ECLI:CZ:US:2007:4.US.616.06.1
sp. zn. IV. ÚS 616/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. května 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti MUDr. A. L., zastoupené Mgr. J. K., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 6. 2006, sp. zn. 11 Co 55/2006, a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 23. 9. 2005, čj. 15 Nc 1238/2001-216, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označených rozsudků. Uvedla, že podala návrh na vrácení způsobilosti k právním úkonům, který obecné soudy zamítly s odkazem na obsah a závěry znaleckých posudků, podle kterých je stěžovatelka závažně duševně nemocná, není schopna chápat smysl všech právních úkonů a je pouze schopna disponovat s penězi do výše svého důchodu; v tomto rozsahu si může obstarávat běžné záležitosti. Stěžovatelka vytkla obecným soudům, že nezjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, nereagovaly na její návrh na výslech označených svědků a nevyslechly ji, ačkoliv o to osobně či prostřednictvím svého právního zástupce opakovaně žádala. Stěžovatelka se kriticky vyjádřila i k některým závěrům znaleckých posudků, zpracovaných v její věci, neboť např. znalec Mgr. B. vyvodil určité závěry o jejím onemocnění z reakce na otázky, týkající se jejího soukromí. Stěžovatelka je však přesvědčena, že má právo chránit si své soukromí a její snahu o tento druh ochrany nemůže znalec doplňovat volnou úvahou o jiné motivy či důvody. V souvislosti se závěry znalkyně MUDr. Č. stěžovatelka označila za zásadní neochotu znalkyně zabývat se za pomoci diferenciální diagnostiky otázkou možných vnějších příčin vyvolávajících projevy obdobné vážnému duševnímu onemocnění. Ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Plzni stěžovatelka vytkla odvolacímu soudu, že se nevypořádal se všemi jejími námitkami a zabýval se pouze tou, která směřovala do omezení stěžovatelky nakládat s finančními prostředky do výše jejího starobního důchodu. V této souvislosti upozornila, že ani soud či znalec nemohou z obsahu její závěti, bez ohledu na uvedené nepřesnosti, vyvozovat právní závěry, neboť nemá-li stěžovatelka blízké osoby, je logické, že její poslední vůle je atypická.
Okresní soud Plzeň-město ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 11. 10. 2006, podepsaném předsedkyní senátu 15 Nc, odmítl, že by napadenými rozhodnutími a jeho postupem došlo k porušení práv stěžovatelky. K námitce, že stěžovatelka nebyla vyslechnuta jako účastník řízení, uvedl, že před nařízením jednání stěžovatelka požádala pouze o změnu opatrovníka, kterým byla vyšší soudní úřednice L. P., která ji však v řízení nezastupovala, neboť stěžovatelka byla zastoupena opatrovníkem městem Plzeň a advokátem Mgr. K., který navrhl pouze výslech svědků. Předsedkyně senátu uvedla, že stěžovatelka se k jednání vždy dostavila a soud jí možnost vyjádřit se neodejmul.
Krajský soud v Plzni ve vyjádření ze dne 2. 2. 2007, podepsaném předsedou senátu 11 Co, odkázal v plném rozsahu na obsah soudního spisu a na odůvodnění rozsudku napadeného ústavní stížností.
K výzvě Ústavního soudu se dne 22. 2. 2007 vyjádřil i opatrovník stěžovatelky v řízení před obecnými soudy, Úřad městského obvodu Plzeň 1, zastoupený vedoucí sociálního odboru. Ten uvedl, že rozhodnutí o nenavrácení způsobilosti k právním úkonům stěžovatelce bylo zcela namístě a v jejím zájmu, neboť tak může být zabráněno negativním důsledkům vyplývajícím z jednání, které má původ v jejím duševním onemocnění. Opodstatněnost zamítnutí návrhu stěžovatelky opatrovník spatřoval i v tom, že stěžovatelka se odmítá léčit, a dále v tom, že v rámci řízení o podaném návrhu žádala mimo jiné o výslech prince Charlese, následníka britského trůnu. Opatrovník navrhl, aby ústavní stížnost stěžovatelky byla zamítnuta.
Ze spisu Okresního soudu Plzeň-město, sp. zn. 15 Nc 1238/2001, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že stěžovatelka byla omezena ve způsobilosti k právním úkonům tak, že je schopna pouze nakládat s majetkem do výše starobního důchodu měsíčně, a to rozsudkem tohoto soudu ze dne 22. 5. 2002 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 3. 2003. Tyto rozsudky stěžovatelka napadla ústavní stížností, která však byla usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2003, sp. zn. IV.ÚS 309/03, odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka poté podala podle ustanovení §186 odst. 3 o. s. ř. návrh na navrácení způsobilosti k právním úkonům, který byl zamítnut rozsudky napadenými projednávanou ústavní stížností. Obecné soudy opřely svá rozhodnutí zejména o závěry znaleckých posudků a výslechy znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Č., a odvětví klinické psychologie, Mgr. B., na základě kterých dospěly k závěru, že stěžovatelka nadále trpí vážným duševním onemocněním (trvalá porucha s bludy F 22.0, dříve paranoidní psychóza). Přestože byl u stěžovatelky zjištěn vysoký intelektový výkon a kultivované chování na vysoké úrovni, obecné soudy konstatovaly, že její myšlení obsahuje paranoidně persekuční domněnky, o kterých je nevývratně přesvědčena a podle kterých jedná, což se podle nalézacího soudu projevilo i při jejím výslechu. Krajský soud v Plzni v odvolacím řízení tento závěr potvrdil s tím, že nebyla zjištěna změna poměrů, která by byla takového rázu, že by byly dány zákonné předpoklady pro zrušení rozsudku o omezení způsobilosti k právním úkonům.
Při posuzování formálních náležitostí ústavní stížnosti se Ústavní soud zabýval otázkou, zda stěžovatelka, která je osobou omezenou ve způsobilosti k právním úkonům (s výjimkou nakládání s finanční částkou do výše starobního důchodu), je způsobilá zahájit (vyvolat) řízení o ústavní stížnosti bez účasti svého opatrovníka, resp. proti jeho vůli. Ústavní soud vzal v úvahu, že stěžovatelčina tvrzení o porušení jejích procesních práv zaručených v čl. 6 Úmluvy (právo na spravedlivý proces) a čl. 38 odst. 2 Listiny (právo účastníka řízení vyjádřit se ke všem prováděným důkazům) se upínala k řízení, jehož předmětem bylo trvající omezení její způsobilosti k právním úkonům, které vždy představuje závažný zásah do osobnostní integrity omezovaného (čl. 5 Listiny - způsobilost mít práva, čl. 10 odst. 1, 2 Listiny - právo na zachování lidské důstojnosti a respektování soukromého života). Jak Ústavní soud již dříve zdůraznil, ve vertikálních vztazích (tj. ve vztazích stát - jednotlivec, v nichž řízení může být zahájeno i bez návrhu) nabývají ústavní garance zvláštní intenzity a tato základní práva jsou právy absolutními, přímo aplikovatelnými (srov. nález sp. zn. IV.ÚS 412/04 ze dne 7. 12. 2005, dostupný na www.judikatura.cz). Principy ochrany osob zbavených nebo omezených ve způsobilosti k právním úkonům přítomné v řízení, ve kterém se rozhoduje o omezení základních práv jednotlivce, jsou plně aplikovatelné i v řízení o navrácení této způsobilosti, neboť v řízení je zkoumána důvodnost pokračujícího omezení práv. Ústavní soud proto považoval stěžovatelku domáhají se ochrany svých práv za oprávněnou k podání ústavní stížnosti samostatně, bez přímé účasti jejího opatrovníka.
Po přezkoumání napadených rozsudků obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených procesních práv Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka tvrdila, že obecné soudy porušily pravidla spravedlivého procesu tím, že nedostatečně zjistily skutkový stav, neboť provedené dokazování neumožnilo dospět k závěrům, o něž byla opřena jejich rozhodnutí. Pochybení v procesu dokazování, resp. při zjišťování skutkového stavu, však představuje porušení základních práv a svobod, zejména ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, jen za určitých podmínek. Rozhodovací praxe Ústavního soudu (judikáty jsou dostupné v listinné podobě ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, či v elektronické podobě na www.judikatura.cz) rozlišuje v souvislosti s nesprávnou realizací důkazního řízení případy důkazů získaných a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, případy důkazů opomenutých a konečně případy svévolného hodnocení provedených důkazů.
První skupinu tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a proto musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (srov. např.nález IV. ÚS 135/99, Sb.n.u. sv. 14, str. 121; I.ÚS 129/2000, sv. 19, str. 221; III.ÚS 190/01, sv. 24, str. 237; II.ÚS 291/2000, sv. 26, str. 207 a další). Druhou skupinu tvoří případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci, nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. např. nález III.ÚS 150/93, Sb.n.u., sv.2, str. 87; III.ÚS 61/94, sv. 3, str. 51; IV.ÚS 185/96, sv. 6, str. 461; II.ÚS 213/2000, sv. 25, str. 143; I.ÚS 549/2000, sv. 22, str. 65; IV.ÚS 219/03, sv. 32, str. 225 a další). Konečně třetí skupinu vad důkazního řízení tvoří případy, kdy z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. např. nález III.ÚS 84/94, Sb.n.u. sv. 3, str. 257; III.ÚS 166/95, sv. 4, str. 255; II.ÚS 182/02, sv. 31, str. 165 a další).
V ústavní stížnosti stěžovatelka vytkla obecným soudům druhý a třetí případ vadného důkazního řízení, Ústavní soud však jejím námitkám nepřisvědčil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí bylo zcela zřejmé, že rozhodujícími důkazy pro zjištění skutkového stavu byly znalecké posudky a výslechy znalců, dle kterých se duševní onemocnění stěžovatelky, pro které byla dříve omezena ve způsobilosti k právním úkonům, nezměnilo, neboť jde o trvalou poruchu s nepříznivou prognózou. Jak vyplynulo ze soudního spisu, okresní soud vycházel ze závěrů znaleckého posudku znalkyně z oboru psychiatrie, který k požadavkům dřívější právní zástupkyně opatrovníka stěžovatelky doplnil posudkem znalce z oboru psychiatrie. Oba znalci se ve svých závěrech shodli a soud dospěl k závěru, že skutkový stav byl zjištěn bez důvodných pochybností. Pokud tedy další návrhy na doplnění dokazování oslyšel a stěžovatelkou navržené svědky nevyslechl, nelze mu takový postup vytknout. Pochybení, kterému musel Ústavní soud přisvědčit, bylo, že soudy obou stupňů nereagovaly na důkazní návrhy stěžovatelky, resp. neuvedly, proč nepovažovaly za potřebné realizovat výslechy navržených svědků. Absence reakce obecných soudů na důkazní návrhy účastníka řízení představuje nežádoucí skutečnost, neboť odůvodnění rozhodnutí nerespektuje pravidla stanovená pro náležitosti rozsudku podle ustanovení §157 o. s. ř. V projednávaném případě však vytýkané pochybení z ústavněprávního hlediska nepředstavovalo důvod k zásahu Ústavního soudu, neboť kasace napadených rozsudků za účelem nápravy formálního nedostatku by stěžovatelce ke změně hmotněprávního posouzení jejího návrhu nenapomohla. Při hodnocení napadených rozhodnutí bylo pro Ústavní soud rozhodující zjištění, že obecné soudy při zkoumání pokračující existence důvodů ospravedlňujících omezení způsobilosti k právním úkonům nevybočily z ústavně právního rámce kladeného na dokazování, jak byl shora vymezen.
K tvrzení, že stěžovatelka nebyla soudem vyslechnuta, Ústavní soud v soudním spisu ověřil, že tato námitka má racionální opodstatnění. Přestože stěžovatelka měla dostatečný prostor pro to, aby se vyjádřila k provedeným důkazům, nebyla vyslechnuta ve smyslu ustanovení §118 o. s. ř. Podle ustanovení §187 odst. 2 o. s. ř. platí, že soud může od výslechu vyšetřovaného upustit, nelze-li tento výslech provést vůbec nebo bez újmy pro zdravotní stav vyšetřovaného. Pokud však vyšetřovaný sám požádá, aby byl vyslechnut, soud ho vyslechne. Tato právní úprava odráží v rovině jednoduchého práva jeden z principů ochrany osob zbavených nebo omezených ve způsobilosti k právním úkonům, podle kterého má dotčená osoba právo být osobně slyšena v jakémkoliv řízení, ve kterém může být dotčena její právní způsobilost, zároveň je však připuštěno, aby výkon tohoto práva byl regulován, např. tehdy, jestliže se dotčená osoba projevuje rozrušeně, v takovém případě však musí mít zajištěno zastoupení [srov. Doporučení Výboru ministrů RE (1999) 4 a Vysvětlující memorandum k principům týkajících se právní ochrany nezpůsobilých osob na http://www.coe.int/t/]. V projednávaném případě Ústavní soud ze soudního spisu zjistil, že návrh stěžovatelky zastoupené právním zástupcem a za účasti jejího opatrovníka byl projednán veřejně, za její přítomnosti a že měla možnost se vyjádřit k prováděným důkazům, v daném případě též k položení otázek k vývodům znaleckého zkoumání. Proto Ústavní soud naznal, že i přes nedodržení ustanovení §187 odst. 2 o. s. ř. [ve své podstatě spočívajícím toliko v tom, že obecné soudy (zejména soud prvního stupně) v protokolu nezaznamenaly, že přistoupily k účastnickému výslechu stěžovatelky] k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny nedošlo.
Stěžovatelčinu kritiku závěrů znaleckých posudků Ústavní soud posoudil jako námitku směřující do hodnocení dokazování, což je oblast, do které Ústavní soud je oprávněn ingerovat jen ve zcela výjimečných případech, např. při extrémním pochybení (srov. shora). K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy ve smyslu pravidel spravedlivého procesu Ústavní soud odkazuje na svoji zcela ustálenou a veřejně dostupnou judikaturu (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu), ve které vyložil, jak je třeba obsahově chápat záruky práva na soudních ochranu či na spravedlivý proces.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněnou, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 10. května 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu