ECLI:CZ:US:2007:4.US.580.06.1
sp. zn. IV. ÚS 580/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. dubna 2007 senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. F. S., zastoupeného Mgr. J. V., proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2006, č. j. 7 As 46/2005-54, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2005, č. j. 11 Ca 200/2003-25, rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 16. 5. 2003, č. j. VS-665/51/2-2003, a rozhodnutí Krajského úřadu kraje Vysočina ze dne 11. 2. 2003, č. j. KUJI 156/2003 PS, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své včas podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí s odůvodněním, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivé a řádné řízení dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť správní ani soudní orgány mu neposkytly ochranu jeho práva k rovnému přístupu k občanství. Dále mělo dojít k porušení článku 1, článku 3 odst. 1 a článku 4 odst. 1 Listiny a principu rovnosti před zákonem a zákazu diskriminace i dle článku 2 odst. 1 a článku 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Z podané ústavní stížnosti, jakož i z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 11 Ca 200/2003, zjistil Ústavní soud následující. Správní žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 31. 7. 2003 se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 16. 5. 2003, č. j. VS-665/51/2-2003, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Krajského úřadu kraje Vysočina ze dne 11. 2. 2003, č. j. KUJI 156/2003 PS, kterým nebylo vyhověno stěžovatelově žádosti o vydání osvědčení o státním občanství České republiky. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 1. 2005, č. j. 11 Ca 200/2003-25, stěžovatelovu žalobu zamítl. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel narodil dne 1. 6. 1959 ve Spojených státech amerických jakožto syn M. S., státní občanky Československé republiky a Spojených států amerických, a G. S., státního občana Spojených států amerických, mohl nabýt československého státního občanství podle ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 194/1949 Sb.,o nabývání a pozbývání československého státního občanství, a to rozhodnutím okresního národního výboru na základě žádosti toho z rodičů, který je československým občanem, podané ve lhůtě jednoho roku od narození; matka však žádost nepodala, a proto stěžovatel občanství nenabyl. Nejvyšší správní soud stěžovatelovu kasační stížnost rozsudkem ze dne 30. 6. 2006, č. j. 7 As 46/2005-54, zamítl, protože zákonný požadavek souhlasu s udělením státního občanství neshledal diskriminačním.
Stěžovatel spatřuje porušení svých práv ve skutečnosti, že správní orgány i soudy při svém rozhodování aplikovaly právní předpis, který je neústavní, diskriminující a v rozporu s obecně uznávanými principy právního státu. V důsledku toho byl svévolně zbaven občanství, které, dle svého názoru, nabyl na základě úzkého vztahu ke státu v souladu s principem ius sanguinis, přičemž tento úzký vztah ke státu je dán příbuzenským vztahem k jeho matce. Ačkoli si stát sám stanoví podmínky nabývání státního občanství, není jeho volnost neomezená, jelikož podmínky musí být formulovány tak, aby odpovídaly principu právního státu a principu zákazu diskriminace. Stěžovatel je přesvědčen, že ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 194/1949 Sb. těmto požadavkům neodpovídá, poněvadž nabytí státního občanství není vázáno na splnění zákonných podmínek, ale na zcela svobodné rozhodnutí moci výkonné, a to v době, která byla označena za dobu nesvobody. Nadto tato podmínka byla zrušena zákonem č. 165/1968 Sb., o zásadách nabývání a pozbývání státního občanství, a nevyžaduje ji ani nyní účinný zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky. Předmětná podmínka nabytí státního občanství neobstojí ani z hlediska obecně platné zásady mezinárodního obyčejového práva ius sanguinis a článku 12 Ústavy, který stanoví, že nabývání a pozbývání státního občanství stanoví zákon. Příslušné ustanovení je diskriminující, neboť výrazně omezuje možnost nabytí státního občanství dítětem, jehož rodiče mají různé státní občanství, a to zvláště za tehdejší politické a mezinárodněprávní situace. Stěžovatelova matka neměla možnost žádost podat, poněvadž se u ní po útrapách prožitých v koncentračním táboře projevily problémy psychického rázu, ve Spojených státech amerických byla odkázána na pomoc svých jediných příbuzných, přičemž po roce 1948 byl nemyslitelný kontakt s československými státními orgány.
Předsedkyně senátu Městského soudu v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázala na odůvodnění napadeného rozsudku a zdůraznila, že stěžovatel požádal o osvědčení o státním občanství; bylo-li zjištěno, že státního občanství nenabyl, nemohlo být jeho žádosti o vydání osvědčení vyhověno. Právní názor takto vyjádřený byl obsažen již v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku, pročež do věci nevnesl žádnou nově uplatněnou argumentaci; nebylo proto potřebné uvedené vyjádření komunikovat stěžovateli k případné replice.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Státní občanství lze definovat jako časově trvalý, místně neomezený právní vztah fyzické osoby a státu, který je proti vůli fyzické osoby zpravidla nezrušitelný, na jehož základě vznikají jeho subjektům vzájemná práva a povinnosti, spočívající zejména v právu fyzické osoby na ochranu ze strany státu na jeho území i mimo ně, v právu pobytu na jeho území a v právu účasti na jeho správě veřejných záležitostí. Povinností občana je především věrnost státu, závazek k jeho obraně, výkon určitých funkcí, ke kterým je povolán, a dodržování právních předpisů státu i mimo jeho území (srov. nález Pl. ÚS 9/94, Sb.n.u. sv. 2, str. 11).
Právní teorie (srov. Potočný M., Ondřej J., Mezinárodní právo veřejné, zvláštní část, C. H. Beck, Praha 2002, str. 44, nebo Molek P., Šimíček, V., Udělování státního občanství - na cestě od milosti státu k soudně přezkoumatelnému správnímu uvážení, Právník 2/2005, str. 137 - 156) i judikatura (srov. např. výše citovaný nález Ústavního soudu) se shodují, že je právem státu a jedním z projevů jeho suverenity určovat podmínky, za kterých se nabývá a pozbývá státní občanství. Stejný princip vyznává také Evropská úmluva o státním občanství (č. 76/2004 Sb.m.s., dále jen "Úmluva"), jejíž smluvní stranou Česká republika je a která v článku 3 odst. 1 předpokládá, že každý stát podle svého vlastního práva stanoví, kdo jsou jeho státní občané. V současnosti je však již možno zaznamenat mírný odklon od dřívějšího pojetí v podstatě neomezené volnosti ve stanovení pravidel pro nabývání a pozbývání státního občanství, která byla navíc charakterizována soudně nepřezkoumatelnou volnou úvahou státních orgánů rozhodujících o této otázce, nenabývalo-li se občanství přímo ze zákona. Při stanovování podmínek pro nabytí a pozbytí státního občanství je Česká republika povinna respektovat zásadu, že každý má právo na státní občanství, princip vyloučení bezdomovectví, zákaz svévolného zbavení státního občanství, princip, že uzavření ani zánik manželství mezi státním občanem smluvního státu a cizincem, ani změna státního občanství jedním z manželů za trvání manželství se nedotýká automaticky státního občanství druhého z manželů (srov. článek 4 Úmluvy), a zákaz diskriminace (srov. článek 5 Úmluvy). Další obecně uznávanou zásadou je vyloučení bipolitismu, které nalezlo své vyjádření v právní úpravě státního občanství v Československé i v České republice a představuje legitimní snahu o omezení či úplnou eliminaci vícerého státního občanství; uplatnění této zásady je cestou, jak předejít problémům, které jsou s dvojím občanstvím spojeny jak pro fyzickou osobu, tak pro stát, a to zejména problémy spojené s plněním vojenské služby, otázky spojené s příslušností soudů, daňové otázky apod. (srov. nález Pl. ÚS 5/95, Sb.n.u. sv. 4, str. 214).
Vedle určitých omezení při tvorbě hmotněprávní úpravy nabývání a pozbývání státního občanství jsou stanoveny i podmínky pro úpravu procesněprávní. Jedná se především o povinnost státu rozhodovat v přiměřených lhůtách, své rozhodnutí písemně odůvodnit a umožnit jeho soudní přezkum (srov. články 10 - 12 Úmluvy). Z uvedených podmínek je mj. patrno, že rozhodnutí správního orgánu se nesmí vyznačovat arbitrárností a že i správní uvážení se musí pohybovat v určeném zákonném rámci a současně musí být soudně přezkoumatelné.
Velká pozornost je věnována rovněž zásadě nediskriminace. Sama Úmluva v článku 5 zakazuje rozlišování z důvodu pohlaví, rasy, náboženství, barvy pleti, národnostního nebo etnického původu a zohledňování různých způsobů a okamžiku nabytí státního občanství. Stejně tak Ústavní soud ve své přezkumné činnosti pamatuje na zmíněnou zásadu a ve své judikatuře se jí již mnohokráte věnoval. Ústavní soud nechápe rovnost občanů jako kategorii abstraktní, nýbrž jako rovnost relativní, jak ji mají na mysli všechny moderní ústavy (srov. nález Pl. ÚS 36/93, Sb.n.u. sv. 1, str. 175). Je věcí státu, aby v zájmu zabezpečení svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod jako jiné. Ani zde však nemůže postupovat libovolně; pokud zákon určuje prospěch jedné skupiny a zároveň tím stanoví neúměrné povinnosti jiné, může se tak stát jenom na základě odvolání na veřejné hodnoty (srov. nález Pl. ÚS 9/95, Sb.n.u. sv. 5, str. 107).
Právní úprava, která neumožňuje přímo ze zákona nabytí státního občanství dítěti narozenému v cizině, jehož jeden z rodičů je cizinec, ale váže je na souhlas státního orgánu, není sama o sobě diskriminující, existuje-li pro ni rozumný důvod; i samotná Úmluva v článku 6 odst. 1 písm. a) tuto eventualitu dovoluje. Ačkoli státní občanství je řazeno mezi instituty vnitrostátního práva, mezinárodní právo s ním spojuje důležité právní důsledky, a to především uznání ostatními státy; za účelem takového uznání je pak nezbytné, aby přijatá vnitrostátní úprava byla v souladu s mezinárodními smlouvami, obyčejovým mezinárodním právem a všeobecně uznávanými právními zásadami. Jednou ze zásad obyčejového mezinárodního práva je existence užšího faktického vztahu mezi jednotlivcem a státem, přičemž za takový vztah se např. považuje narození z rodičů, kteří jsou občany daného státu. Dle názoru Ústavního soudu skutečnost, že dítě je narozeno pouze z jednoho rodiče, který je občanem České republiky, a že se narodilo a žilo cizině, určitým způsobem oslabuje tento užší faktický vztah. Ústavní soud si je vědom specifických okolností, za jakých se přesídlila stěžovatelova matka do Spojených států, ty však nic nemění na tom, že byly naplněny objektivní skutečnosti, které indikují určité zeslabení jejího vztahu k Československé republice a zakládají přísnější postup při nabývání státního občanství. Je nutno přisvědčit stěžovateli, že o žádosti rodiče dle ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 194/1949 Sb. rozhodoval národní výbor dle své volné úvahy (srov. Černý J., Valášek M., České státní občanství, Linde, Praha 1996, str. 73), a že tedy z dnešního pohledu uvedená právní úprava nevyhovuje výše specifikovaným požadavkům především z hlediska zákazu arbitrárnosti v rozhodování státních orgánů. Tehdejší právní věda jak tuzemská, tak zahraniční však nezpochybňovala dovolenost absolutně volné právní úvahy státního orgánu, přičemž bipolitismus byl v rozhodné době i před ní vnímán oboustranně, tj. jak ze strany USA, tak i ze strany československé, jako nežádoucí. Mimoto vzhledem k tomu, že stěžovatelova matka žádost o souhlas s nabytím státního občanství stěžovatelem nepodala, nelze spekulovat, zda v konkrétním stěžovatelově případě by rozhodnutí národního výboru bylo stiženo svévolí, čímž by (tenkráte) došlo porušení stěžovateli ústavně zaručených lidských práv. Jádrem věci totiž je - jak na to správně poukázal již Městský soud v Praze - že nebylo-li státní občanství nabyto, nemohl se stěžovatel úspěšně domoci vydání osvědčení o tom, že nabyto bylo.
S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena stěžovatelova ústavně zaručená lidská práva a svobody, a proto podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu