ECLI:CZ:US:2003:4.US.42.02
sp. zn. IV. ÚS 42/02
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2003 sp. zn. IV. ÚS 42/02 ve věci ústavní stížnosti C. T. - I. S., spol. s. r. o., proti rozsudkům Krajského soudu v Brně z 29. 10. 2001 sp. zn. 29 Ca 128/2000, z 30. 10. 2001 sp. zn. 29 Ca 140/2000, z 31.10.2001 sp. zn. 29 Ca 152/2000, z 26.11.2001 sp. zn. 29 Ca 162/2000 a z 26.11.2001 sp. zn. 29 Ca 174/2000, jimiž byly zamítnuty stěžovatelčiny žaloby proti rozhodnutím celních orgánů, kterými byla stěžovatelce jako ručitelce uložena povinnost uhradit celní dluh.
Výrok
I. Ústavní stížnosti vedené pod spisovými značkami IV. ÚS 42/02, IV. ÚS 57/02, IV. ÚS 60/02, IV. ÚS 69/02 a IV. ÚS 72/02 se spojují ke společnému řízení a budou nadále vedeny pod spisovou značkou IV. ÚS 42/02.
II. Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 23. 1. 2002 se C. T. - I. S., spol. s r. o., (dále jen "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2001 č. j. 29 Ca 128/2000-34, kterým byla jako nedůvodná zamítnuta její žaloba proti Celnímu ředitelství Brno o přezkoumání rozhodnutí ze dne 22. 2. 2000 zn. 3628-0101-01/99. Posledně uvedeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Celního úřadu Břeclav-dálnice ze dne 10. 6. 1997 č. j. 29-603/CD/95 ZL, kterým jí byla podle §260 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů, jako ručitelce, uložena povinnost uhradit celní dluh ve výši 351 203 Kč.
Krajský soud v Brně dalšími rozsudky ze dne 30. 10. 2001 č. j. 29 Ca 140/2000-34, ze dne 31. 10. 2001 č. j. 29 Ca 152/2000-34, ze dne 26. 11. 2001 č. j. 29 Ca 162/2000-34 a ze dne 26. 11. 2001 č. j. 29 Ca 174/2000-34 zamítl žaloby stěžovatelky podané proti příslušným rozhodnutím Celního ředitelství Brno, které potvrdily prvostupňová správní rozhodnutí vydaná Celním úřadem Břeclav-dálnice, ukládající stěžovatelce uhradit celní dluhy ve výši 388 201 Kč, 311 012 Kč, 311 014 Kč a 273 844 Kč. Důvodem vydání správních rozhodnutí o úhradě celního dluhu byla opět skutečnost, že dlužník nezaplatil celní dluh a stěžovatelka se v záruční listině zavázala, že společně a nerozdílně s dlužníkem splní zaručenou výši celního dluhu. Stěžovatelka se dalšími ústavními stížnostmi, doručenými postupně dne 29. 1. 2002, 29. 1. 2002, 31. 1. 2002 a 31. 1. 2002 domáhala zrušení shora označených rozsudků Krajského soudu v Brně.
Vzhledem ke skutečnosti, že ústavní stížnosti směřovaly proti rozsudkům po obsahové i formální stránce podobným, v nichž vystupují stejní účastníci ve věcech, které mají totožný skutkový základ i právní aspekty, a liší se pouze uvedením jiných správních (celních) rozhodnutí týchž orgánů, byly z důvodu hospodárnosti řízení, v souladu s §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a §112 odst. 1 občanského soudního řádu spojeny ke společnému řízení a rozhodnutí.
Stěžovatelka je přesvědčena, že rozsudky obecného soudu jsou protiústavní a že jeho postupem byly porušeny zásady spravedlivého procesu zakotvené v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Je toho názoru, že napadené rozsudky nemají oporu v důkazním materiálu. Zejména závěry soudu o tom, že použitá razítka byly padělky, nebylo možno ze shromážděných podkladů učinit. Řádně zhodnocen nebyl soudem ani protokol o neuzavřených tranzitních celních prohlášeních (TCP), ani potvrzený díl č. 5 TCP. Poukázala na nepřesné označení ručitele v záruční listině, z čehož dle jejího přesvědčení zjevně plyne, že ručitelem nemohla být, což se obdobně týká i označení deklaranta v záručních listinách, přičemž poukázala na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 10. 1993 č. j. 6 A 25/92-27. Nesouhlasí s názorem správního soudu, že ze záruční listiny vyplývá solidární závazek ručitele, a v tomto směru poukázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2001 sp. zn. IV. ÚS 446/2000, sp. zn. IV. ÚS 448/2000 a sp. zn. IV. ÚS 445/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 23, str. 57 - 71). Dále namítla nesprávný postup orgánů veřejné moci při výkonu rozhodnutí odepsáním příslušných částek z účtů a uvedla, že v důsledku toho nebyla schopna financovat své provozní činnosti ani platit mzdu vlastním zaměstnancům.
Krajský soud v Brně jako účastník řízení ve svých vyjádřeních k ústavním stížnostem uvedl, že tvrzení stěžovatelky o zásahu do ústavně zaručených základních práv zásadně odmítá. Poukázal na principy přezkumu rozhodnutí správních orgánů, podrobně se vyjádřil k jednotlivým námitkám a konstatoval, že důvody vedoucí soud k zamítnutí žalob jsou rozvedeny v odůvodněních napadených rozsudků. Odkaz stěžovatelky na potvrzený díl č. 5 tranzitního celního prohlášení a protokol o neuzavřených TCP považuje za nepatřičný, neboť v průběhu celního řízení se stěžovatelce nepodařilo zpochybnit právně relevantním způsobem závěry celních orgánů, že předmětné zboží se nenachází v jejich evidenci a že všechna zkoumaná TCP byla otištěna padělanými razítky. Vyhotovení protokolu o neuzavřených TCP nemá oporu v žádném z ustanovení celního zákona či předpisů jej provádějících; ve svém důsledku se jednalo jen o neformální vyřizování případů pátrání po zboží, které bylo možno vysvětlit s pomocí jednotlivých spedicí. Za neodůvodněnou považuje i námitku, že závěr soudu o ručitelském závazku nemá oporu v důkazních materiálech. Stejně tak odkaz na nálezy Ústavního soudu je dle jeho názoru nepatřičný, neboť tyto nálezy se týkají jiné věci. V dané věci nelze aplikovat ani judikát Vrchního soudu v Praze neboť nepřesné označení stěžovatelky v záhlaví záruční listiny způsobili sami její pracovníci a stěžovatelka tuto skutečnost nezpochybnila, jak soud zdůraznil v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Závěrem uvedl, že tvrzené porušení ústavních práv stěžovatelky není důvodné, protože soud v řízení dostál svým ústavním povinnostem. V přezkumném řízení aplikoval a vyložil zákon ve znění platném pro přezkoumávanou věc, skutkový a právní základ věci podrobně rozvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Tvrzení stěžovatelky o tom, že soud věc nesprávně právně posoudil, je proto účelové, neboť z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že celní orgány uložily stěžovatelce jako ručiteli povinnost uhradit celní dluh v souladu s platnými ustanoveními celního zákona. Nemůže proto obstát tvrzení stěžovatelky, že jí byla uložena povinnost v rozporu se zákonem. Ze skutečnosti, že stěžovatelka neměla v soudem projednávané věci úspěch, nelze a priori dovodit, že soud rozhodoval v rozporu s Ústavou, Listinou či Úmluvou. Svou rozhodovací pravomoc uplatnil zcela v mezích a způsobem, které stanoví zákon. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud nálezem ústavní stížnost zcela zamítl.
Celní ředitelství Brno jako vedlejší účastník se obsáhle a podrobně vyjádřilo k jednotlivým námitkám obsaženým v ústavní stížnosti, vztahujícím se k řízení před celními orgány. Je toho názoru, že otázka vzniku celního dluhu byla již řešena v souvislosti s vyměřením celního dluhu deklarantovi v režimu tranzit. K důkazu odborným vyjádřením Kriminalistického ústavu Praha ze dne 20. 3. 2000 č. j. 3628-0101-01/99 uvedlo, že tento důkazní prostředek označil otisky osobních datových razítek jako padělky, neumožnil však svým obsahem přímo aplikovat výsledek zkoumání na rozhodovanou věc. Proto navrhlo, aby Ústavní soud provedl důkaz znaleckým posudkem z odboru kriminalistiky - odvětví technická expertiza dokladů a písemností, zpracovaným Policií České republiky, odborem kriminalistické techniky a expertíz ze dne 22. 7. 1998 č. j. PJM-4027/KT-gra-98, který mu nebyl v době odvolacího řízení znám, neboť byl zpracován pro účely celního řízení, a který získalo později na základě součinnosti s Policií České republiky. Z obsahu znaleckého posudku rovněž vyplývá, že na zkoumaných útržcích, případně dílech č. 5 TCP, byly shledány otisky padělaných osobních datových razítek. Názory stěžovatelky, že celní dluh byl vyměřen jí, považuje za nepřesné a odporující skutkovému stavu. Závěrem vyjádřilo přesvědčení, že k zásahu do ústavních práv stěžovatelky v řízení před celními orgány nedošlo, a navrhlo, aby Ústavní soud ústavní stížnost nálezem zcela zamítl.
Ústavní soud vyžádal spisy Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 Ca 128/2000, sp. zn. 29 Ca 140/2000, sp. zn. 29 Ca 152/2000, sp. zn. 29 Ca 162/2000 a sp. zn. 29 Ca 174/2000 a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnosti je třeba jako návrhy zjevně neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud se především neztotožnil s tvrzením stěžovatelky, že napadeným rozsudkem bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. právo na soudní ochranu, zejména pak na přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy, zakotvené v čl. 36 a násl., neboť již ze samotného faktu, že ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Brně vydanému podle části páté hlavy druhé občanského soudního řádu, a tudíž že rozhodnutí správního orgánu bylo příslušným soudem přezkoumáno, nutno dovodit opak. Právo na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že proces se stává nespravedlivým pouhým faktem, že soud dospěje k právnímu názoru, se kterým se jedna ze stran sporu neztotožňuje. Interpretace tzv. obyčejného práva by se mohla stát neústavní pouze za situace, pokud by normativizující závěry soudů byly natolik extrémní, že by porušovaly některé z ústavních práv či svobod (např. byly zjevně diskriminující k určité skupině osob, bez rozumných a smysluplných důvodů by zakládaly evidentní nerovnost apod.). Ústavní soud je však toho názoru, že nic takového závěrům celních orgánů a správnímu soudu vytknout nelze. Podstatou ústavní stížnosti je především požadavek stěžovatelky, aby Ústavní soud "přehodnotil" hodnocení důkazů uskutečněné správním soudem a dospěl k závěru pro stěžovatelku příznivému, zejména z pohledu, zda a) předmětné zboží bylo předloženo celnímu úřadu určení a b) zda ručitelský závazek stěžovatelky skutečně existoval. V tomto směru Ústavní soud odkazuje na svoji konstantní judikaturu, z níž jasně plyne, že není jeho úkolem revidovat hodnocení důkazů obecnými soudy, s výjimkou snad zjištění zcela excesivního postupu, jenž představuje ignorování základních zásad spravedlivého procesu a ve svém důsledku znamená odepření soudní ochrany. V postupu krajského soudu, tj. v akceptaci závěrů celních orgánů učiněných na základě několika navzájem nezávislých důkazů, jež v souhrnu potvrzují nepředložení zboží přepravovaného v režimu tranzitu, však takový exces neshledal. Pokud stěžovatelka poukázala na judikaturu, jež akcentovala nezbytnost naprosto bezchybného uváděného obchodního jména (firmy), Ústavní soud poukazuje na dosud nezveřejněné (pozn. red.: v době rozhodování) své stanovisko ze dne 14. 1. 2003 sp. zn. Pl. ÚS - st. 16/02 (v této sbírce str. xxx), z něhož plyne, že posouzení, zda nepřesné označení právního subjektu je natolik závažné, že znemožňuje, aby nastaly právem obecně předpokládané a subjekty práva nebo orgány veřejné moci zamýšlené následky, je především úkolem obecných soudů, nikoliv Ústavního soudu. K namítanému porušení práva zakotveného v čl. 90 Ústavy nutno uvést, že uvedené ustanovení samo o sobě subjektivní veřejné ústavně zaručené základní právo neobsahuje, neboť jde především o institucionální záruku soudní pravomoci a dělby moci. Z toho nutno učinit závěr, že ústavní stížnost je v podstatě jen nesouhlasem stěžovatelky se závěry správního soudu, a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Proto se Ústavnímu soudu jeví tvrzení stěžovatelky o zásahu do jejích ústavních práv jako zjevně neopodstatněné.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Stanovisko pléna Ústavního soudu
Pl. ÚS - st. 16/02
Plénum Ústavního soudu přijalo dne 14. ledna 2003 podle §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve věci právního názoru IV. senátu Ústavního soudu odchylného od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu z 9. 6. 1999 sp. zn. II. ÚS 318/98 toto
stanovisko:
Posouzení, zda nepřesné označení právního subjektu je natolik závažné, že znemožňuje, aby nastaly právem obecně předpokládané a subjekty práva nebo orgány veřejné moci zamýšlené následky, je především úkolem obecných soudů, nikoliv Ústavního soudu.
Odůvodnění:
Nálezem z 9. 6. 1999 sp. zn. II. ÚS 318/98 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 14, str. 241 a násl.) vyhověl Ústavní soud ústavní stížnosti s odůvodněním, že nepřesné označení stěžovatelky v rozhodnutích finančních orgánů mělo za následek, že se jednalo o rozhodnutí týkající se neexistujícího právního subjektu, jenž nemohl být nositelem práv a povinností. Takové rozhodnutí nemohlo být proto vykonatelné. Ústavní soud uvedl, že obchodním jménem (podle současné dikce zákona obchodní firmou), jímž se stěžovatelka jako obchodní společnost označuje, je podle §8 obchodního zákoníku název zapsaný v obchodním rejstříku, a to včetně dodatku označujícího jeho právní formu.
IV. senát Ústavního soudu v souvislosti s posuzováním ústavní stížnosti sp. zn. IV. ÚS 42/02 se s tímto názorem neztotožnil, neboť dospěl k názoru, že nedostatky v označení subjektů v právních dokumentech nebývají zpravidla natolik závažné, aby neumožňovaly identifikaci konkrétního subjektu, resp. vyvolaly nenapravitelnou pochybnost o jeho identitě. Jen u závažných nepřesností způsobilých vyvolat záměnu lze uvažovat, že by mohla mít za následek neplatnost právního úkonu, neúčinnost podání nebo nevykonatelnost rozhodnutí. Pouze v takovém případě může přehlédnutí tohoto nedostatku obecným soudem představovat odepření práva na soudní ochranu a spravedlivý proces garantovaného Ústavou České republiky (dále jen "Ústava"), Listinou základních práv a svobod či mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a odůvodňovat zásah Ústavního soudu.
Podle názoru IV. senátu způsob a náležitosti označení adresátů právních aktů v právních dokumentech (smlouvách, jednostranných právních úkonech, podáních úřadům a jejich rozhodnutích) upravují běžné zákony: obchodní zákoník, občanský zákoník, předpisy o veřejných registrech fyzických a právnických osob, eventuálně procesní kodexy. Je proto úkolem obecných soudů, aby rozhodly, jaké právní následky vyvolávají rozmanité nepřesnosti v označení subjektů právních vztahů. Úlohou vrcholných instancí obecného soudnictví je pak sjednocování takové rozhodovací praxe. Ústavnímu soudu jako poslednímu ochránci ústavnosti, nevyvolávají-li jejich závěry svými důsledky zároveň porušení základního práva adresáta právního aktu či jiného dotčeného subjektu, přehodnocování takové judikatury nepřísluší.
Plénum Ústavního soudu po zvážení argumentů obsažených v citovaném nálezu II. senátu a argumentů IV. senátu přisvědčilo odchylnému právnímu názoru IV. senátu a řídilo se přitom následujícími úvahami.
Ústavně formulovaný princip právního státu (jehož projevem je ochrana dobré víry) více respektuje oprava nepřesnosti v označení právního subjektu všude tam, kde je jakkoli možná, eventuálně její tolerování, než deklarování nepřiměřených právních následků. Obecné soudy a správní orgány by přitom neměly při posuzování následků nepřesnosti v označení právních subjektů opomíjet jejich dosavadní chování. Pokud jako adresáti rozhodnutí orgánů veřejné moci tyto nepřesnosti v označení akceptovaly a neupozornily na ně, pak by neměly mít možnost na tyto nepřesnosti úspěšně poukazovat v následujících řízeních. O to více by z takové výsady neměly těžit, jestliže nepřesným označením sebe sama (nebo jiného) ve svých právních aktech tento stav spoluzavinily nebo vyvolaly.
Pokud současná judikatura obecných soudů v rozličných případech připouští nepřesnosti v označení právních subjektů (např. rozsudky Nejvyššího soudu z 28. 6. 2000 a 15. 1. 2001 sp. zn. 25 Cdo 101/2000 a 22 Cdo 2480/2000) pod podmínkou, že o jejich identitě nejsou pochybnosti a nehrozí nebezpečí jejich záměny za jiné právní subjekty, pak respektuje zásadu dobré víry a naplňuje tím postulát právního státu lépe, než když se uchyluje k nepřiměřenému a přepjatému formalismu.
Podle přesvědčení pléna Ústavního soudu nepřesné označení právního subjektu nepředstavuje natolik závažné pochybení subjektů právních vztahů nebo orgánů veřejné moci, aby bez ohledu na míru a povahu takové nepřesnosti způsobovalo samo o sobě porušení základního práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, jestliže soud takovou nepřesnost neshledá důvodem k prohlášení právního úkonu za neplatný či právního podání za neúčinné, resp. důvodem ke zrušení rozhodnutí (popř. jeho prohlášení za nevykonatelné).