ECLI:CZ:US:2007:4.US.575.05.1
sp. zn. IV. ÚS 575/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. A. P., správce konkurzní podstaty úpadce Moravskoslezské dřevařské závody, Šumperk a.s. „v konkurzu“, se sídlem v Šumperku, Hlavní třída č. 5, a 2) E. S., oba zastoupeni JUDr. I. K., jimiž se domáhali, aby Ústavní soud vydal nález, jímž Okresnímu soudu ve Vsetíně uloží, aby dále ve věci, sp. zn. 7 C 339/92, nejednal se soudem ustanoveným opatrovníkem společnosti Moravskoslezské dřevařské závody, Šumperk a. s., „v konkurzu“, se sídlem v Šumperku, Hlavní třída č. 5 (dále jen „vedlejší účastník č. 5“), JUDr. J. D., a aby v řízení, vedeném pod sp. zn. 7 C 339/92, přijal plnou moc stěžovatele (správně zřejmě plnou moc vedlejšího účastníka č. 5), udělenou dne 31. 3. 2004 zmocněnci JUDr. P. D., advokátovi se sídlem v Olomouci, Ostružnická 5, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou dne 25. 8. 2005 stěžovatelé vytýkají Okresnímu soudu ve Vsetíně (dále jen „okresní soud“), že jeho postupem v řízení vedeném pod sp. zn. 7 C 339/92 byla dotčena jejich ústavně zaručená práva obsažená v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a v čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak uvádí stěžovatelé ve své stížnosti, D. K., J. K. a J. K. se žalobou podanou v roce 1992 u okresního soudu proti vedlejšímu účastníkovi č. 5 a následně i proti Fondu národního majetku České republiky domáhali s odkazem na příslušné restituční předpisy vydání rozsáhlého souboru majetku, nacházejícího se ve vlastnictví vedlejšího účastníka č. 5. Uvedená věc byla vedena u okresního soudu pod sp. zn. 7 C 339/92, kde vedlejšího účastníka č. 5 zastupoval na základě procesní plné moci ze dne 1. 6. 1993 JUDr. I. K. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 20 K 35/2001, byl na majetek vedlejšího účastníka č. 5 prohlášen konkurz. Na základě této skutečnosti okresní soud dovodil, že procesní plná moc JUDr. I. K. zanikla dle ustanovení §14 odst. 1 písm. h) zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o konkurzu a vyrovnání“). Správce konkurzní podstaty, Ing. A. P. [dále jen stěžovatel 1)], v souladu s ustanovením §68 odst. 1 zákona o konkurzu a vyrovnání vyňal nemovitosti, které jsou předmětem sporu vedeného pod. sp. zn. 7 C 339/92, z konkurzní podstaty. Z uvedeného důvodu pak není ani osobou oprávněnou jednat za vedlejšího účastníka č. 5. Za toho může dle okresního soudu jednat jen statutární orgán. S ohledem na posledně zmíněnou skutečnost, jakož i s ohledem na to, že předseda představenstva vedlejšího účastníka č. 5, Ing. J. Š., je neznámého pobytu, ustanovil dne 28. 7. 2003 usnesením, č.j. 7 C 339/92-444, okresní soud vedlejšímu účastníku č. 5 opatrovníka JUDr. J. D., s nímž dále v řízení jedná. Stěžovatelé jsou toho názoru, že okresní soud porušil jejich výše uvedená základní práva, když nejmenoval opatrovníka zákonným způsobem. V prvé řadě je poukazováno na to, že okresní soud neprovedl náležité šetření toho, zda jsou skutečně dány podmínky dle ustanovení §29 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) - (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 200/97). Dále se domnívají, že okresní soud měl při volbě osoby opatrovníka nejprve zvážit, zda není možno ustanovit osobu s bližším vztahem k vedlejšímu účastníkovi, neboť jen taková osoba může vhodně formulovat procesní stanovisko vedlejšího účastníka č. 5, a to následně řádně hájit (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 559/2000). Ustavený opatrovník dle názoru stěžovatelů zájmy vedlejšího účastníka č. 5 náležitě neprosazoval.
Dne 8. 9. 2004 se k jednání u okresního soudu dostavil JUDr. P. D., advokát České advokátní komory, evidenční číslo 0095, se sídlem v Olomouci, a předložil plnou moc k zastupování vedlejšího účastníka č. 5 ze dne 31. 3. 2004. Stěžovatelé v tomto směru namítají, že okresní soud zasáhl do jejich ústavně zaručených práv, když plnou moc označil za formálně vadnou, neboť nebyla na ní vyznačena doložka v likvidaci a nebyla opatřena úřední pečetí. Z toho důvodu nebyla uvedená plná moc okresním soudem přijata a soud nadále pokračoval v jednání s přítomným opatrovníkem vedlejšího účastníka č. 5. Stěžovatelé k tomuto uvádějí, že advokát JUDr. P. D. soudu při ústním jednání předložil originál plné moci opatřené podpisem statutárního orgánu vedlejšího účastníka č. 5. Vedlejší účastník č. 5 nikdy nebyl v likvidaci, proto zmíněnou doložku plná moc nemohla obsahovat. Úřední pečeť není zákonná podmínka platnosti plné moci.
Stěžovatelé se s ohledem na uvedené domnívají, že naznačeným postupem okresního soudu byla zasažena jejich ústavně zaručená práva, kdy se dle jejich názoru jednalo o „jiný zásah“ ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“).
II.
Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému přezkoumání stížnosti, musí se zabývat tím, zda ústavní stížnost splňuje všechny podmínky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní stížnost byla podána včas a obsahovala veškeré formální a obsahové náležitosti. Ústavní soud se dále zabýval aktivní legitimací stěžovatelů, přičemž dospěl k závěru, že stížnost byla podána osobami neoprávněnými.
Ústavní stížnost jsou dle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) oprávněny podat fyzické či právnické osoby, jejichž ústavně zaručené základní právo či svoboda bylo porušeno pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byly účastníky, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci. Stěžovatelé jsou toho názoru, že v narativní části popsaný postup okresního soudu je možno považovat za jiný zásah veřejné moci. Aniž by chtěl Ústavní soud jakkoli hodnotit postup příslušného okresního soudu, je třeba konstatovat, že k zásahu do základních práv stěžovatelů nedošlo. Z podstaty ústavní stížnosti vyplývá, že musí být vždy zachován vztah příčinné souvislosti mezi rozhodnutím, v tomto případě jiným zásahem veřejné moci a tvrzeným porušením základních práv a svobod stěžovatelů. Při zkoumání zmíněné příčinné souvislosti je v tomto konkrétním případě třeba vyjít z toho, že stěžovatelé mají zájem především na té části majetku, jež byla zahrnuta do konkurzní podstaty. Nesouhlas stěžovatelů s ustanovením opatrovníka vedlejšímu účastníku č. 5 neznamená zkrácení jejich základních práv a svobod, neboť tento byl ustanoven pro tu část majetku, jež byla na základě ustanovení §68 zákona o konkurzu a vyrovnání z konkurzní podstaty vyloučena. Postavení stěžovatelů, coby vedlejších účastníků restitučního sporu, nebylo popsaným postupem okresního soudu ohroženo a Ústavní soud tedy uvedený zásah do jejich základních práv a svobod neshledal.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že mu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání usnesením odmítnout, neboť jsou zde splněny podmínky §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, tj. že jde o návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2007
Michaela Židlická
soudce zpravodaj