ECLI:CZ:US:2007:4.US.545.06.1
sp. zn. IV. ÚS 545/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudců Michaely Židlické a Vlasty Formánkové, ve věci navrhovatele Ing. V. H., právně zastoupeného Mgr. F. K., proti rozsudku Nejvyššího správního soudu, č.j. 3 Ans 8/2005-52, ze dne 18. 5. 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 18. 8. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu, č.j. 3 Ans 8/2005-52, ze dne 18. 5. 2006, kterým soud ve sporu vedeném stěžovatelem konstatoval překážku věci rozhodnuté. Z tohoto důvodu také zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, č. j. 10 Ca 117/2005-21, ze dne 24.8.2005 a v souladu s ust. §110 odst. 1 ve spojení s ust. §46 odst. 1 písm. a) z. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších přepisů (dále jen "soudní řád správní"), odmítl žalobu stěžovatele.
Výše uvedeným rozhodnutím mělo dojít k zásahu do základních práv stěžovatele, konkrétně do jeho práva na spravedlivý proces zaručeného mu v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina), dále do jeho práva na účinné opravné prostředky zaručené mu v čl. 13 Úmluvy. V důsledku porušení výše zmíněných procesních práv mělo být pak také zasaženo do stěžovatelova práva na ochranu zdraví dle čl. 31 Listiny a do práva na příznivé životní prostředí garantované mu čl. 35 odst. 1 Listiny.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Jak patrno z obsahu spisu, který si Ústavní soud vyžádal, stěžovatel se domáhal prostřednictvím žaloby na nečinnost podle §79 soudního řádu správního uložení povinnosti rozhodnout o jeho návrhu na zahájení správního řízení ze dne 8. 12. 2004, jímž žádal stanovení objektivní míry zatížení životního prostředí v severozápadní části města B. ve smyslu zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o životním prostředí"). Uvedená žaloba byla podána v reakci na situaci, kdy vedlejší účastník Městský úřad Bechyně, tedy žalovaná strana, v dané věci ve stanovených lhůtách nic nepodnikl a veškeré související podněty stěžovatele vyřizoval pouze neformálně. Krajský soud v Českých Budějovicích nakonec tuto žalobu zamítl rozsudkem, č. j. 10 Ca 117/2005-21, ze dne 24. 8. 2005, s odůvodněním, že pro zahájení požadovaného řízení neexistuje opora v hmotném právu. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, který posléze vydal ústavní stížností napadené rozhodnutí. V rámci zkoumání, zda jsou splněny základní podmínky řízení, soud dospěl k závěru, že v daném případě je dána překážka věci rozhodnuté, tj. byla splněna podmínka totožnosti věci a existence dřívějšího meritorního rozhodnutí. Ze spisu vyplynulo, že stěžovatel obsahově totožný návrh na zahájení správního řízení podal již dne 18. 3. 2003, stejně tak se později domáhal žalobou na ochranu proti nečinnosti povinnosti o něm rozhodnout, což Krajský soud v Českých Budějovicích již tehdy zamítl svým rozsudkem, č. j. 10 Ca 182/2003-25, ze dne 28. 1. 2004, z důvodů výše zmíněných.
S tímto výsledkem řízení však stěžovatel nesouhlasí a ve své ústavní stížnosti napadá výše uvedené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Podle jeho názoru pro aplikaci překážky věci rozhodnuté nebyly splněny podmínky, neboť pozdější návrh na zahájení řízení byl rozšířen o další skutkové okolnosti, jimiž se vedlejší účastník v předchozím řízení vůbec nezabýval, nejednalo se tudíž o zcela totožný návrh. Rovněž překážka rei iudicatae není podle stěžovatele uplatnitelná ve vztahu k negativnímu vyřízení návrhu. Tento svůj názor podepřel odkazem na odbornou literaturu, podle které je ve většině negativních správních aktů implicitně obsažena klausule rebus sic stantibus způsobující, že žadatel může své podání opakovat a domáhat se tak věcného vyřízení návrhu, aniž by byly předchozí správní akty obsahově dotčeny.
Na základě shora uvedených důvodů pak stěžovatel závěrem navrhl, aby Ústavní soud rozsudek Nejvyššího správního soudu, č. j. 3 Ans 8/2005-52, ze dne 18. 5. 2006, zrušil.
III.
Ústavní soud předmětnou stížnost přezkoumal z hlediska porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
V projednávané věci Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Ústavní soud se stejně tak nezabývá ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně nepředstavuje porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvy podle čl. 10 Ústavy ČR. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, což v daném případě znamená především ověřit, zda obecné soudy postupovaly ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny.
Podle článku 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatel mimo jiné namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Nic takového však z obsahu soudního spisu zjištěno nebylo a k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ze strany soudu tak nedošlo, soud naopak postupoval při řešení sporu zcela v souladu s procesními pravidly. Pouhý stěžovatelův nesouhlas s výsledným rozhodnutím nelze považovat za porušení základních práv, jichž se dovolává.
Z výše uvedeného plyne, že k tvrzenému zásahu do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces by došlo až tehdy, pokud by soud neprojednal věc, o které je oprávněn rozhodovat, a to přesto, že veškeré nezbytné podmínky pro zahájení a provedení řízení byly splněny. V daném případě však tyto podmínky nebyly splněny, jak ostatně deklaroval i Nejvyšší správní soud, neboť zde existovala neodstranitelná překážka věci rozsouzené, a to ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, č. j. 10 Ca 117/2005-21, ze dne 24. 8. 2005.
Překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei judicatae) patří mezi podmínky řízení a představuje neodstranitelný nedostatek, který je podle §46 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního důvodem k odmítnutí návrhu. V případě opačného postupu by vícero, především odlišných, rozhodnutí v téže věci účastníky řízení uvrhlo do nejistoty ohledně jejich právního postavení a taktéž by opakovaně vedená soudní řízení vedla k neúměrnému zatěžování soudů. Pokud by tedy soud rozhodl o věci již pravomocně rozhodnuté, porušil by tím právo na soudní ochranu zakotvené v Listině.
Jak již ve svém rozhodnutí uvedl i Nejvyšší správní soud, předpokladem pro vyslovení překážky věci rozhodnuté je, že jde o totožnou a pravomocně rozsouzenou věc. Totožnost věci je přitom dána totožností účastníků řízení a totožností předmětu řízení. Splněním obou podmínek se v daném případě Nejvyšší správní soud zabýval dosti vyčerpávajícím způsobem a v jeho postupu nelze shledat prvky libovůle, které by jinak byly způsobilé založit pravomoc Ústavního soudu. Argumentaci Nejvyššího správního soudu považuje Ústavní soud za odpovídající a za ústavněprávně zcela konformní.
Pokud jde o námitky stran stěžovatelova práva na ochranu zdraví a na příznivé životní prostředí, kteréžto otázce stěžovatel věnuje značnou část své ústavní stížnosti, lze nad rámec nutného odůvodnění odkázat na obiter dictum, které učinil Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí, a se kterým se Ústavní soud ztotožňuje. Četné odkazy stěžovatele na nález, sp. zn. III. ÚS 70/97, ze dne 10. 7. 1997 nejsou v daném případě přiléhavé, neboť v předmětné věci šlo o zkrácení na procesních právech majících však oporu v zákonných ustanoveních.
Za tohoto stavu shledal tedy Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu