ECLI:CZ:US:2007:4.US.637.06.1
sp. zn. IV. ÚS 637/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. srpna 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti M. Č., zastoupeného JUDr. Vladimírem Jablonským advokátem, AK se sídlem 28. října 1001/3, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 10. 2005, čj. 3 T 152/2005-127, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2006, čj. 5 To 490/2005-175, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2006, čj. 6 Tdo 698/2006-215, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí: 1) rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, kterým byl uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, 2) usnesení Městského soudu v Praze, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, a 3) usnesení Nejvyššího soudu ČR odmítající podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu dovolání, kterým napadl usnesení odvolacího soudu.
Stěžovatel namítl, že byl uznán vinným výlučně na základě výpovědí svědků O. Š. a A. R. učiněných v přípravném řízení. Tyto osoby však byly závislé na drogách a policejní orgán v přípravném řízení jednoznačně nevyloučil, zda nebyly pod vlivem návykových či jiných omamných látek, což by dle stěžovatele vedlo k důvodným pochybnostem o pravdivosti jejich výpovědí, které se staly podkladem pro odsuzující rozsudek. V hlavním líčení sice oba svědci vypovídali k osobě stěžovatele odlišně, nepopřeli, že nakupovali drogy, popřeli však, že by je kupovali od stěžovatele, Obvodní soud pro Prahu 10 však jejich změněným výpovědím neuvěřil a rozpory v nich vysvětlil snahou svědků stěžovateli pomoci, neboť jim v minulosti opatřoval drogy. Tento závěr stěžovatel nepovažoval za logicky a věcně přesvědčivě odůvodněný, tedy souladný se zásadou volného hodnocení důkazů.
K porušení procesní zásady in dubio pro reo stěžovatel uvedl, že skutkový stav zjištěný soudy na podkladě zmatených a nepřesvědčivých výpovědí svědků z přípravného řízení nelze považovat za skutkový stav, o kterém neexistují důvodné pochybnosti. Poukázal na to, že v řízení nebyl předložen žádný přímý důkaz, který by ho usvědčoval, a neexistoval ani ucelený okruh nepřímých důkazů, pročež měly být provedené důkazy, jež vzbuzovaly pochybnosti, vyloženy v jeho prospěch.
II.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 3 T 152/2005, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 byl stěžovatel uznán vinným shora označeným trestným činem, kterého se dopustil tím, že (shrnutě řečeno) v době a na místě označeným ve skutkové větě rozsudečného výroku prodal nejméně ve 100 případech O. Š. a nejméně v 60 případech tehdy mladistvému A. R. pervitin o hmotnosti nejméně 0,5 g, resp. 0,3 g. Za toto jednání byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let; týmž rozsudkem byl zproštěn obžaloby pro skutky specifikované na str. 2 rozsudku (prodej drog M. P. a V. S.), neboť nebylo prokázáno, že se tyto skutky staly. Stěžovatel popřel, že by se trestné činnosti kladené mu za vinu dopustil. Obvodní soud po provedeném dokazování opřel svoje rozhodnutí o výpovědi klíčových svědků Š. a R. učiněné v přípravném řízení, které stěžovatele usvědčovaly jako prodejce drogy, hodnotil jejich výpovědi v hlavním líčení a se zjištěnými rozpory v nich stran osoby stěžovatele se vypořádal.
Odvolání stěžovatele Městský soud v Praze zamítl, neboť nezjistil žádné podstatné vady řízení. Odvolací soud se neztotožnil se s námitkou vedenou proti způsobu vyšetřování v přípravném řízení, potvrdil správnost skutkových závěrů nalézacího soudu a neměl ničeho proti logice jeho hodnotící úvahy, vztažené k nevěrohodnosti svědeckých výpovědí Š. a R. v hlavním líčení. Odvolací soud rovněž odmítl, že by nalézací soud byl po provedení důkazů a jejich zhodnocení "povinen" k pochybám o vině stěžovatele; pokud nalézací soud dospěl k závěru, že ve stěžovatelově věci důvodné pochybnosti nebyly, neměl odvolací soud proti tomuto závěru výhrady. Odvolání do výroku o trestu podané státní zástupkyní v neprospěch stěžovatele Městský soud v Praze jako nedůvodné zamítl.
Dovolání stěžovatele směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud ČR odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III.
V souvislosti s vyžádáním trestního spisu Ústavní soud poskytl Obvodnímu soudu pro Prahu 10 možnost, aby se vyjádřil k ústavní stížnosti; v podaném vyjádření nalézací soud plně odkázal na odůvodnění stěžovaných rozhodnutí a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Ježto podané vyjádření neobsahovalo žádné nové argumenty či tvrzení způsobilé ovlivnit rozhodování Ústavního soudu, nebylo stěžovateli zasíláno k případné replice. Vyjádření odvolacího a dovolacího soudu Ústavní soud s ohledem na povahu ústavněprávní argumentace stěžovatele nevyžadoval.
IV.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatu ústavněprávní argumentace stěžovatele, byť se tato opírala o shora označené články Listiny a Úmluvy, tvořil jeho nesouhlas s tím, jak obecné soudy vedly dokazování, jak provedené důkazy vyhodnotily a jaké právní závěry z tohoto hodnocení vyvodily.
Pochybení v procesu dokazování, resp. při zjišťování skutkového stavu, však představuje porušení základních práv a svobod, zejména ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, jen za určitých podmínek. Rozhodovací praxe Ústavního soudu (judikáty jsou dostupné v listinné podobě ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, či v elektronické podobě na www.judikatura.cz) definovala určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat, a rozlišila v souvislosti s nesprávnou realizací důkazního řízení případy důkazů získaných, a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, případů důkazů opomenutých a případy svévolného hodnocení provedených důkazů.
První skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace o něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a proto musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (srov. např.nález IV. ÚS 135/99, Sb.n.u. sv. 14, str. 121; I.ÚS 129/2000, sv. 19, str. 221; III.ÚS 190/01, sv. 24, str. 237; II.ÚS 291/2000, sv. 26, str. 207 a další). Druhou skupinu tvoří případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věc,i nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. např. nález III.ÚS 150/93, Sb.n.u., sv.2, str. 87; III.ÚS 61/94, sv. 3, str. 51; IV.ÚS 185/96, sv. 6, str. 461; II.ÚS 213/2000, sv. 25, str. 143; I.ÚS 549/2000, sv. 22, str. 65; IV.ÚS 219/03, sv. 32, str. 225 a další). Konečně třetí skupinou případů vad důkazního řízení tvoří případy, kdy z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu v vykonanými důkazy (srov. např. nález III.ÚS 84/94, Sb.n.u. sv. 3, str. 257; III.ÚS 166/95, sv. 4, str. 255; II.ÚS 182/02, sv. 31, str. 165 a další).
V projednávané věci ústavněprávní pochybení takto naznačená Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal. Existence rozporů mezi jednotlivými důkazy konkrétně v situaci, kdy na jedné straně stojí výpověď svědka a na druhé straně v přímém rozporu s ní výpověď stěžovatele, či situace, kdy svědkové mění výpovědi či vypovídají rozporně, není neobvyklá. V takových případech musí soud důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivě odůvodnit, jakým způsobem se s těmito rozpory vypořádal a z jakých důvodů uvěřil jedné ze vzájemně protichůdných skutkových verzí. Ve smyslu ustanovení §125 odst. 1, jakož i §134 odst. 2 tr. řádu, jež se v ústavní rovině promítají v kautelách čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, je soud povinen v odůvodnění rozsudku vyložit, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují (ve stěžovatelově případě rozporné výpovědi svědků Š. a R.). V projednávané věci má však Ústavní soud za to, že obecné soudy svým povinnostem v tomto směru dostály, neboť odůvodnění jejich rozhodnutí jsou plně přezkoumatelná a beze stop libovůle. Nalézací i odvolací soud rozpory ve svědeckých výpovědích svědků Š. a R. registrovaly, dle zjištění Ústavního soudu je však podrobně vážily, vyhodnotily a poté přesvědčivým způsobem odůvodnily, proč uvěřily tvrzením, jež stěžovatele usvědčovalo z trestné činnosti.
K námitce, že policejní orgán v přípravném řízení jednoznačně nevyloučil, že svědkové Š. a R. nebyli pod vlivem omamných nebo návykových látek, Ústavní soud z příslušného trestního spisu ověřil, že výslech těchto svědků proběhl dne 29. 6. 2005 (č.l. 20) a dne 30. 6. 2005 (č.l. 26) podle pravidel stanovených trestním řádem, za účasti tehdejšího obhájce stěžovatele, který výhrady ke způsobilosti svědků poskytnout relevantní výpověď neuplatnil a návrhy na doplnění vyšetřování před podáním obžaloby nevznesl (č.l. 57). Ústavní soud tedy uzavřel, že výpovědi uživatelů drog nelze z důkazního řízení vyloučit či obecně zpochybnit jen proto, že jde o osoby drogové závislé. Tvrzení stěžovatele, že logiku postrádá vysvětlení obecných soudů, proč neuvěřily výpovědím svědků učiněným v hlavním líčení, Ústavní soud nesdílí, neboť v jejich vývodech učiněných v rámci soudcovské úvahy při hodnocení důkazů neshledal exces, jenž by odůvodnil jeho zásah. V této souvislosti lze jen připomenout, že Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, a to ani za situace, že by s tímto hodnocením sám nesouhlasil; pouze soud, jenž je součástí soustavy obecných soudů, je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu (čl. 40 odst. 1 Listiny), a v rámci této rozhodovací činnosti hodnotit důkazy podle svého volného uvážení v souladu s normami stanovenými trestním řádem, v nichž se na úrovni jednoduchého práva konkretizují principy spravedlivého trestního řízení zaručené na úrovni ústavněprávní Listinou i Úmluvou.
K námitce stěžovatele, že při existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy mělo být postupováno dle zásady in dubio pro reo, Ústavní soud uvádí, že existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem. V českém trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladné výpovědi, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného, soud má však povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pravidlo "v pochybnosti ve prospěch obžalovaného" je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pakliže soud takového pochybnosti nemá, není důvod zásadu in dubio pro reo aplikovat. V této souvislosti lze odkázat na čl. 6 Úmluvy k záruce spravedlivého řízení, který nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, a na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, který judikuje, že toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů [srov. rozsudky Pesti a Frodl proti Rakousku, 2000, García Ruiz proti Španělsku, 1999 a mnoho dalších (poznámka pod čarou č. 1)]. Podle jeho rozhodovací praxe, odrážející princip související s řádným chodem spravedlnosti, soudní rozhodnutí musí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena; rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu (srov. Ruiz Torija a Hiro Balani proti Španělsku, 1994, Higginsová a další proti Francii, 1998). Ve stěžovatelově případě nalézací soud této povinnosti dostál a jak již vyložil odvolací soud, důvodné pochybnosti pro zproštění stěžovatele pro skutky, pro které byl uznán vinným, nalézací soud neměl.
Základními aspekty práva na spravedlivý proces jsou kontradiktornost a rovnost zbraní mezi stranami; tyto aspekty byly v provedeném řízení dodrženy, takže Ústavní soud nemůže učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou chráněného základního práva. Ústavní soud za této situace nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho základních procesních práv.
Stěžovatel navrhl v petitu ústavní stížnosti zrušení celého rozhodnutí soudu prvního stupně, tedy i výroku, jímž byl (zčásti) obžaloby zproštěn, neboť nebylo prokázáno, že se staly skutky, pro které byl stíhán. Z obsahu odůvodnění ústavní stížnosti je patrno, že tento rozsudečný výrok ve skutečnosti stěžovatel předmětem řízení před Ústavním soudem učinit nehodlal; pro uvedené nebylo třeba se jím zvlášť zabývat. Pro úplnost možno jen dodat, že zprošťující výrok opírající se o ustanovení §226 písm. a) tr. řádu není způsobilý zasáhnout jakékoliv základní právo, tudíž ústavní stížnost proti němu podaná by nutně vykazovala rysy očividné neopodstatněnosti.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu
1) Tato, jakož i další citovaná rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, dostupná v ASPI (JUD) či publ. in Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva ročník 1999, č. 5, str. 109, ročník 1998, č. 1, str. 3