ECLI:CZ:US:2007:4.US.538.07.1
sp. zn. IV. ÚS 538/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 5. dubna 2007 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, ve věci navrhovatele J. L., zastoupeného JUDr. J. M., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 6. prosince 2006 č. j. 55 To 592/2006-377, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedené rozhodnutí obecného soudu s tvrzením, že jím byl dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z čl. 2 odst. 2, 3, čl. 4, čl. 8 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně mělo takto ze strany Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, dojít k porušení kautel zakotvených v čl. 2 odst. 3, 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR.
Napadeným usnesením bylo jako nedůvodné zamítnuto odvolání stěžovatele (a dalšího obžalovaného) do rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 21. září 2006 č. j. 1 T 179/2003-352, jímž byl stěžovatel pro blíže popsaný skutek uznán vinným trestným činem podvodu (§250 odst. 1, 2 tr. zák) a trestným činem pojistného podvodu (§250a odst. 1, 3 tr. zák.) a posléze odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem při zkušební době v trvání čtyř let. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výši 50.000,- Kč a pro případ jeho nevykonání ve stanovené lhůtě náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Rozhodnuto bylo rovněž o náhradě škody.
Stěžovatel svou argumentaci obsaženou v naraci návrhu soustředil na předložení svého náhledu na hodnocení ve věci provedených důkazů, přičemž v tom rámci jako stěžejní ústavněprávní argument odvolacímu soudu vytkl, že neprovedl důkaz shlédnutím přesně označených snímků v laptopu, jímž měla být zpochybněna věrohodnost důkazu, o nějž se opíralo vyvození skutkového závěru učiněného v jeho trestní věci. Stěžovatel se domnívá, že obecné soudy tudíž v rovině práva jednoduchého nedostály kautelám plynoucím z §2 odst. 5 tr. řádu a důkazy hodnotily pouze v jeho neprospěch, pročež v konečném důsledku zasáhly do jeho výše uvedených základních práv. Z toho důvodu se domáhal, aby Ústavní soud v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu nálezem zrušil.
Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].
Z dnes již ustálené judikatury se podává, že se Ústavní soud necítí být - z důvodu ex constitutione daných mezemi ústavněprávního přezkumu - oprávněn (pohledem "další odvolací instance") přehodnocovat obecnými soudy učiněné hodnocení ve věci provedených důkazů. Do těchto myšlenkových operací, resp. jejich konečného výsledku v podobě od nich odvislého konkrétního rozhodnutí ingeruje na základě své kasační pravomoci pouze potud, pokud shledá, že jimi učiněná skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy (srov. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení, Sv. 3, č. 34; III. ÚS 166/95, tamtéž, Sv. 4, č. 79, II. ÚS 182/02, tamtéž, Sv. 31, č. 130 a další); přičemž tuto okolnost stěžovatel ve svém návrhu ani netvrdí.
V trestní věci stěžovatele odvolací soud korektním a dostatečným způsobem odůvodnil, proč nebylo vyhověno důkaznímu návrhu stěžovatele a rovněž v té souvislosti seznatelným (a tedy přezkoumatelným) postupem vyložil, z jakých důvodů se ztotožňuje se skutkovými závěry nalézacím soudem učiněnými (s. 3-5 předmětného usnesení). Nejedná se v jeho případě, jak tvrdí stěžovatel, o tzv. opomenutý důkaz ve smyslu judikatury Ústavního soudu.
Jak plyne z dosavadní rozhodovací praxe, ohledně nevyhovění důkaznímu návrhu podloženému racionálním odůvodněním má Ústavní soud za to, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03). Těmto požadavkům na ústavní souladnost stěžovaného postupu odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, jak patrno z řečeného, v plném rozsahu dostál, když rozvedl své myšlenkové konstrukce, na základě nichž považuje dokazování v trestní věci stěžovatele za naprosto vyčerpávající a provádění dalších důkazů v tom důsledku za zcela nadbytečné. V daném ohledu jsou takto závěry (odvolacího) soudu výrazem úvah nevybočujících z mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR).
Vycházeje z tohoto posouzení stížnostních námitek, Ústavní soud stížnost pro zjevnou neopodstatněnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2007
Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu