ECLI:CZ:US:2007:4.US.626.05.1
sp. zn. IV. ÚS 626/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelky V. K., zastoupené JUDr. J. Š., o ústavní stížnosti proti platebnímu rozkazu Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 1. 1995, č.j. 5 C 256/94-16, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 10. 1997, č.j. E 1812/97-8, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2004, č.j. 21 Co 197/2004-19, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. 6. 2005, č.j. 20 Cdo 389/2005-27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 20. 9. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ve věci obchodní společnosti Elektrotechnické závody Teplice, a.s., v postavení žalobkyně proti stěžovatelce v postavení žalované svým platebním rozkazem ze dne 17. 1. 1995 uložil stěžovatelce zaplatit žalobkyni částku 723.000 Kč spolu s náhradou nákladů řízení. Usnesením ze dne 29. 10. 1997 pak obvodní soud ve věci výkonu rozhodnutí obchodní společnosti Elektrotechnické závody Teplice, a.s., v postavení oprávněné proti stěžovatelce v postavení povinné nařídil výkon rozhodnutí obvodního soudu ze dne 17. 1. 1995 prodejem movitých věcí stěžovatelky. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 14. 5. 2004 k odvolání stěžovatelky potvrdil napadané usnesení obvodního soudu a upravil právo účastníků na náhradu nákladů odvolacího řízení. Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud ČR") následně svým usnesením ze dne 2. 6. 2005 odmítl dovolání stěžovatelky a určil právo účastníků na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stěžovatelka se domnívala, že obecné soudy vydáním napadaných rozhodnutí zasáhly do jejích ústavně zaručených práv, práva na soudní ochranu a práva na spravedlivé soudní řízení, jež jsou zakotvena v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka přednesla dvě ústřední výhrady. Nejprve tak stěžovatelka Ústavnímu soudu sdělila, že platební rozkaz obvodního soudu ze dne 17. 1. 1995 nikdy nepřevzala, což ostatně namítala v průběhu celého řízení o soudní výkon rozhodnutí, tudíž se tento platební rozkaz nemohl stát titulem pro výkon rozhodnutí. Obecné soudy se však touto argumentací stěžovatelky nikterak nezabývaly a nevyvodily z ní patřičné závěry, právě tímto tedy došlo k porušení výše naznačených ústavně zaručených práv stěžovatelky. Dále stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zdůrazňovala, že soudní výkon rozhodnutí byl usnesením obvodního soudu ze dne 29. 10. 1997 nařízen proti povinnému KUSLA, V. K., tedy subjektu odlišnému od samotné stěžovatelky. Z tohoto stěžovatelka dovozovala, že ona nebyla v řízení vedeném u obvodního soudu pod sp. zn. 5 C 256/94 pasivně legitimována, resp. že ona nevystupovala v řízení o soudní výkon rozhodnutí vedeném u obvodního soudu pod sp. zn. E 1812/97 jako povinná. Stěžovatelka tak uzavřela, že pokud obecné soudy připustily soudní výkon rozhodnutí bez existence bezvadného titulu pro výkon rozhodnutí a vedly-li soudní výkon rozhodnutí proti nonsubjektu, tímto postupem obecných soudů byla stěžovatelce odňata práva účastníka řízení, zejména právo uplatňovat opravné prostředky a právo navrhovat důkazy.
Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spisy Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 5 C 256/94, sp. zn. E 1812/97. Při jejich prostudování učinil Ústavní soud zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k jednotlivým námitkám stěžovatelky z její ústavní stížnosti.
II.
Dříve než se Ústavní soud mohl zabývat věcnou stránkou ústavní stížnosti, byl povinen zkoumat, zda návrh stěžovatelky byl podán včas, zda je přípustný a zda splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že v části ústavní stížnosti směřující proti platebnímu rozkazu Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 1. 1995, č.j. 5 C 256/94-16, tomu tak není.
Z vyžádaného spisu obvodního soudu, sp. zn. 5 C 256/94, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka převzala napadaný platební rozkaz dne 9. 2. 1995 (č.l. 16) a proti tomuto nepodala odpor. Je tedy nanejvýš zřejmé, že stěžovatelka předáním ústavní stížnosti proti napadanému platebnímu rozkazu k poštovní přepravě dne 19. 9. 2005 značně přesáhla zákonem o Ústavním soudu vymezenou lhůtu k podání ústavní stížnosti, rovněž pak neuplatněním odporu proti platebnímu rozkazu obvodního soudu ze dne 17. 1. 1995 nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytoval. Za takto naznačených okolností, při uvážení ustanovení §72, §75 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky v části směřující proti platebnímu rozkazu Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 1. 1995, č.j. 5 C 256/94-16, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl dílem podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě k tomu stanovené, dílem podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu dalších napadených usnesení obecných soudů z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti prohlašuje porušení svého práva na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku upraveného práva došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, příp. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 7. 1994, sp. zn. I. ÚS 2/93, publikovaný pod č. 37 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, str. 267; dostupný na www.judikatura.cz). Nic takového však zjištěno nebylo a stěžovatelka to ostatně ani netvrdí. Podle obsahu soudního spisu stěžovatelce nebylo nijak bráněno v tom, aby se stanoveným postupem svého práva v odvolacím a následně v dovolacím řízení u obecných soudů domáhala, ze strany obecných soudů pak nedošlo k porušení příslušných zákonných procesních ustanovení.
Namítá-li stěžovatelka ve své ústavní stížnosti, že soudní výkon rozhodnutí proti její osobě byl nařízen na základě vadného titulu k výkonu rozhodnutí, resp. že soudní výkon rozhodnutí byl nařízen proti nonsubjektu či subjektu odlišnému od samotné stěžovatelky, Ústavní soud má k tomuto za potřebné doplnit, že tento v zásadě nezasahuje do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat rozhodnutí obecných soudů, nedojde-li jimi k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
Obecné soudy naznaly v právní věci stěžovatelky, že platební rozkaz obvodního soudu ze dne 17. 1. 1995 je formálně bezvadným a tudíž vykonatelným titulem pro výkon rozhodnutí, to při uvážení té skutečnosti, že spis obvodního soudu, sp. zn. 5 C 256/94, obsahuje na č.l. 16 doručenku, jež je nadepsána "5 C 256/94 PR + žaloba", s označením "Doporučeně - Do vlastních rukou", podepsanou stěžovatelkou (srov. např. spis sp. zn. E 1812/97, č.l. 19). Na takto naznačeném postupu obecných soudů neshledává Ústavní soud ničeho protiústavního, přičemž obecnými soudy v jejich rozhodnutích vyslovený právní závěr o existenci formálně bezvadného titulu pro výkon rozhodnutí v podobě platebního rozkazu obvodního soudu ze dne 17. 1. 1995 je podle přesvědčení Ústavního soudu přiléhavý.
Pokud pak stěžovatelka ve své ústavní stížnosti tvrdí, že řízení sp. zn. E 1812/97 a samotný výkon rozhodnutí jsou vedeny proti nonsubjektu či subjektu od stěžovatelky odlišnému, Ústavní soud k tomuto nemůže než zopakovat, co již judikoval ve svých předchozích rozhodnutích, že: "Posouzení, zda nepřesné označení právního subjektu je natolik závažné, že znemožňuje, aby nastaly právem obecně předpokládané a subjekty práva nebo orgány veřejné moci zamýšlené následky, je především úkolem obecných soudů, nikoliv Ústavního soudu." (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. IV. ÚS 42/02, publikované pod č. 1 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, str. 429; dostupné na www.judikatura.cz). Obecné soudy disponovaly při posuzování záležitosti stěžovatelky rozhodnutím o registraci Obvodního úřadu Praha 5 ze dne 10. 7. 1991, z něhož se jednoznačně podává, že stěžovatelka byla ode dne 10. 7. 1991 registrována jako podnikatelka užívající obchodní název Kusla (spis sp. zn. 5 C 256/94, č.l. 5). S ohledem na tuto písemnost a ostatní zřejmé skutečnosti neměly obecné soudy pochybnosti, komu byla stanovena povinnost platebním rozkazem obvodního soudu ze dne 17. 1. 1995 a vůči komu byl nařízen výkon rozhodnutí usnesením obvodního soudu ze dne 29. 10. 1997, přičemž úvahy a z nich dovozený právní závěr obecných soudů v tomto směru nelze označit za nikterak libovolné či dokonce svévolné. Předkládaná argumentace stěžovatelky je proto pouhým vyjádřením jejího nesouhlasu se závěry soudů obecných, když tuto nelze pokládat za podstatnou, neboť žádné skutečné pochybnosti co do totožnosti osoby povinné v řízení vedeném u obvodního soudu pod sp. zn. E 1812/97 nevznikly.
Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, proto projednávanou ústavní stížnost v této části odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Součást napadaných usnesení městského soudu a Nejvyššího soudu ČR tvořily taktéž výroky určující právo účastníků na náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení. Jelikož Ústavní soud nezjistil žádnou skutečnost, která by svědčila o porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky právě těmito výroky, což ostatně stěžovatelka ani netvrdila, také v této části ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že je tato zjevně neopodstatněná, a proto ji jako takovou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu