ECLI:CZ:US:2007:4.US.650.07.1
sp. zn. IV. ÚS 650/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 16. května 2007 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti Mgr. M. J., zastoupeného Mgr. Z. J., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 4 To 286/2006 ze dne 28. 11. 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s tvrzením porušení základních práv zaručovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě.
Uvedené rozhodnutí, jak je patrno z jeho obsahu, obsahu příloh i ústavní stížnosti, bylo vydáno v trestním řízení vedeném proti R. K.(proti němuž bylo zahájeno trestní stíhání na základě usnesení Policie ČR OŘ SKPV OOK Nový Jičín ze dne 11. 5. 2005 ČTS: ORNJ-221/OOK-V-2005 a dalšího usnesení téhož orgánu ze dne 29. 5. 2005), jemuž byl stěžovatel jako advokát dne 16. 5. 2005 ustanoven obhájcem. Napadeným rozhodnutím bylo potvrzeno rozhodnutí soudu I. stupně -Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 4 T 91/2005 ze dne 10. 10. 2006, jímž byla stěžovateli, který v označené věci požádal o přiznání nákladů obhajoby podle §151 odst. 2 tr. ř., přiznána toliko částka 38.558,- Kč. Co do částky 96.256,- Kč, stěžovatelem rovněž požadované, byl jeho návrh zamítnut s odůvodněním, že od sdělení obvinění nedošlo ke změně právní kvalifikace. Proto jako odměnu za všechny, tedy i za úkony právní služby provedené do podání obžaloby, stanovil soud částku 900,- Kč za jeden [pokračující tr. čin podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. v jednočinném souběhu s §238 odst. 1, 2 tr. zák. a §257 odst. 1 tr. zák. = 1000,- Kč – 10% podle §15a advokátního tarifu], namísto stěžovatelem do podání obžaloby za úkon požadovaných 5.760,- Kč, účtovaných jím s odkazem na ust. §12 odst. 4 advokátního tarifu, účinného ke dni provádění úkonů - ve znění před 1. 9. 2006.
Ve stížnosti proti usnesení soudu I. stupně stěžovatel, obdobně jako nyní v ústavní stížnosti, poukazoval na obsah právních vět usnesení policejních orgánů shora označených, z nichž podle něj jednoznačně vyplývá, že trestní stíhání bylo zahájeno pro několik samostatných trestných činů krádeže, spáchaných ve vícečinném souběhu, a tudíž při stanovení jeho odměny za úkony do podání obžaloby, kdy došlo podle něj ke změně kvalifikace na jeden pokračující trestný čin, měla být přiznána částka 5.760, Kč dle §12 odst. 4 advokátního tarifu, ve znění před 1. 9. 2006 (tj. 8krát 1000, Kč sníženo o 20 % a dále sníženo podle §15a advokátního tarifu).
Odvolací soud ústavní stížností napadeným usnesením stížnost stěžovatele proti usnesení soudu I. stupně podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou odmítl s odůvodněním, že z trestního spisu a především z usnesení o zahájení trestního stíhání jednoznačně plyne, že R. K., jehož obhájcem byl stěžovatel ustanoven, byl od samého počátku stíhán pro trestné činy krádeže, porušování domovní svobody a poškozování cizí věci podle §247 odst. 1 písm. b) e), odst. 2, §238 odst. 1, §257 odst. 1 tr. zák., spáchané v jednočinném nikoliv ve vícečinném souběhu, neboť za podmínky pokračování jedním skutkem naplnil skutkové podstaty uvedených tří trestných činů. Okolnost, že v usnesení o zahájení trestního stíhání pro větší přehlednost (více pachatelů vzájemně propojených) policejní komisař skutky označoval samostatně, číselně označené, nemůže na tom ničeho změnit. Lze si podle odvolacího soudu také stěží představit, že by obhájce, který je povinen poskytovat obviněnému potřebnou právní pomoc a účelně využívat k hájení jeho zájmů prostředky a způsoby obhajoby uvedené v zákoně, nevystoupil v přípravném řízení s námitkami proti právní kvalifikaci jednání tehdy obviněného R. K., pokud by se domníval, že je policejním orgánem nesprávně stíhán za několik trestných činů spáchaných ve vícečinném souběhu, namísto tří trestných činů spáchaných v jednočinném souběhu, tedy že by jeho postavení bylo policejním orgánem zhoršováno, zvláště když byl tehdy obviněný stíhán vazebně.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel, který porušení shora označených základních práv spatřuje v podstatě v nesprávné, podle jeho názoru svévolné aplikaci právního předpisu a v libovůli v postupu a rozhodování obecných soudů. Napadené rozhodnutí je také podle něj pro své nepřesvědčivé a nepodložené odůvodnění stran aplikace §12 odst. 4 advokátního tarifu, ve znění účinném před 1. 9. 2006, nepřezkoumatelné. Stížnostní soud se prakticky vůbec jeho námitkami nezabýval, naopak argumentoval skutečnostmi, které s věcí nemají nic společného. Opětovně jako ve stížnosti poukazuje stěžovatel na obsah právních vět usnesení policejních orgánů, v nichž byla jednotlivá jednání obviněného popsána, z jejichž textu, z důvodů, které konkretizuje (např. absence výslovného vyjádření pokračování jediného trestného činu krádeže dle §247 odst. 1, 2 tr. zák., slovní spojení „v souběhu“ u jednotlivých samostatných trestných činů krádeže, fakt, že trestní stíhání bylo zahájeno usnesením ze dne 11. 5. 2005 a dále došlo ke sdělení obvinění pod toutéž sp. zn. dne 29. 5. 2006, aniž v pořadí ve druhém rozhodnutí byla zmínka o tom, že by nově vytýkané jednání mělo být pokračováním či v jakémkoliv vztahu k jednání vytýkanému v prvém usnesení), podle jeho názoru třeba jednoznačně dovodit, že stíhání bylo cíleně a vědomě zahájeno pro několik samostatných trestných činů. Uvádí, že pokud policejní orgán takto pochybil, což je z dnešního pohledu po pravomocném odsouzení jednoznačné, musí podle stěžovatele nést odpovědnost za toto pochybení sám a nelze je napravovat v rámci řízení o přiznání odměny ustanovenému obhájci, jehož nárok je zákonnou úpravou garantován. Z těchto v ústavní stížnosti blíže rozvedených důvodů se stěžovatel domáhá zrušení napadeného rozhodnutí.
Poté, co se seznámil s argumentací ústavní stížnosti a obsahem připojených příloh, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud se věcí nejprve zabýval z pohledu dodržení práva na soudní ochranu, neboť pouze v případě porušení tohoto základního práva bylo možno uvažovat o porušení práv plynoucích a zaručovaných čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a není obecným soudům nadřízen. Není tak povolán k přezkumu aplikace „jednoduchého práva“. Činit tak může jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody. Ústavní soud také připomíná, že ke kasaci rozhodnutí obecných soudů jeho nálezem pro porušení práva na soudní ochranu zpravidla dochází v takových případech, kdy jde o aplikační postup, který je v rozporu s ústavním zákazem libovůle (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 170/99) a kdy právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 a řada dalších). Takový stav však Ústavní soud v dané věci nezjistil.
Rozhodnutí stížnostního soudu Ústavní soud na rozdíl od stěžovatele nepovažuje za rozhodnutí vykazující prvky svévole, když jmenovaný soud podle názoru Ústavního soudu své rozhodnutí o nemožnosti aplikovat v daném případě ust. §12 odst. 4 advokátního tarifu dostatečně zdůvodnil svou interpretací usnesení policejních orgánů. Jeho závěry v rozhodnutí uvedené pak nelze hodnotit jako závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními resp. nevyplývající z nich v žádné možné interpretaci, což, jak shora naznačeno, by byl důvod pro zásah Ústavního soudu. Stížnostní soud totiž svůj závěr o tom, že v průběhu přípravného řízení nedošlo ke změně právní kvalifikace, která je tudíž od počátku stále stejná, opíral o zdůvodnění, že klient stěžovatele byl již od samého počátku stíhán pro trestné činy krádeže, porušování domovní svobody a poškozování cizí věci podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2, §238 odst. 1, §257 odst. 1 tr. zák., což odpovídá skutečnosti, a fakt, že se těchto skutků dopustil v jednočinném souběhu pokračováním jednoho trestného činu považoval z obsahu rozhodnutí policejních orgánů evidentně za zcela zřejmý (ostatně i sám stěžovatel v ústavní stížnosti ve vztahu k uvedeným rozhodnutím hovoří o nesprávnosti na prvý pohled). Právě a pouze v této souvislosti pak soud v odůvodnění svého rozhodnutí na potvrzení svého názoru se zmiňoval i o postupu stěžovatele - procesní taktiku kterého nijak nehodnotil, jak mu to v ústavní stížnosti vytýkal stěžovatel - nasvědčujícímu podle něj soudem podané interpretaci obsahu rozhodnutí policejního orgánu i jeho závěrům, právní kvalifikace se týkajících. Napadené rozhodnutí tak považuje Ústavní soud za ústavně konformní. Z uvedených důvodů porušení práva stěžovatele na soudní ochranu v daném případě zjištěno nebylo a tudíž nebylo možno dovodit ani porušení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto byla ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2007
Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu