ECLI:CZ:US:2007:4.US.559.07.1
sp. zn. IV. ÚS 559/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. května 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Z. B., zastoupeného Mgr. O. R., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 6 Tdo 1409/2006, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 8 To 69/2006, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 5. 2006, čj. 9 T 3/2006-210, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 5. 3. 2007 se Z. B. (dále též "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v jeho trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 T 3/2006. Současně požadoval, aby náklady jeho zastoupení v řízení před Ústavním soudem zcela zaplatil stát s odůvodněním, že nemá dostatečné prostředky k placení nákladů spojených se zastoupením v tomto řízení.
II.
Z napadených rozhodnutí vyplývá, že rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 5. 2006 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 13 roků. Pro výkon trestu byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl uložen trest propadnutí věci. Poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR byla přiznána náhrada škody ve výši 2 009,- Kč.
K odvolání stěžovatele proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání usnesením ze dne 28. 6. 2006 zrušil napadený rozsudek pouze ve výroku o trestu propadnutí věci.
Nejvyšší soud v neveřejném zasedání dovolání stěžovatele odmítl usnesením ze dne 30. 11. 2006.
III.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena základní práva zaručená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel navrhl důkaz trestním spisem.
Právo na spravedlivý proces mělo být porušeno neprovedením důkazů pokusem s figurínou a výslechem stěžovatelovy matky; nevyhovění důkazním návrhům obecné soudy nezdůvodnily. Orgány činné v trestním řízení nezajistily věcný důkaz, tj. litinovou pečící pánev, čímž porušily zásadu vyhledávací. Zjištění znalců z oboru soudního lékařství nebylo objektivní pro nedostatečnou fotodokumentaci. Hodnocení důkazů obecnými soudy bylo v rozporu se zákonnými a ústavně zakotvenými zásadami a nálezy Ústavního soudu III. ÚS 398/97 a III. ÚS 95/97. Stěžovateli nebylo předem oznámeno přibrání znalců. O provedení pitvy poškozeného se dověděl až po jeho pohřbu, v důsledku čehož nemohl vznést námitky proti osobě znalce, jeho odbornému zaměření a formulaci otázek a před pitvou navrhnout, aby byly znalci položeny další otázky.
Stěžovatel dále uvedl, že dne 3. 5. 2006 byl v periodiku Hradecké noviny otištěn na titulní straně článek s názvem "Za vraždu otce vyfasoval muž třináctiletý trest". Tento článek citoval slova státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové Mgr. V. P., který v den hlavního líčení, v době, kdy bylo skončeno dokazování a soud se odebral k poradě, poskytl tomuto deníku interview, v němž jednání stěžovatele, pro něž v té době ještě nebyl a ani nemohl být odsouzen, označil za popravu a za sebe samého a také za osobu předsedy senátu vyslovil názor a přesvědčení, že je vrahem. Takovým jednáním byl porušen princip presumpce neviny. Stěžovatel poukázal na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") ve věci Butkevič (správně Butkevičius) proti Litvě, 2002 a ve věci Daktaras proti Litvě, 2000.
V dopise ze dne 30. 4. 2007 doručeném Ústavnímu soudu dne 2. 5. 2007 stěžovatel popsal své zdravotní problémy ve výkonu trestu odnětí svobody a požádal o pečlivost, prozíravost a shovívavost při posuzování jeho stížnosti.
IV.
Krajský soud v Hradci Králové, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v průběhu trestního řízení byl řádně zjištěn skutkový děj a v současné době již nelze očekávat další objasnění věci nad rámec toho, jak byl skutkový děj zjištěn u hlavního líčení.
V.
Ústavní soud se seznámil s obsahem spisu 9 T 3/2006 Krajského soudu v Hradci Králové a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.
Stěžovatel tvrdil porušení základního práva na svobodu, osobní bezpečnost a zákonné zbavení svobody dle článku 8 odst. 2 Listiny ("Nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. ..."), jemuž koresponduje článek 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy, dle něhož " Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě následujících případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem: a) zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem;...". K tomuto tvrzení Ústavní soud uvádí, že pokud jde o posouzení zákonnosti zbavení osobní svobody, resp. uvěznění podle citovaných článků Listiny a Úmluvy, přichází v úvahu jen posouzení z hlediska procesního, tj. zda byl trest uložen příslušným soudem a v řízení, které lze označit za spravedlivé v článku 36 a násl. Listiny, resp. článku 6 Úmluvy - viz níže. Z hlediska hmotného práva, tj. zda uložený trest je stanovený zákonem a pohybuje se v rámci zákonem stanovené trestní sazby (což ale není obsahem stěžovatelových námitek), se zákonnost zbavení svobody posuzuje podle článku 39 Listiny, resp. článku 7 Úmluvy.
V rámci námitek týkajících se porušení zásad spravedlivého procesu dle čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy stěžovatel především tvrdil nesprávný procesní postup nalézacího a odvolacího soudu při dokazování a nedostatečné odůvodnění neprovedených důkazů.
V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že Listina ani Úmluva nestanoví jakákoliv pravidla dokazování. Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení posuzované jako celek, včetně způsobu, jakým byly prováděny důkazy, bylo spravedlivé ve smyslu článku 36 a násl. Listiny, resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy.
K tvrzení stěžovatele, že obecné soudy neprovedly jím navrhované důkazy pokusem s figurínou a výslechem matky, přičemž nevyhovění důkazním návrhům obecné soudy nezdůvodnily, Ústavní soud připomíná svoji konstantní judikaturu k otázce tzv. opomenutého důkazu, podle níž zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní; soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, musí však o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění nepřevzal. V opačném případě zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost [srov. nález I. ÚS 113/02, Sb.n.u., sv. 27, str. 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí].
Z protokolu o hlavním líčení konaném dne 2. 5. 2006 u Krajského soudu v Hradci Králové (č.l.194 spisu) Ústavní soud zjistil, že procesní strany byly dotázány ve smyslu §215 odst. 4 trestního řádu, zda budou mít konkrétní návrhy na doplnění dokazování. Stěžovatel prostřednictvím svého obhájce uvedl, že žádné další návrhy na doplnění dokazování nemá.
Ve vlastnoručně psaném odvolání (č.l. 226 a 227 spisu) stěžovatel mj. uvedl, že je pro něj nepochopitelné, "proč dokazování nebylo doplněno o vyšetřovací pokus, kterým by mechanismus vzniku poranění byl jednoznačně prokázán.". Soud "vycházel z mylné interpretace svědecké výpovědi mé maminky ... . Proto by bylo vhodné ... provést její přímé slyšení před soudem.". Dle názoru Ústavního soudu citovaná vyjádření nelze považovat za řádné návrhy na doplnění dokazování, a to zvláště vezmeme-li v úvahu, že z protokolu o veřejném zasedání konaném u Vrchního soudu v Praze dne 28. 6. 2006 (č.l. 236 spisu) je patrno, že "Strany nepožadují doplnit zprávu o stavu věci, ani nenavrhují důkazy, které by měly být provedeny v rámci odvolacího řízení.".
V dovolání stěžovatel namítl nesprávné právní posouzení skutku.
Z výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že tvrzení stěžovatele o porušení principů spravedlivého procesu při dokazování před nalézacím a odvolacím soudem tím, že soudy opomněly o důkazních návrzích stěžovatele rozhodnout, resp. v odůvodnění svých rozhodnutí nezdůvodnily, proč navrhované důkazy neprovedly, nemá oporu ve spise a je tudíž zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel dále tvrdil, že postupem státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové byl porušen princip presumpce neviny zaručený v článku 40 odst. 2 Listiny, dle něhož: "Každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena.". V systému Úmluvy je tento princip zakotven v článku 6 odst. 2, dle něhož "Každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem.".
Ústavní soud připomíná následující obecné principy týkající se aplikace principu presumpce neviny ve smyslu výše citovaných článků Listiny a Úmluvy, jak se projevují v odborné literatuře a judikatuře Ústavního soudu a Evropského soudu.
V literatuře (srov. např. Bohumil Repík: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, Orac 2002, I. vydání, str. 176; Bohumil Repík: Ľudské práva v súdnom konaní, MANZ Bratislava, 1999, str. 217 a násl.) ) se uvádí, že pojem presumpce neviny má více významů vztahujících se k postavení obviněného a průběhu trestního procesu. Lze rozlišovat dopad presumpce neviny na řízení, na vazbu obviněného a na ochranu pověsti obviněného před jeho odsouzením.
Podle judikatury Ústavního soudu "Ústavně zaručené právo na obhajobu (čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny ... spolu s presumpcí neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) jsou základními podmínkami spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny), v němž vina obviněného (obžalovaného) má být zjištěna; ..." [nález III.ÚS 83/96 in Sb.n.u., sv. 6, ročník, str. 123 (135)].
Ve věci Krause proti Švýcarsku, 1978 (odst. 3.a., stížnost č. 7986/77) Komise uvedla, že "Článek 6 odst. 2 Úmluvy, zakotvující princip presumpce neviny, je především zárukou procesního charakteru (...). Jeho význam je však širší. Zaručuje každému, že orgány veřejné moci jej nemohou považovat za vinného z trestného činu předtím, než příslušný soud zjistí jeho vinu podle zákona. Může tudíž dojít k porušení článku 6 odst. 2 Úmluvy, pokud orgán veřejné moci prohlásí - dříve než o tom rozhodne příslušný soud - že určitá osoba je vinna trestným činem, Z toho však nevyplývá, že orgány státu nesmějí informovat veřejnost o probíhajícím trestním řízení. Neporušují článek 6 odst. 2 Úmluvy, když prohlásí, že existuje podezření, že určitá osoba byla zatčena, že se přiznala, atd. Nepřípustné je formální prohlášení, že osoba je vinná."
V rozsudku ve věci Barberra, Messegué and Gavardo v. Spain, 1988, (stížnost č. 10590/83, §91) Evropský soud uvedl, že "Presumpce neviny je porušena, jestliže před zjištěním viny zákonným způsobem rozhodnutí soudu nebo postoj soudce během řízení dávají najevo, že obviněný je vinen.".
V rozsudku ve věci Allenet de Ribemont proti Francii, 1995 (stížnost č. 15175/89, §§36, 38) Evropský soud uvedl, že k zásahu do presumpce neviny může dojít nejen ze strany soudce nebo soudu, ale také ze strany jiných orgánů veřejné moci. Svoboda projevu garantovaná článkem 10 Úmluvy zaručuje právo přijímat a rozšiřovat informace. Článek 6 odst. 2 Úmluvy nebrání orgánům informovat veřejnost o probíhajícím trestním řízení, ale ukládá jim, aby tak činily ve vší diskrétnosti a zdrženlivosti, které vyžaduje respektování presumpce neviny. V tomto případě vysoce postavení činitelé francouzské policie označili stěžovatele bez jakéhokoliv upřesnění nebo výhrady jako jednoho z iniciátorů vraždy. Šlo o zřejmé deklarování viny, které na jedné straně vzbuzovalo u veřejnosti přesvědčení o vině stěžovatele, na druhé straně předurčovalo zjištění skutečnosti příslušným soudem.
Ve stěžovatelem citovaném rozsudku ve věci Daktaras proti Litvě, 2000 (stížnost č. 42095/98, §§41- 43) Evropský soud uvedl, že presumpce neviny zakotvená v článku 6 odst. 2 Úmluvy představuje jeden z prvků spravedlivého trestního procesu vyžadovaný článkem 6 odst. 1 Úmluvy. K jeho porušení dojde, pokud prohlášení veřejných činitelů ve vztahu k obviněnému obsahují tvrzení o jeho vině, aniž by před tím byla zjištěna postupem podle zákona. Evropský soud tak zdůraznil i důležitost výběru vhodných slovních výrazů ze strany veřejných činitelů v jejich vyjádřeních dříve, než osoba byla uznána vinnou z trestného činu. Princip presumpce neviny může být porušen nejenom soudcem nebo soudem, ale také jiným veřejným činitelem, včetně státních zástupců. Otázka, zda prohlášení veřejného činitele porušilo princip presumpce neviny, však musí být posuzována v kontextu zvláštních okolností, za nichž k napadenému prohlášení došlo.
Ve stěžovatelem citovaném rozsudku ve věci Butkevičius proti Litvě, 2002 (stížnost č. 48297/99, §49 a násl.) Evropský soud zopakoval svůj názor uvedený v rozsudku ve věci Daktaras proti Litvě, 2000 a poznamenal, že inkriminovaná prohlášení byla učiněna Generálním prokurátorem a předsedou Parlamentu ve formě rozhovorů poskytnutých tisku. Soud dospěl k závěru, že byť poznámky učiněné předsedou Parlamentu byly krátké a učiněny bez souvislosti s vlastním trestním řízením, obsahovaly prohlášení veřejného činitele o vině stěžovatele, jež podněcovaly veřejnost, aby věřila v jeho vinu a předjímaly hodnocení faktů příslušným soudem.
V daném případě stěžovatel tvrdil, že - jak výše již uvedeno - státní zástupce Mgr. V. P. v den hlavního líčení dne 2. 5. 2006 porušil princip presumpce neviny tím, že periodiku Hradecké noviny údajně poskytl rozhovor, v němž jednání stěžovatele označil za popravu a vyslovil názor, že je vrahem. Jedná se tudíž o ten aspekt principu presumpce neviny, jež zahrnuje ochranu pověsti obviněného v době před jeho pravomocným odsouzením. Dle názoru Ústavního soudu je však v tomto případě třeba namítané porušení principu presumpce neviny posuzovat v kontextu celkového posouzení spravedlivosti trestního procesu. K prokázání opodstatněnosti svého tvrzení stěžovatel neposkytl Ústavnímu soudu jakýkoliv důkaz. Nicméně i kdyby tomu tak bylo, Ústavní soud by se nemohl zabývat materiálním opodstatněním uvedeného tvrzení z níže uvedených procesních důvodů.
Pravidlo vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva obsažené v ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zavazuje stěžovatele využít nejdříve opravné prostředky poskytované zákonem. Tyto prostředky musí být dostupné a účinné k přijetí nápravy; jejich existence musí být dostatečně jistá nejen v teorii, ale také praxi. V opačném případě postrádají požadovanou dostupnost a účinnost. Je-li k dispozici několik prostředků k ochraně práva, je věcí stěžovatele vybrat si některý z nich.
Měl-li stěžovatel za to, že v jeho případě státní zástupce porušil princip presumpce neviny, měl v první řadě využít možnosti vyplývající ze zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, dle jehož ustanovení §16b odst. 1 je každý oprávněn podat stížnost na nevhodné chování státních zástupců. Procesní postup vyřízení stížnosti a přezkoumání vyřízení stížnosti je upraven v dalších odstavcích ustanovení §16b citovaného zákona.
Dalším - a dle názoru Ústavního soudu dostupným a efektivním - procesním prostředkem nápravy namítaného zásahu do základního práva na spravedlivý proces porušením principu presumpce neviny státním zástupcem, je institut vyloučení orgánů činných v trestním řízení zakotvený v ustanoveních §30 a násl. trestního řádu. Podle ustanovení §30 odst. 1 tr. řádu " Z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen ..., státní zástupce, ..., u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.". Postup rozhodování o vyloučení a opravné prostředky upravuje ustanovení §31 tr. řádu tak, že o vyloučení rozhoduje orgán, kterého se tyto důvody týkají (odst. 1); proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost (odst. 2), o níž rozhodne orgán bezprostředně nadřízený orgánu, jenž napadené rozhodnutí vydal (odst. 3).
Pokud tedy - jak tvrdí stěžovatel - k zásahu do principu presumpce neviny krajským státním zástupcem došlo v den hlavního líčení, a to ještě před vyhlášením odsuzujícího rozsudku soudem prvního stupně, stěžovatel měl údajný zásah do základního práva tvrdit (podjatost státního zástupce namítat) nejpozději ve svém odvolání.
Z vyžádaného trestního spisu Ústavní soud zjistil, že ve vlastní rukou psaném odvolání (str. 225 a násl. spisu) stěžovatel jakoukoliv námitku v tomto směru neuplatnil. Obdobný závěr vyplývá i z protokolu o veřejném zasedání konaném dne 28. 6. 2006 (č.l. 235 - 236 spisu). Námitku porušení principu presumpce neviny stěžovatel neuplatnil ani v dovolání (č.l. 262 a násl. spisu).
Z výše uvedených důvodů nelze než uzavřít, že ústavní stížnost je v části vytýkající tvrzené pochybení státního zástupce a z něho vyvozovaného porušení presumpce neviny uplatněním novot, takže je možno ji hodnotit jako nepřípustnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu z důvodu uvedeného v ustanovení §75 odst. 1 citovaného zákona (srov. nález III. ÚS 359/96, Sb.n.u., sv. 8, str. 367).
Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatele na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, neboť výsledek řízení postup dle ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu to neumožnil.
Závěrem Ústavní soud uvádí, že dle jeho přesvědčení obecné soudy postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k pravomocnému odsouzení stěžovatele lze in globo označit za řízení spravedlivé ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. čl. 36 a násl. Listiny. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovateli veškeré možnosti k uplatnění práv. Ústavní soud je toho názoru, že stěžovateli tato možnost zákonem odpovídajícím způsobem hájit svá práva poskytnuta byla a z ústavní stížnosti nelze dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak. Tím ovšem Ústavní soud jakkoliv nesnižuje význam dodržování ústavně zakotveného principu presumpce neviny všemi orgány činnými v trestním řízení, jak je interpretován ve výše uvedené judikatuře, s níž nemá Ústavní soud důvodu jakkoliv polemizovat.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl dílem podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a dílem podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 28. května 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu