovatele týkající se nedostatků předcházejícího rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, o jehož ústavnosti již Ústavní soud jednou rozhodoval, nebyla s vazbou na tuto ústavní stížnost relevantní, a proto se zabýval pouze námitkou proti usnesení Nejvyššího soudu.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavních garancí, tj. z pohledu, zda v řízení před obecnými soudy a rozhodnutím z něj vzešlým nebyla dotčena práva nebo svobody chráněné ustanoveními ústavního pořádku. Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je tak vázán na splnění jistých podmínek (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93).
Ustanovení trestního řádu §274 in fine umožňuje Nejvyššímu soudu zamítnout nedůvodnou stížnost pro porušení zákona v neveřejném zasedání. Postup Nejvyššího soudu, který rozhodl věc v neveřejném zasedání, byť se tak stalo až po nařízení a odročení veřejného zasedání, byl tedy zcela v souladu se zákonem a nemohl konstituovat zásah do základních práv stěžovatele. Kritérium, které určuje, zda je možné o stížnosti rozhodnout v neveřejném zasedání, spočívá v tom, že stížnost je zamítána pro nedůvodnost. Pokud je toto kritérium splněno, jedná soud v souladu s požadavkem na poskytnutí ochrany základním právům a svobodám účastníků řízení. Obsahem institutu legitimního očekávání je určitý kvalifikovaný a opodstatněný předpoklad, nikoli každý dojem, který účastník řízení během tohoto nabude. Navíc chybí reálný zásah do sféry práv stěžovatele. Rozhodnutí bylo přezkoumáno v tom rozsahu, v jakém to zákon předpokládá, a stížnost pro porušení zákona byla přesto shledána nedůvodnou. Stěžovateli se tedy dostalo maximální možné ochrany, když byl v jeho prospěch využit i mimořádný opravný prostředek. Skutečnost, že mu soud nedal za pravdu, nelze vykládat jako zásah do jeho základních práv a svobod.
Za daného stavu věci tak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu