ECLI:CZ:US:2007:4.US.641.05.1
sp. zn. IV. ÚS 641/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. května 2007 v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelky R. K., zastoupené JUDr. J. M., o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2005, č. j. 5 As 34/2004-118, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 4. 2004, č. j. 10 Ca 1/2004-79, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 27. 9. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že podáním ze dne 28. 12. 1992 uplatnila u Okresního úřadu - okresního pozemkového úřadu v Písku společně s dalšími oprávněnými osobami nárok na vydání pozemkové parcely č. 916/1 v k. ú. P., ve výměře 7 412 m2. V žalobě ze dne 2. 1. 2003, doručené Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") dne 6. 1. 2003, se stěžovatelka dožadovala, aby soud uložil příslušnému správnímu orgánu, tzn. Ministerstvu zemědělství, pozemkovému úřadu Písek (dále jen "pozemkový úřad"), rozhodnout o vlastnictví výše uvedené nemovitosti do třiceti dnů od doručení rozsudku. Dne 16. 6. 2003 pozemkový úřad ve věci rozhodl, nicméně učinil tak pouze ve vztahu k dvaceti jedna dvacetipětinám uplatněného nároku. O zbylých čtyřech dvacetipětinách pozemkový úřad nerozhodl, krajský soud přesto rozsudkem ze dne 7. 4. 2004, č. j. 10 Ca 1/2004-79, žalobu stěžovatelky ze dne 2. 1. 2003, zamítl s odůvodněním, že bylo rozhodnuto o celém restitučním nároku. Kasační stížnost stěžovatelky, v níž stěžovatelka namítala, že krajský soud vycházel při svém rozhodování z nesprávně zjištěného skutkového stavu, byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2005, č. j. 5 As 34/2004-118, zamítnuta. Nejvyšší správní soud se přitom nevypořádal s námitkami obsaženými v kasační stížnosti, neboť v odůvodnění svého rozhodnutí pouze povšechně uvedl, že se ztotožnil se závěrem krajského soudu a vady vytýkané stěžovatelkou neshledal. Stěžovatelka měla za to, že obecné soudy nedostály své povinnosti poskytovat ochranu právům (čl. 90 Ústavy České republiky), a porušily její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a rovněž právo na účinné opravné prostředky ve smyslu čl. 13 Úmluvy. Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a aby jí přiznal náhradu nákladů řízení. Za účelem prokázání svých tvrzení stěžovatelka navrhla provést důkaz spisem pozemkového úřadu, sp. zn. PÚ/8415/3/92, spisem krajského soudu sp. zn. 10 Ca 1/2004, spisem Nejvyššího správního soudu, sp. zn. 5 As 34/2004, a výslechem svědka Ing. Z. K.
II.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení a spis krajského soudu, sp. zn. 10 Ca 1/2004.
Krajský soud ve svém vyjádření konstatoval, že z rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 16. 6. 2003, č. j. Pu/8415/3/92-Kh, zjistil, že bylo rozhodnuto o pěti pětinách předmětné nemovitosti. V řízení o nečinnosti přitom jde o výzvu k vydání rozhodnutí, které správní orgán opomenul nebo odmítl vydat. Nic takového však v projednávané věci zjištěno nebylo. Soudu v tomto řízení nepříslušelo zabývat se námitkami, týkajícími se výše podílů oprávněných osob, neboť se jedná o soukromoprávní nárok. Jak krajský, tak i Nejvyšší správní soud, se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatelky, své závěry řádně a srozumitelně odůvodnily, proto k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na soudní ochranu a spravedlivý proces nedošlo. V podrobnostech krajský soud odkázal na odůvodnění obou napadených rozhodnutí a navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta. Nejvyšší správní soud poté uvedl, že v předmětné věci rozhodoval podruhé, neboť rozsudkem ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 5 As 21/2003, předchozí rozhodnutí krajského soudu pro vady řízení zrušil. V době, kdy krajský soud ve věci opětovně rozhodoval, již bylo příslušné rozhodnutí správním orgánem vydáno, proto nezbylo než žalobu zamítnout. Stěžovatelka nesouhlasila se způsobem, jakým bylo rozhodnuto ve věci samé a z toho nesprávně dovozovala, že její žaloba na nečinnost správního orgánu byla důvodná. Nejvyšší správní soud uzavřel, že porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal a že své rozhodnutí považuje za souladné se zákonem. Pozemkový úřad a PhDr. L. D. se postavení vedlejších účastníků řízení vzdali, I. H., vedlejší účastnice, svého práva vyjádřit se k obsahu ústavní stížnosti nevyužila.
Na výše uvedená vyjádření reagovala stěžovatelka replikou, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 4. 2006. V ní uvedla, že Nejvyšší správní soud ani při rozhodování o kasační stížnosti, ani ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, nevzal v úvahu, že stěžovatelka se nedomáhala ochrany proti nečinnosti správního orgánu ve věci, o níž již bylo v době rozhodování krajského soudu rozhodnuto, tedy ve věci dvaceti jedna dvacetipětin uplatněného nároku, nýbrž že se dožadovala soudní ochrany ve věci čtyř dvacetipětin nároku, o nichž správní orgán nerozhodl. Stěžovatelka nenamítala, že byla nesprávně stanovena výše podílů jednotlivých osob, ale to, že správní orgán nerozhodl o celém nároku. K této námitce se Nejvyšší správní soud nikterak nevyjádřil a jeho rozhodnutí se tak jeví jako nepřezkoumatelné. Krajský soud v podaném vyjádření dovozoval, že z obsahu rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 16. 6. 2003 vyplývá, že bylo rozhodnuto o pěti pětinách předmětné nemovitosti, nicméně součet zlomků, uvedených v rozhodnutí správního orgánu, činí dvacet jedna dvacetipětin, nikoliv dvacet pět dvacetipětin. Vyjádření krajského soudu a rovněž jeho rozhodnutí nemá oporu ve spisovém materiálu a je v rozporu s rozhodnutím pozemkového úřadu ze dne 16. 6. 2003. V závěru svého vyjádření stěžovatelka uvedla, že nesouhlasí s upuštěním od ústního jednání.
III.
Ústavní soud následně napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatelce je možno přisvědčit v tom, že z formulace výroků a) až d) rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 16. 6. 2003, č. j. Pu/8415/3/92-Kh, nebylo zcela jasně patrné, v jakém rozsahu bylo o uplatněném nároku rozhodnuto. Krajský soud v odůvodnění rozsudku ze dne 7. 4. 2004, č. j. 10 Ca 1/2004-79, vycházel z údajů uváděných v tabulce pod jednotlivými výroky, proto dospěl k závěru, že výrokem a), b) a c) rozhodnutí pozemkového úřadu bylo v součtu rozhodnuto o čtyřech pětinách bývalé pozemkové parcely č. 916/1, a výrokem d) o zbývající jedné pětině. Nepřihlížel přitom k výši podílu stěžovatelky a dalších oprávněných osob, které v součtu skutečně tvořily jen dvacet jedna dvacetipětin, neboť měl za to, že tuto otázku nelze řešit v řízení o žalobě dle §79 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Nejvyšší správní soud se s výše uvedeným názorem krajského soudu ztotožnil.
Závěrům krajského a Nejvyššího správního soudu nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Účelem žaloby dle §79 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, je chránit účastníky řízení před nečinností správního orgánu, nikoliv přezkoumávat správnost rozhodnutí ve věci samé. Jestliže obecné soudy dospěly k závěru, že se za daných okolností měla stěžovatelka domáhat nápravy prostřednictvím žaloby dle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, nepovažuje Ústavní soud tento názor za ústavně nekonformní. Tak by tomu mohlo být pouze v případě, že by obecné soudy postupovaly zjevně svévolně, resp. jejich rozhodnutí by postrádala přesvědčivé a logické odůvodnění. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Nadto Ústavní soud z obsahu spisu krajského soudu, sp. zn. 10 Ca 1/2004, zjistil, že pozemkový úřad dne 19. 4. 2004 opravil znění rozhodnutí ze dne 16. 6. 2003, č. j. Pu/8415/3/92-Kh, tak, že i přepočet dle jednotlivých podílů již tvoří v součtu pět pětin. Oprava rozhodnutí ze dne 16. 6. 2003 byla Ing. Z. K., obecnému zmocněnci oprávněných osob, doručena dne 20. 4. 2004, tedy ještě před podáním kasační stížnosti. Spor se tak posunul do roviny čistě akademické a i případný vyhovující výrok Ústavního soudu by měl ve vztahu ke stěžovatelce výlučně satisfakční povahu, neboť tvrzený zásah do jejích práv, před nímž se domáhala ochrany v řízení před obecnými soudy, již pominul. Teorie i praxe jiných ústavních soudů se přiklání k názoru, že v takovém případě by nemělo být přistupováno k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí, neboť zde absentuje bezprostřední a přítomný zásah, mající negativní dopady do právní sféry stěžovatelky. Ústavní stížnost sice plní kromě funkce subjektivní ochrany základních práv a svobod do značné míry i funkce objektivní, nicméně ani tato skutečnost nemůže znamenat, že by ústavní stížnost mohla důvodně směřovat proti neaktuálnímu zásahu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 9. 1999, sp. zn. IV. ÚS 122/99, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 15, usnesení č. 56, str. 315 a násl.).
Provádění dalšího dokazování, v rozsahu navrženém stěžovatelkou, považoval Ústavní soud s ohledem na výše uvedené za nadbytečné a ústavní stížnost stěžovatelky odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud podotýká, že je-li ústavní stížnost odmítnuta, je rozhodováno mimo ústní jednání, a to i v případě, kdy účastník řízení s upuštěním od ústního jednání nevyslovil souhlas. Ústavní soud stěžovatelce nepřiznal náhradu nákladů právního zastoupení, neboť to by s ohledem na znění §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu bylo možné pouze tehdy, nebyla-li by ústavní stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu