ECLI:CZ:US:2007:4.US.711.06.1
sp. zn. IV. ÚS 711/06
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Mgr. P. Č., zastoupeného JUDr. Mgr. Janou Navrátilovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Praha 8, Prvního pluku 7/206, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 7. 2006, sp.zn. 8Tdo 847/2006, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2006, sp.zn. 6To 559/2005, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 8. 2005, sp.zn. 3T 46/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Domnívá se, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V souvislosti s tím poukazuje i na porušení čl. 90 Ústavy ČR.
Obsah napadených rozhodnutí netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovateli i ostatním účastníkům řízení známa.
Stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv v tom, že skutek byl posouzen jako trestný čin, ačkoliv se ze strany stěžovatele jednalo o nutnou obranu, a soudy se touto okolností nezabývaly. Dále stěžovatel namítá, že byly soudem zohledňovány pouze okolnosti svědčící v jeho neprospěch. Poukazuje i na nedostatky usnesení o zahájení trestního stíhání, uplatňuje námitky vůči odbornosti znalce, jehož posudek byl jedním z podkladů rozhodnutí soudu, a formuluje řadu dalších výhrad k průběhu řízení a dokazování. Vesměs se jedná o námitky, které byly uplatněny už v řízení před obecnými soudy a tyto soudy se jimi, jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, zabývaly a ve svých rozhodnutích se s nimi vypořádaly. Stěžovatel rovněž namítá, že rozsudek o vině mu stanovuje paralelní omezení, neboť mu ukládá povinnost v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradit způsobenou škodu a současně povinnost k náhradě ve výroku vyčíslené škody poškozenému. V souhrnu lze říci, že stěžovatel vyjadřuje svou nespokojenost s rozhodnutími obecných soudů i řízením, které jim předcházelo, ze stížnosti však není patrné, v čem by měl spočívat ústavněprávní rozměr jeho výhrad.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavních garancí, tj. z pohledu, zda v řízení před obecnými soudy a rozhodnutím z něj vzešlým nebyla dotčena práva nebo svobody chráněné ustanoveními ústavního pořádku. Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je tak vázán na splnění jistých podmínek (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93).
Námitkami, které se týkají vedení dokazování, skutkových zjištění a právního posouzení se ve svých rozhodnutích zabývaly odvolací a dovolací soud. Odůvodnění jejich rozhodnutí jsou zcela vyčerpávající a Ústavní soud nemá, co by k nim dodal. Ve vztahu k námitce týkající se uložení povinnosti uhradit způsobenou škodu nerespektuje ústavní stížnost stěžovatele zásadu subsidiarity, na níž je Ústavní soudnictví postaveno, neboť nebyla uplatněna v řízení před obecnými soudy. Postup obvodního soudu, který trest uložil, je nicméně zcela v souladu se zákonem i ústavním pořádkem.
Vzhledem k tomu, že se stěžovateli nepodařilo prokázat porušení jeho základních práv, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu