ECLI:CZ:US:2007:4.US.641.06
sp. zn. IV. ÚS 641/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o návrhu Dr. Ing. E. G., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Navrhovatel se svým podáním nazvaným "Prosba a stížnost k soudnímu rozhodnutí" obrací na Ústavní soud se žádostí o poskytnutí právní záruky, aby stávající soudní řízení před českými soudy proběhlo i pro něho jako občana s českým a německým státním občanstvím v souladu s Ústavou ČR a platnými zákony a mezinárodním právem soukromým.
Navrhovatel uvádí, že rozhodnutím Okresního soudu v Opavě, které potvrdil svým rozhodnutím Krajský soud v Ostravě pod sp. zn. 13 Co 836/2001 dne 12. 6. 2002, mu byl vrácen zpět do vlastnictví rodinný domek se zahradou v Hlučíně, který následně zvelebil a poskytl k trvalému pobytu matce s dcerou. K dovolání podanému žalovanou stranou však Nejvyšší soud ČR rozsudky nalézacího a odvolacího soudu zrušil a věc vrátil zpět k dalšímu projednání. Okresní soud v Opavě návazným rozhodnutím, sp. zn. 12 C 35/2004, ze dne 9. 6. 2005, na rozdíl od předchozího rozhodnutí navrhovatelově žalobě o navrácení majetku nevyhověl, když důkazy navrhovatelem předložené nevzal v úvahu. Navrhovatel toto nové rozhodnutí nalézacího soudu považuje za politické a konfiskační. O navrhovatelem podaném odvolání nyní rozhoduje Krajský soud v Ostravě v řízení vedeném pod sp. zn. 56 Co 3/2006. Navrhovatel má obavu o výsledek řízení, kdy případné nepřiznání vlastnického práva k rodinnému domku by jeho stávající uživatelky velmi citelně postihlo, neboť nemají jinou možnost bydlení a byly by vystaveny velkému psychickému traumatu. Navrhovatel po zkušenostech z období před rokem 1989, kdy po letech pronásledování se mu po velkém úsilí podařilo v roce 1987 vystěhovat do Spolkové republiky Německo, vyslovuje ve svém podání silnou obavu, aby jeho případ byl řešen podle platných zákonů ve spravedlivém soudním procesu.
II.
Po seznámení se s obsahem podání Ústavní soud nejprve konstatuje, že je vázán pravomocemi a kompetencemi stanovenými mu Ústavou ČR a zákonem o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Podle těchto zákonných ustanovení je Ústavní soud povinen postupovat v řízení o ústavních stížnostech, jehož smyslem je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ochrana ústavnosti přitom není pouze úkolem Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), ale je to i úkol všech orgánů veřejné moci, a zejména obecné justice, jak to vyplývá z čl. 4 Ústavy ČR, podle něhož jsou taktéž obecné soudy povinny poskytovat ochranu základním právům a svobodám. Jsou to především obecné soudy, které jsou podle čl. 90 Ústavy ČR povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.
Ústavní soud v tomto směru zdůrazňuje, jak opakovaně vyslovil i v mnoha svých rozhodnutích, že ustavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, u nichž případnou protiústavnost nelze již napravit jiným způsobem. K základním principům ovládajícím řízení o ústavních stížnostech jako prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod je v tomto smyslu princip subsidiarity (viz podrobněji nález sp. zn. III. ÚS 117/2000, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 19, str. 79). Podle tohoto principu je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a stěžovatel se tedy nemůže svých základních práv a svobod domoci jiným zákonným způsobem. To znamená, že ústavní stížnost není takovým procesním prostředkem, jenž by mohl být využit k ochraně práva vedle prostředků jiných, ke zjednodušení nebo obejití stanoveného právního postupu.
Dílčí rozhodnutí obecných soudů jsou ústavní stížností napadnutelná v zásadě jen tehdy, mají-li význam pro ochranu práva, které je předmětem řízení před obecným soudem, a zároveň nepřípustně a v dalším řízení již nezhojitelně zasahují do základního práva navrhovatele. V podání uvedené rozhodnutí Okresního soudu v Opavě ze dne 9. 6. 2005 však není takovým rozhodnutím. Na základě podaného odvolání je nyní na Krajském soudu v Ostravě, aby věc posoudil a ve věci rozhodl. Proti tomuto rozhodnutí pak bude možno případně uplatnit i další dostupné opravné prostředky, včetně podání ústavní stížnosti. Případné vstupování Ústavního soudu v této fázi do řízení před obecnými soudy by představovalo nepřípustný zásah do rozhodovacích pravomocí obecných soudů. Bylo by tedy v rozporu se zásadou subsidiarity, pokud by si Ústavní soud přisvojil již v této fázi probíhajícího řízení právo autoritativně vstupovat do probíhajícího řízení a zasahovat do postupu a rozhodování obecných soudů.
Vzhledem k tomu, že navrhovatel ve svém podání vyslovuje námitky k rozhodnutí nemající v daném okamžiku dopad do sféry jeho základních práv a svobod, jenž by byl trvalým a nezhojitelným v dalším řízení před obecnými soudy, nezbylo Ústavnímu soudu než uplatnit ve vztahu k posuzovanému podání princip subsidiarity, jak je uvedeno výše. O tom, zda o stěžovatelových právech bylo rozhodnuto způsobem neporušujícím jeho základní práva a svobody, bude moci být případně rozhodováno až po pravomocném skončení dané věci.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než podání podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako nepřípustné.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2007
Michaela Židlická
soudce zpravodaj