ECLI:CZ:US:2007:4.US.631.06
sp. zn. IV. ÚS 631/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. ledna 2007 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti Mgr. P. P., zastoupeného Mgr. Milošem Hrdinou, advokátem se sídlem 110 00 Praha 1, Klimentská 1515/22, proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17.10.2005 sp. zn. 28 C 149/2005 a Městského soudu v Praze ze dne 24.5.2006 sp. zn. 23 Co 118/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností napadá v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, a to konkrétně do práv zakotvených čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak je patrno z obsahu připojených napadených rozhodnutí, byla prvým z nich zamítnuta žaloba stěžovatele, aby žalované společnosti Hewlett-Packard s. r. o., se sídlem v Praze byla stanovena povinnost zaplatit mu částku 5.000,- Kč s příslušenstvím. Tuto částku stěžovatel zaplatil při podpisu listiny o zápůjčce dne 12.7.2004 žalované jako zálohu za půjčení hard disku s tím, že po jeho vrácení mu bude uvedená částka vrácena. Předmětný hard disk byl původně součástí stěžovatelova notebooku Hewlett-Packard, u něhož došlo po záruční době k závadě. Proto stěžovatel, prostřednictvím svého pověřeného zástupce - svého koncipienta, předal notebook servisnímu středisku žalované, která mu faxem zaslala návrh formulářového typu na uzavření smlouvy o provedení pozáruční opravy, obsahující ujednání, že v případě použití náhradních dílů souhlasí objednatel s likvidací a nežádá vrácení nahrazované součásti. Návrh smlouvy stěžovatel prostřednictvím pověřeného zástupce dne 9.7.2004 přijal. Dne 12.7.2004 žalovaná stěžovateli sdělila, že při opravě se podařilo zachovat většina dat, která byla "vypálena na CD" a ohledně zbylé části dat je potřeba vyhledat specializovanou firmu, zároveň upozornila stěžovatele na to, že v souladu se smlouvou ze dne 9.7.2004 nelze vrátit původní hard disk. Tehdy se účastníci dohodli, že stěžovateli bude hard disk zapůjčen oproti složení zálohy 5.000.- Kč, kterou stěžovatel složil a zároveň uhradil i cenu opravy notebooku ve výši 14.758,50 Kč. Vzhledem k tomu, že z hard disku bylo možno získat veškerá data, která stěžovatel jako advokát je povinen chránit dle zákona o advokacii, zahájil s žalovanou jednání s cílem ponechat si hard disk s požadavkem vrácení zálohy, avšak bezvýsledně. Žádosti stěžovatele o vrácení složené zálohy totiž žalovaná s odkazem na obsah uzavřených smluv nevyhověla.
V podstatě z těchto zjištění vycházel soud I. stupně při svém rozhodování. Na jejich podkladě dospěl k závěru, že s ohledem na okolnosti případu nelze uzavřené smlouvy ze dne 9.7.2004 a 12.7.2004 podřadit pod tzv. spotřebitelské smlouvy (ust. §52 o. z.). V tomto směru vycházel z tvrzení samotného stěžovatele o užívání notebooku a s tím spojeného hard disku ke své činnosti advokáta a dále ze zjištění, že, při uzavírání smluv jednal za stěžovatele koncipient advokátní kanceláře. Dovodil pak, že smlouva ze dne 9.7.2004 je podle ust. §652 o. z. smlouvou o opravě a úpravě věci a smlouva ze dne 12.7.2004 splňuje podle ust. §659 o. z. náležitosti smlouvy o výpůjčce, přitom žalovaná se stala oprávněnou věc zapůjčit, s ohledem na souhlas stěžovatele s její likvidací v předchozí smlouvě. Smlouvy byly sjednány samostatně bez ujednání o jakékoliv vzájemné návaznosti a bylo zcela na stěžovateli, zda smlouvu o výpůjčce uzavře či nikoli. Z toho důvodu soud neshledal ani uzavření smlouvy v tísni. Uzavřel tak, že vzhledem k tomu, že stěžovatel svůj závazek z uvedené smlouvy nesplnil a vypůjčený hard disk žalované nevrátil, nedošlo ke splnění ve smlouvě dohodnuté podmínky k vrácení zálohy, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, v němž, obdobně jako v ústavní stížnosti, namítal, že ani jedna z obou uvedených - podle něj spotřebitelských - smluv neobsahuje podstatné náležitosti, které zákon pro platnost takových smluv vyžaduje a dovolával se proto jejich neplatnosti, u smlouvy o výpůjčce kromě uvedeného i proto, že byla uzavřena v tísni a dále, že vlastnické právo stěžovatele ke spornému hard disku nebylo na žalovanou převedeno.
Odvolací soud pak shora označeným rozsudkem napadené rozhodnutí soudu I. stupně jako věcně správné potvrdil, když i podle jeho názoru obě smlouvy jsou samostatnými právními úkony a nepodléhají režimu spotřebitelských smluv. Tomu, že stěžovatel jednal v rámci své podnikatelské činnosti (§52 odst. 3 o. z.) nasvědčuje podle odůvodnění odvolacího soudu i to, že stěžovatel předával notebook - používaný k výkonu své advokátní činnosti - prostřednictvím koncipienta své advokátní kanceláře k opravě servisnímu středisku žalované a také v písemném znění smlouvy se sám označil jako podnikatelský subjekt připojením otisku razítka své advokátní kanceláře. Odvolací soud nepřisvědčil ani stěžovatelem tvrzené neplatnosti smlouvy ze dne 12.7.2004 z důvodů tísně. Jednak tvrzení o tísni považoval za účelové a dále poukázal také na ust. §49 o. z. a v něm stanovené podmínky pro odstoupení od smlouvy, které musí být splněny současně, přitom stěžovatel splnění nápadně nevýhodných podmínek netvrdil a tedy ani neprokázal.
Proti těmto rozhodnutím soudů obou stupňů směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel po rekapitulaci skutkového děje a popisu vývoje věci před oběma soudy, s důrazem na námitky uváděné v odvolání, tvrdí porušení svého práva na spravedlivý proces, které v podstatě spatřuje v tom, že rozsudek odvolacího soudu je podle něj nepřezkoumatelný, neboť tento soud se nevypořádal se skutečnostmi a námitkami, které byly uvedeny v odvolání, zejména zcela opomenul zabývat se tím, že předmětný hard disk byl v jeho výhradním vlastnictví. Byl příslušenstvím notebooku a takto byl zaplacen již v rámci samotné koupě notebooku a nový hard disk pak stěžovatel zaplatil v rámci opravy. Při akceptaci argumentace soudu musel by stěžovatel, v případě, že trvá na ponechání si jak nového tak starého hard disku, zaplatit starý vlastně dvakrát. Tvrdí dále, že rozhodnutí odvolacího soudu neodpovídá požadavkům ust. §157 odst. 2 o. s. ř., neboť z jeho odůvodnění není patrno jakými úvahami se soud při svém rozhodování řídil, nevypořádal se náležitě s právní argumentací stěžovatele a svůj právní názor řádně nezdůvodnil. Domnívá se, že oba soudy dospěly na základě provedených důkazů k nesprávnému posouzení věci, pokud obě smlouvy nepovažovaly za smlouvy spotřebitelské. Dovolává se nálezu Ústavního soudu uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR ve svazku 15 pod č. 101 a předkládá svůj podrobně zdůvodněný právní náhled na výklad pojmu spotřebitel ve smyslu ust. §52 o. z. se závěrem, že pod uvedený pojem je třeba zahrnout i podnikatele (profesionála), který se v konkrétním vztahu nachází ve slabší pozici spotřebitele, jenž jedná mimo svou specializaci. V podstatě z těchto, v ústavní stížnosti blíže rozvedených, důvodů stěžovatel navrhuje zrušení obou napadených rozhodnutí.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti, s odkazem na obsah svého rozhodnutí, jímž podle něj nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, považuje ústavní stížnost za neopodstatněnou.
Poté, co se seznámil s obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 28 C 149/2005, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, s odkazem na svoji roli (čl. 83 Ústavy ČR ), že není další přezkumnou instancí v systému obecného soudnictví. Obecným soudům není nadřízen a není tak povolán k přezkumu jejich aplikace "jednoduchého práva". Činit tak může jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody. Ke kasaci rozhodnutí obecných soudů jeho nálezem pro porušení práva na soudní ochranu pak zpravidla dochází v takových případech, kdy právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 a řada dalších) a kdy jde o aplikační postup, který je v rozporu s ústavním zákazem libovůle (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 170/99). Takový stav však v dané věci zjištěn nebyl.
Soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí objasnily - jak shora naznačeno - na základě kterých důkazů a z nich učiněných zjištění při svých úvahách, vedoucích k jejich závěrům právním, vycházely. Učinily tak sice stručně, avšak způsobem zcela srozumitelným a jasným. Je třeba poukázat již na argumentaci soudu I. stupně, jež kromě důvodů vedoucích k závěru o tom, že uzavřené smlouvy nepodléhají režimu spotřebitelských smluv, odkazovala na obsah ujednání, (byť nepříliš přesně formulovaného) v prvé z uzavřených smluv, jímž stěžovatel žalované dal souhlas s tím, že v případě použití náhradního dílu mu původní díl nebude vrácen a souhlasil s jeho likvidací (pro kterýžto postup uváděl žalovaný racionální důvody). V důsledku toho skutečně stěžovatel oprávnění s touto věcí dále nakládat ztratil. V návaznosti na uvedené pak nutno zdůraznit, že k uzavření prvé ze smluv se žalovanou a akceptaci uvedeného ujednání - stejně tak jako tomu bylo v případě druhé smlouvy - nebyl stěžovatel ničím nucen (nejednalo se o opravu záruční) a jednal tedy o své vlastní vůli, což považoval Ústavní soud pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti za rozhodující, aniž se tak blíže zabýval povahou mezi účastníky uzavřených smluv. Uzavírá tak, že z uvedených důvodů porušení ústavně zaručených práv stěžovatele v daném případě neshledal, a proto jeho ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2007
Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu