ECLI:CZ:US:2007:4.US.719.07.1
sp. zn. IV. ÚS 719/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného JUDr. Pavlem Kvíčalou, advokátem v Prostějově, T. G. Masaryka 18, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2004, sp. zn. 14 Co 53/2003 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. 29 Odo 102/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 3. 2007, která splňovala náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon "o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že napadenými rozhodnutími bylo porušenojeho právo na soudní ochranu a ochranu vlastnických práv.
Z podané ústavní stížnosti, připojených příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 6 C 236/2000 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou u Okresního soudu v Prostějově dne 22. 12. 2000 domáhal proti žalovanému Ing. J. B. určení vlastnického práva k budově s číslem popisným č. p. 3610 - objektu občanské vybavenosti a k pozemku parc. č. 4854, vše v k. ú. Prostějov. Žalobu stěžovatel odůvodnil tím, že oba účastníci řízení jsou zapsáni jako podíloví spoluvlastníci předmětných nemovitostí, a to každý k id. 1/2. Nabývacím titulem bylo potvrzení o prodeji dražbou ze dne 10. 7. 1991, ve kterém je uveden i text, jenž původní potvrzení neobsahovalo. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že vydražitelem byl pouze on a Ing. J. B. na stěžovateli vymámil podpis na prohlášení o tom, že dražby se zúčastnilo konsorcium, a že je tedy rovněž spoluvlastníkem. Stěžovatel pak takové prohlášení podepsal, neboť byl v dobré víře, že na základě takového prohlášení nelze převést část nemovitostí do vlastnictví Ing. J. B.. Stěžovatel až v srpnu 1996 zjistil, že je pouze podílovým spoluvlastníkem dotčených nemovitostí.
Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 17. 10. 2002, sp. zn. 6 C 236/2000, žalobě stěžovatele vyhověl a určil, že stěžovatelem je výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí. Na základě odvolání Ing. J. B. Krajský soud v Brně rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 5. 2004, sp. zn. 14 Co 53/2003, změnil tak, že žalobu zamítl, neboť se závěry učiněnými soudem prvního stupně se neztotožnil. Stěžovatel proto podal ve věci dovolání a Nejvyšší soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. 29 Odo 102/2005, dovolání zamítl s tím, že právní posouzení věci odvolacím soudem je správné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně popsal celou historii případu, napadl podle jeho názoru nesprávné právní posouzení a nesprávné právní závěry, ke kterým dospěly jak odvolací, tak i dovolací soud. Stěžovatel tvrdil, že se dražby účastnil jako dražebník výlučně sám a na dražbě jiné provozní jednotky měl vystupovat a skutečně vystupoval jako dražebník Ing. J. B. Stěžovatel hradil výdaje s nemovitostí spojené pouze ze svého účtu (daň, dodávky medií, pojistné a další). Stěžovatel má za to, že k nabytí vlastnického práva není dostačující dopsaný a upravený protokol, jež je veřejnou listinou a Ing. J. B. nemohl být dražitelem na základě neplatné a neexistující smlouvy. Ústavně právní argumentaci stěžovatel pak omezil na tvrzení, že obecné soudy, jako orgány veřejné moci upřely právo stěžovatele na soudní ochranu a ochranu vlastnických práv.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných podústavním právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody stěžovatele zaručeného ústavním pořádkem.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel polemizuje s právními závěry, které přijal jak odvolací, tak i dovolací soud, přičemž v řízení před nimi vedeném usiloval v podstatě stejnými tvrzeními o vyhovění svému návrhu.
Pokud jde o aplikaci a interpretaci příslušných ustanovení občanského soudního řádu, zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 427/1990 Sb.") a zákona č. 500/1990 Sb., o působnosti orgánů České republiky ve věcech převodů vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, ve znění pozdějších předpisů, v napadených rozhodnutích citovaných, k tomu Ústavní soud konstatuje, že neshledal, že by odvolací či dovolací soud tyto normy svévolně aplikoval bez rozumného odůvodnění či propojení s jakýmkoliv ústavně chráněným účelem, ani neshledal, že by právní závěry těmito soudy učiněné byly v extrémním nesouladu se vykonanými skutkovými a právními zjištěními. Odůvodnění napadených rozhodnutí shledal Ústavní soud zcela v souladu s dikcí ustanovení §157 o. s. ř. Nejvyšší soud se dovoláním stěžovatele zákonu odpovídajícím způsobem zabýval a své závěry o nedůvodnosti dovolání včetně podrobného rozboru rozdílnosti právního závěru, odvolacího soudu a soudu prvního stupně v řešení otázky, zda lze vydražit provozní jednotku ve veřejné dražbě, provedené v tzv. malé privatizaci podle zákona č. 427/1990 Sb. s právními účinky nejen pro vydražitele, nýbrž i pro třetí osobu a zda na základě toho vznikne podílové spoluvlastnictví této další osoby s vydražitelem k vydražené provozní jednotce, patřičně odůvodnil. Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné již uvedenou argumentaci opakovat a odkazuje v tomto směru na odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu.
K namítanému porušení práva na soudní ochranu [čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], jehož se stěžovatel dovolává a které v sobě zahrnuje dodržení zásady spravedlivého procesu jako nedílné součásti práva na soudní ochranu, při respektování principu "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy principu umožňujícímu každé straně v procesu hájit své zájmy s tím, že žádná s nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva A. B. proti Slovensku ze dne 4. 3. 2003), a principu kontradiktorního řízení, tedy práva účastníků znát názory a důkazy protistrany a zpochybňovat je, Ústavní soud konstatuje, že tyto principy nebyly v posuzovaném případě porušeny. Stěžovateli byl zaručen přístup k soudu a nebylo mu jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil. Ústavní soud připomíná, že záruka spravedlivého procesu, zakotvená v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Listině, je procesní povahy. Zaručuje tedy spravedlnost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Ústavní soud tedy není povolán přezkoumávat, zda obecný soud z provedených důkazů vyvodil nesprávná skutková zjištění a následně i nesprávné právní závěry - s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé z ústavně zaručených práv nebo svobod. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 66). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé. V tomto směru ovšem ze shromážděných podkladů nelze vyvodit jakékoliv porušení ústavních principů spravedlivého procesu, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu.
Jinak řečeno, článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod stejně jako hlava pátá Listiny, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatel mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Pokud tedy stěžovatel tvrdí, že jeho základní práva byla porušena tím, že obecné soudy dospěly k právním závěrům, s nimiž nesouhlasí, jedná se o tvrzení zjevně neopodstatněné.
Ústavní soud neshledal právní názory uvedené v odůvodnění napadených rozhodnutí v rozporu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem. Proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu