ECLI:CZ:US:2007:4.US.576.06.1
sp. zn. IV. ÚS 576/06
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Z. H., zastoupeného JUDr. L. Š., ml., směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2006, sp.zn. 20Co 423/2005, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Domnívá se, že jím bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 90 Ústavy ČR, v 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a dále v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně, kterým byla na majetek stěžovatele nařízena exekuce. Hlavním argumentem, na kterém stěžovatel postavil své odvolání, bylo tvrzení, že mu nikdy nebyl doručen exekuční titul, není tudíž vykonatelný a na jeho základě nelze nařídit exekuci. Porušení svých základních práv pak shledává v tom, že odvolací soud neprovedl všechny navrhované důkazy a k návrhům týkajícím se těchto důkazů se v odůvodnění napadeného usnesení ani nevyjádřil. Stěžovatel dále nesouhlasí ani se způsobem, jakým odvolací soud hodnotil provedené důkazy. Dle jeho názoru závěr, ke kterému soud po provedeném dokazování dospěl, z provedených důkazů nevyplývá.
Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí i obsah spisu Městského soudu v Brně sp.zn. 69Nc 4483/2004 a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavních garancí, tj. z pohledu, zda v řízení před obecnými soudy a rozhodnutím z něj vzešlým nebyla dotčena práva nebo svobody chráněné ustanoveními ústavního pořádku. Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je tak vázán na splnění jistých podmínek (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93). Uvedené principy našly odraz rovněž ve skutečnosti, že nesprávná aplikace "jednoduchého práva" obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod. Porušením tzv. "jednoduchého práva" se může Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To připadá v úvahu například za situace, kdy příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně.
Právo účastníka řízení na spravedlivý proces je odrazem požadavku, aby řízení před soudem jako celek představovalo efektivní mechanismus pro prosazení práv účastníka. Zároveň součástí tohoto mechanismu a jedním z předpokladů jeho skutečně efektivního fungování je i aktivita samotného účastníka řízení, který nemůže očekávat nebo vyžadovat, aby jeho aktivitu suploval soud. Z výše citovaného spisu i ze samotného odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud se námitkou stěžovatele týkající se doručení exekučního titulu dostatečně zevrubně zabýval a provedl řadu důkazů, ze kterých v jejich souhrnu vyplývá závěr, že se stěžovateli nepodařilo prokázat, že se na adrese, kam mu bylo doručováno, v inkriminované době nezdržoval. Je pravdou, že odůvodnění napadeného rozhodnutí neobsahuje vyjádření k dalším navrhovaným důkazům, které soud již neprovedl. Ovšem vzhledem k rozsahu provedeného dokazování nelze v této vadě odůvodnění rozhodnutí soudu spatřovat porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces v tom významu, jak je vyloženo výše.
Opodstatněnost stěžovatelových námitek lze nadto posoudit i ve světle výše naznačeného předpokladu aktivní obrany vlastních práv. Z citovaného spisu Městského soudu v Brně vyplývá, že stěžovatel se o existenci exekučního titulu dozvěděl nejpozději v srpnu 2004, přesto neučinil žádné kroky k tomu, aby se proti tomuto rozhodnutí bránil, měl-li za to, že dosud nenabylo právní moci pro nedostatek doručení. Soud pak při vydávání usnesení o nařízení exekuce neměl důvod pochybovat o vykonatelnosti exekučního titulu. Stěžovatelovy výtky na stranu soudu jsou tak v přímém rozporu s nedostatkem snahy bránit jeho vlastní práva.
Vzhledem k tomu, že se stěžovateli nepodařilo prokázat zásah do jeho základních práv, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. S ohledem na zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnosti nerozhodoval Ústavní soud samostatně o návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a tento návrh odmítl spolu s ústavní stížností.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu