ECLI:CZ:US:2007:4.US.630.06
sp. zn. IV. ÚS 630/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. P., právně zastoupené JUDr. Ivanem Werlem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Velké Meziříčí, Vrchovecká 74/2, směřující rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 29. června 2006, č.j. 2 Afs 109/2004-47, a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. února 2004, č.j. 31 Ca 24/2003-22, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno její ústavně zaručená právo na spravedlivý proces a rovnost účastníků podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále mělo být porušeno její právo na rovné zacházení podle čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny, právo podle kterého lze ukládat daně a poplatky jen na základě zákona podle 11 odst. 5 Listiny, a konečně mělo být porušeno právo na spravedlivé, veřejné řízení projednané v přiměřené lhůtě před nezávislým a nestranným soudem podle 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Finanční úřad v Kostelci nad Orlicí vydal dne 21. srpna 2002, pod č.j. 32551/02/225960/7609, platební výměr č. 1020000199 na daň darovací ve výši 46.604,- Kč. Stěžovatelka proti němu podala odvolání, které Finanční ředitelství v Hradci Králové rozhodnutím ze dne 28. ledna 2003, č.j. 5856/140/2002-DA-O-28/Bi, zamítlo.
Stěžovatelka podala správní žalobu, o které rozhodl shora uvedeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové tak, že ji s odkazem na svoji judikaturu zamítl. Kasační stížnost pak byla zamítnuta shora označeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že finanční úřad a následně i finanční ředitelství a správní soudy dospěly k oprávněnosti platebního výměru na základě nesprávné interpretce rozhodnutí katastrálního úřadu o provedení vkladu vlastnického práva č.j. V15 - 1430/2000, ve vztahu ke vkladu č.j. V - 3018/2001. Orgány veřejné moci posoudily první rozhodnutí o vkladu jako převod vlastnictví, ačkoliv podle stěžovatelky se nejednalo o převod vlastnictví, ale o zrušení a vzájemné vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem reálným rozdělením. V takovém případě by převod, o kterém bylo rozhodnuto druhým vkladem nepodléhal zdanění s odkazem na ustanovení §23 odst. 2 věta prvá zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědická, darovací a z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o dani darovací".
Nesprávnou interpretací orgánu veřejné moci v její věci došlo ke zdanění, které nemá oporu v zákoně. Odkázala přitom na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. listopadu 1996, sp. zn. 10 Ca 483/96, který se uvedenou problematikou zabýval a dospěl k závěru, že z vypořádání ideálního spoluvlastnictví reálným rozdělením není možné vyměřit daň.
Dále stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že naplnění práva na soudní ochranu, s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (nález sp. zn. I. ÚS 278/96), spočívá mimo nezávislé a nestranné rozhodování i požadavek na přezkum rozhodnutí soudu nižšího stupně soudem vyššího stupně. Krajský soud v Hradci Králové i Nejvyšší správní soud pak nesprávnou interpretací problematiky, která byla shodná jako v případě citovaného rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích. Tím došlo k porušení práva podle čl. 8 odst. 1 Listiny. Soudy se v její věci rovněž plně nevypořádaly se s její argumentací, v čemž stěžovatelka shledala libovůli jejich rozhodování. Z uvedených důvodu navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Poté, co Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i s obsahem spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 31 Ca 24/2003, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.
Z předložených listin je patrné, že stěžovatelka získala podíl na nemovitostech vydaných v rámci restituce podle zákona č. 229/1991 Sb. Na základě dohody z roku 2000 došlo zčásti ke zúžení a z části k reálnému rozdělení a vypořádání spoluvlastnictví (rozhodnutí katastrálního úřadu č.j. V15 - 1430/2000). Finanční úřad posoudil tento úkon jako částečný převod nemovitosti, a s odkazem na ustanovení §23 odst. 2 zákona o dani darovací však vyměřil nulovou daň. Stěžovatelka ani její spoluvlastnice s tímto rozhodnutím nesouhlasily, avšak jejich odvolání Finanční ředitelství v Hradci Králové zamítlo.
Na základě nové dohody týkající se již zúženého spoluvlastnictví z roku 2001 (rozhodnutí katastrálního úřadu č.j. V - 3018/2001), byla stěžovatelce vyměřena výše citovaným rozhodnutím finančního úřadu daň darovací, a to pouze z částí převáděných nemovitostí, u kterých se nejednalo o první převod. Stěžovatelka i v tomto případě podala odvolání, o kterém bylo rozhodnuto jak shora uvedeno.
Následné opravné prostředky i ústavní stížnost stěžovatelky tak brojí proti skutečnosti, že již dohoda z roku 2000 byla z části posouzena jako převod nemovitostí, a tím bylo konzumováno zákonné osvobození od daně v případě prvního převodu restituovaného majetku mezi osobami blízkými (§23 odst. 2 zákona o dani darovací).
Argumentace, kterou stěžovatelka užila v ústavní stížnosti se od její argumentace ve správní žalobě ani v kasační stížnosti neliší. Správní soudy, a rovněž i Finanční ředitelství v Hradci Králové se předloženými námitkami zabývaly a řádně se s nimi vypořádaly.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a ve své judikatuře, která je obecně dostupná, vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k řízení před těmito soudy. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Ústavní soud nesdílí stěžovatelkou provedenou interpretaci práva na spravedlivý proces, podle které je jejím naplněním požadavek na přezkum rozhodnutí soudu nižšího stupně soudem vyššího stupně. Právo na spravedlivý proces je nárokem aby soudní řízení probíhalo podle předem stanovených procesních předpisů, které mohou obsahovat i právo a opravný prostředek. Takové právo však z ústavních principů nevyplývá. Čl. 2 Protokolu č. 7 Úmluvy zaručuje právo na opravný prostředek pouze v trestních věcech. Přesto Ústavní soud konstatuje, že v projednávaném případě nebyla stěžovatelka zbavena procesní možnosti podat proti rozhodnutí krajského soudu kasační stížnost. Stěžovatelka tedy měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u soudů všech procesních prostředků k ochraně svých práv. Skutečnost, že správní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se neztotožňuje, nezakládá samo o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
K námitce stěžovatelky, podle které mělo dojít k jejímu zkrácení v základních právech tím, že Krajský soud v Hradci Králové i Nejvyšší správní soud interpretovaly dotčenou problematiku jiným způsobem než Krajský soud v Českých Budějovicích, Ústavní soud odkazuje na §12 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "s.ř.s.". Podle tohoto ustanovení Nejvyšší správní soud zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování tím, že rozhoduje o kasačních stížnostech. Současně může pro sjednocování judikatury vydávat závazná stanoviska.
Jinými slovy řečeno, a jak ve svém odůvodnění uvedl již Krajský soud v Hradci Králové, český právní řád není založen na precedentech, a rozhodování ve věcech správních je sjednocováno činností Nejvyššího správního soudu.
Rozhodnutí správních soudů a jejich hodnocení považuje Ústavní soud za úplné. Za daného stavu věci tedy Ústavní soud neshledal stěžovatelkou naříkané zkrácení v jejich právech, a postup správních soudů shledal v souladu s ústavními principy.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu