ECLI:CZ:US:2007:4.US.583.06.1
sp. zn. IV. ÚS 583/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. prosince 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti T. C., zastoupeného JUDr. Ivou Háječkovou, advokátkou, AK se sídlem nám. Přemysla Otakara II. č. 10/06, 370 01 České Budějovice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 7. 2006, čj. 11 To 48/2006-2828, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2007, čj. 3 Tdo 209/2007-3294, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 2 a 3, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 4, čl. 90, čl. 95 a čl. 96 Ústavy domáhal zrušení shora označených rozhodnutí: 1) usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým byla odmítnuta dovolání podaná stěžovatelem a dalšími obžalovanými, B. G. a M. K., a 2) rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterým byl částečně zrušen ve výroku o vině v bodě I/l, 2 a v celém výroku o trestu rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2006, sp. zn. 4 T 12/05, a nově rozhodnuto tak, že stěžovatel a obžalovaní B. G. a M. K. jsou vinni pro skutky ve výroku rozsudku uvedené trestnými činy nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů; konkrétně stěžovatel jedním trestným činem podle ustanovení §187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákona, za což byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání deseti let a trest vyhoštění na dobu neurčitou. V podání ze dne 4. 10. 2007 stěžovatel formuloval petit ústavní stížnosti tak, že navrhl zrušit i blíže neoznačená rozhodnutí předcházející napadenému rozsudku odvolacího soudu a usnesení dovolacího soudu.
V ústavní stížnosti ze dne 7. 9. 2006 a jejím doplnění ze dne 23. 11. 2006 stěžovatel vytkl vrchnímu soudu formální vady rozsudku a co do jeho obsahu tvrdil, že soud neměl objektivní, nezvratné a přesvědčivé důkazy o jeho vině. Stěžovatel zpochybnil zákonnost telefonních odposlechů a poukázal na rozdíl mezi obsahem odposlechů překládaných tlumočníky při hlavním líčení a mezi přepisy odposlechů z přípravného řízení, navíc v protokolech z hlavního líčení nebyl podrobně zachycen obsah tlumočených hovorů, což snížilo jejich vypovídací schopnost. Stěžovatel tvrdil, že napadený rozsudek byl vydán při nerespektování základních zásad trestního řízení, dle jeho názoru soud nesprávně hodnotil provedené důkazy, vyvodil z nich nesprávná skutková zjištění a konkrétní dílčí závěry učinil na základě domněnek bez reálného základu. Skutková věta výroku napadeného rozsudku vzbudila u stěžovatele pochybnosti, neboť pro skutkové zjištění vůči stěžovateli neměl soud žádný důkaz, navíc obsahovala především právní kvalifikaci skutku. Podle ní, shrnutě vyjádřeno, byl stěžovatel v přesně nezjištěné době ve druhé polovině června 2004 ve spojení s organizovanou skupinou blíže nezjištěných osob působících ve více státech Evropy a společně s dalším obžalovaným M. K. prostřednictvím T. V. vyzvedl na konkrétním místě směs obsahující heroin, kterou ukryli do osobního automobilu a konstrukce přívěsného vozíku, který předtím nechali na zakázku upravit. Droga byla při převozu do Španělska zadržena na území SRN.
Stěžovatel podal proti rozsudku vrchního soudu dovolání a po ukončení dovolacího řízení podáním ze dne 4. 10 2007 a jeho doplněním ze dne 9. 10. 2007 napadl i shora označené usnesení Nejvyššího soudu ČR. V těchto podáních uplatnil všechny svoje dosud vznesené námitky vůči Vrchnímu soudu v Praze, zopakoval, že obecné soudy nesprávně a neúplně zjistily skutkový stav, nesprávně hodnotily důkazy a v důsledku toho pochybily při právním hodnocení skutku kladeného mu za vinu. Stěžovatel poukázal na absenci subjektivní stránky trestného činu, neboť žádným důkazem nebyla prokázána ani jeho nevědomá nedbalost, s přihlédnutím k tomu měl být zproštěn obžaloby stejně jako jiní obžalovaní (V., R., S.). Stěžovatel upozornil na to, že v době svého rozhodování neměl nalézací soud k dispozici předmět doličný - drogu zajištěnou v Německu, vozidlo a přívěsný vozík, jehož totožnost nebyla ověřena. Opakovaně namítl, že odvolací ani dovolací soud neakceptovaly jeho návrh a nevyslechly audiozáznamy z hlavního líčení a navrhl, aby konkrétní audiozáznam (svědecké výpovědi svědků V. a K.) vyslechl alespoň soud Ústavní. K trestu vyhoštění stěžovatel namítl, že je jím omezena svoboda jeho pohybu a pobytu podle čl. 14 Listiny, uvedl, že je Kurd a do Turecka se vrátit nechce; trest odnětí svobody označil za vysoký.
Samostatnou skupinou námitek stěžovatel napadl rozhodnutí o vzetí do vazby a další navazující rozhodnutí o jeho ponechání stěžovatele ve vazbě. Uvedl, že překlady vazebních rozhodnutí do tureckého jazyka byly nesrozumitelné a zmatečné, zaměňující pojmy "obviněný" a "vinný", kritizoval orgány činné v trestním řízení za to, že v první polovině roku 2005 překročily zákonnou lhůtu pro rozhodnutí o jeho ponechání ve vazbě a namítl porušení práva být osobně přítomen při rozhodování soud o vzetí do vazby a ponechání v ní.
II.
Po seznámení se s obsahem vyžádaného trestního spisu a posouzení stěžovatelových tvrzení Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Průběh řízení, v němž byla vydána ústavní stížností napadená rozhodnutí, Ústavní soud nepovažoval s ohledem na učiněné zjištění podrobněji rekapitulovat, neboť je stěžovateli i oběma obecným soudům, tedy účastníkům řízení před Ústavním soudem, znám.
Ústavní soud ve své judikatuře zastává důsledně stanovisko, dle něhož skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv, neboť přehodnocovat obecnými soudy provedené myšlenkové operace upínající se k dokazování ve smyslu činění odlišných skutkových závěrů s odkazem na přisouzení jiné váhy tomu či onomu provedenému důkazu, jakož i hodnocení celkové důkazní situace Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Pokud Ústavní soud nezjistí extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními, nepřísluší mu provedené důkazy hodnotit, a to ani kdyby se s jejich hodnocením, tak jak jej učinily obecné soudy, sám neztotožňoval.
Podstatná část argumentace stěžovatele opřená o čl. 36 odst. 1 Listiny představovala jeho kritiku provedeného důkazního řízení. Pochybení v procesu dokazování, resp. při zjišťování skutkového stavu, však představuje porušení základních práv a svobod, zejména ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, jen za určitých podmínek. Rozhodovací praxe Ústavního soudu (judikáty jsou dostupné v listinné podobě ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck) definovala určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat, a rozlišila v souvislosti s nesprávnou realizací důkazního řízení případy důkazů získaných, a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, případů důkazů opomenutých a případy svévolného hodnocení provedených důkazů.
První skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace o něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a proto musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (srov. např.nález IV. ÚS 135/99, Sb.n.u. sv. 14, str. 121; I.ÚS 129/2000, sv. 19, str. 221; III.ÚS 190/01, sv. 24, str. 237; II.ÚS 291/2000, sv. 26, str. 207 a další). Druhou skupinu tvoří případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. např. nález III.ÚS 150/93, Sb.n.u., sv.2, str. 87; III.ÚS 61/94, sv. 3, str. 51; IV.ÚS 185/96, sv. 6, str. 461; II.ÚS 213/2000, sv. 25, str. 143; I.ÚS 549/2000, sv. 22, str. 65; IV.ÚS 219/03, sv. 32, str. 225 a další). Konečně třetí skupinou případů vad důkazního řízení tvoří případy, kdy z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu v vykonanými důkazy (srov. např. nález III.ÚS 84/94, Sb.n.u. sv. 3, str. 257; III.ÚS 166/95, sv. 4, str. 255; II.ÚS 182/02, sv. 31, str. 165 a další).
V projednávaném případě však Ústavní soud ústavněprávní pochybení takto vymezená v postupu obecných soudů neshledal. Zákonností provedených odposlechů se zabýval Městský soud v Praze a k námitkám obžalovaných tuto otázku zkoumal i soud odvolací. Podle hodnocení soudů obou stupňů šlo v projednávaném případě o legální postup ve smyslu ustanovení §88 odst. 4 tr. řádu, nelze tedy tento důkaz, resp. podklad pro důkaz, považovat za získaný, resp. použitý v rozporu s procesními předpisy. Opomenutí některého z navržených důkazů stěžovatel netvrdil. Stran souladu skutkových zjištění a provedeného dokazování Ústavní soud ověřil, že obecné soudy věnovaly důkaznímu řízení přiměřenou pozornost a na jeho základě vyvodily skutková zjištění, jež právně kvalifikovaly. Z napadeného rozhodnutí vrchního soudu je rovněž zřejmé, jak se soud vyrovnal s námitkami obhajoby. Jeho postup nevykazuje rysy svévole a ani jiným způsobem neposkytuje prostor pro zásah Ústavního soudu, zvláště bylo-li z obsahu trestního spisu jednoznačně patrno, že stěžovateli se dostalo plně kontradiktorního procesu. Stejný závěr Ústavní soud činí i vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, jenž, vázán relevantní částí stěžovatelova dovolání, se po právní stránce zabýval existencí dovolacích důvodů a rozhodl o nich. Je třeba mít na paměti, že ochrana právům (v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - čl. 40 odst. 1 Listiny) je svěřena obecným soudům, které při výkonu spravedlnosti postupují zákonem stanoveným způsobem (čl. 90 Ústavy), především trestním řádem. Podle tohoto procesního předpisu to jsou orgány činné v trestním řízení (mezi nimi i soud rozhodující o vině a trestu), které zjišťují skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. řádu). Základními aspekty práva na spravedlivý proces jsou kontradiktornost a rovnost zbraní mezi stranami; tyto aspekty byly v provedeném řízení dodrženy, takže Ústavní soud nemůže učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou chráněného základního práva. Ústavní soud za této situace nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho práva na soudní ochranu.
K námitce stěžovatele o porušení principu presumpce neviny chráněné na ústavní úrovni v čl. 40 odst. 2 Listiny (a z tohoto principu vyplývajícího pravidla in dubio pro reo) Ústavní soud uvádí, že porušení této zásady neshledal. Její uplatnění je namístě, pokud soud po vyhodnocení všech důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné z variant vyplývajících ze vzájemně si odporujících důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazů dospěl k závěru, že skutek byl dostatečně prokázán a úvahy vedoucí k tomuto závěru přiměřeně odůvodní, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá. Na tomto místě je třeba upozornit, že Městský soud v Praze zprostil stěžovatele (a další obžalované) obžaloby pro trestné činy uvedené pod body I/1, 2, 3 a 4 obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že obžalovaní skutek spáchali, či že by se skutek, v němž byl spatřován trestný čin, stal.
Ke kritice obsahu rozsudku Vrchního soudu v Praze a usnesení Nejvyššího soudu ČR po jejich formální stránce Ústavní soud upozorňuje, že jeho posláním není kontrola soudní činnosti ve všech směrech a ohledech a identifikování procesního pochybení, ba i možné nezákonnosti, které se obecně mohou v individuálním soudním řízení vyskytnout, nýbrž výlučně posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem (srov. nález I.ÚS 60/97, Sb. n. u., sv. 11, str. 9). Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být proto intenzita, s níž bylo zasaženo do Ústavou zaručených základních práv a v této souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření, základních práv; takovéto zjištění, jak shora rozvedeno, ve stěžovatelově věci Ústavní soud nenalézá. Stěžovatelovými námitkami se v tomto směru zabýval i dovolací soud (§265b odst. 1 písm. k) tr. řádu), který vady napadeného rozsudku neshledal.
Stěžovatel tvrdil porušení čl. 37 odst. 3 Listiny zaručující rovnost účastníků řízení a čl. 38 odst. 2 Listiny, podle kterého má každý právo na to, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tato tvrzení spojil s rozhodováním o vazbě. Z vlastní databáze rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že o stěžovatelových námitkách proti tvrzenému nezákonnému držení stěžovatele ve vazbě, rozhodnutí o ponechání ve vazbě či o nedodržení lhůty k rozhodnutí Ústavní soud rozhodoval usneseními sp. zn. III.ÚS 474/05 ze dne 13. 10. 2005, III.ÚS 473/05 ze dne 25. 1. 2006, IV.ÚS 174/06 ze dne 10. 7. 2006 a II.ÚS 341/05 ze dne 31. 8. 2006. Těmito usneseními odmítl ústavní stížnosti stěžovatele zčásti pro jejich zjevnou neopodstatněnost, zčásti pro nepříslušnost Ústavního soudu. Ústavní soud reagoval na řadu stěžovatelových námitek, které označil za neopodstatněné, a vzhledem k tomu, že řadu z nich stěžovatel uplatnil i v nyní projednávané ústavní stížnosti (lhůta k rozhodnutí, vadné překlady), pro účely tohoto rozhodnutí na ně zcela odkazuje.
K výši trestu odnětí svobody a trestu vyhoštění Ústavní soud konstatuje, že oba tresty byly uloženy soudním rozhodnutím v souladu se zákonem, neboť byly uloženy na základě trestního zákona po trestním řízení proběhnuvším podle trestního řádu. Trest odnětí svobody se pohyboval ve výměře trestní sazby stanovené trestním zákonem, uložení trestu vyhoštění dle ověření Nejvyššího soudu ČR nebránily zákonné podmínky. Ústavní soud připomíná, že vyhoštění cizinců je v zásadě suverénním právem každého státu a Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ani Listina toto právo nijak neomezují, s výjimkou výslovně stanovených případů v čl. 8 odst. 2 Úmluvy a Protokoly č. 4 a č. 7 (srovnatelně s čl. 8 odst. 2 Úmluvy) a čl. 14 odst. 3 Listiny, tj. je-li to nevyhnutelné pro bezpečnost státu, udržení veřejného pořádku, ochranu zdraví nebo ochranu práva a svobod druhých. Cizinec může být vyhoštěn jen v případech stanovených zákonem (čl. 14 odst. 5 Listiny). V projednávaném případě lze označit zájem státu na zachování veřejného pořádku, prevenci trestných činů a respektování právního řádu České republiky za legitimní a rozhodnutí o vyhoštění učiněné v mezích povolených ústavním pořádkem za přiměřené sledovanému účelu. Toto zjištění pak vede k závěru, že tvrzení stěžovatele o porušení čl. 14 Listiny je zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze a usnesení Nejvyššího soudu ČR v celém jejich rozsahu. Citovaným rozsudkem však bylo rovněž rozhodnuto o vině a trestu dalších obžalovaných, B. G. a H. A., stejně jako usnesením Nejvyššího soudu ČR byla odmítnuta i dovolání B. G. a M. K. Z obsahu odůvodnění ústavní stížnosti však bylo patrno, že stěžovatel nehodlal učinit předmětem řízení před Ústavním soudem i výroky týkající se spoluobžalovaných; navíc podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda. Pro uvedené nebylo třeba se jimi zvlášť zabývat, ústavní stížnost proti nim směřující by jinak mohla být odmítnuta podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, jako návrh podaným osobou neoprávněnou. Pro úplnost je rovněž možno dodat, že návrhem na zrušení rozhodnutí (blíže neoznačených, zřejmě rozsudku Městského soudu v Praze či vazebních rozhodnutí), která předcházela napadeným rozhodnutím, se Ústavní soud nezabýval. Nezrušená část rozsudku Městského soudu v Praze obsahovala ve vztahu ke stěžovateli pouze zprošťující výrok opírající se o ustanovení §226 písm. a) tr. řádu, který není způsobilý zasáhnout jakékoliv základní právo, tudíž ústavní stížnost byla-li by proti němu podaná by nutně vykazovala rysy očividné neopodstatněnosti. O omezení osobní svobody stěžovatele vazbou Ústavní soud rozhodl již dříve shora citovanými usneseními z října 2005 až srpna 2006 a jak uvedl, od právních závěrů v nich vyložených neměl důvodu se odchýlit.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost stěžovatele odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu