ECLI:CZ:US:2007:4.US.720.06
sp. zn. IV. ÚS 720/06
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. O., zastoupeného JUDr. Josefem Leipnerem, advokátem se sídlem Kladno, T.G.Masaryka 537, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 10. 2006, sp.zn. 6 To 597/2006, a proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 9. 2006, sp.zn. 40 Nt 675/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Domnívá se, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle něhož nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, a v odst. 5, podle něhož nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu. V souvislosti s usnesením o zahájení trestního stíhání, které napadeným rozhodnutí předcházelo, namítá ještě stěžovatel porušení práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovateli bylo dne 11. 9. 2006 doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, v němž byl obviněn ze spáchání zde označeného trestného činu. Proti tomuto usnesení si stěžovatel podal stížnost státnímu zástupci, která byla dne 25. 9. 2006 jako nedůvodná zamítnuta. Napadeným usnesením soudu I. stupně byl stěžovatel v návaznosti na obvinění vzat do vazby z důvodů podle ust. §67 písm. a), písm. b) tr. řádu. I proti tomuto rozhodnutí si stěžovatel podal stížnost, která byla rovněž zamítnuta usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem napadeným touto ústavní stížností.
V odůvodnění rozhodnutí o vzetí do vazby soud k jednotlivým důvodům uvedl, že stěžovateli hrozí trest odnětí svobody v rozmezí deseti až patnácti let, stěžovatel se nezdržuje v místě svého trvalého pobytu a tyto skutečnosti vyvolávají obavu, že by se na svobodě skrýval, aby se vyhnul trestnímu stíhání či hrozícímu trestu. Důvod vzetí do vazby dle písm. b) cit. ustanovení soud opřel o skutečnost, že zde existuje celá skupina svědků, které stěžovatel zná, a jelikož je přípravné řízení dosud na počátku a tito svědci nebyli vyslechnuti, je zde obava, že na svobodě bude na tyto svědky působit.
Ve svém zamítavém usnesení vydaném ke stížnosti stěžovatele se krajský soud ztotožnil s odůvodněním rozhodnutí soudu I. stupně a vyjádřil se ke stěžovatelovým námitkám, kterými se stěžovateli podle jeho názoru nepodařilo zvrátit závěry okresního soudu. V rámci tohoto usnesení se krajský soud vyjadřoval i k námitkám stěžovatele směřujícím proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Tyto námitky rovněž neshledal důvodnými, když uvedl, že z popisu skutku jednoznačně vyplývá, jaké jednání je stěžovateli kladeno za vinu.
V ústavní stížnosti se stěžovatel velmi obsáhle věnuje usnesení o zahájení trestního stíhání, které dle jeho názoru trpí takovými vadami, jež činí všechny další úkony učiněné ve vztahu k němu v procesním postavení obviněného protiprávními. Namítá, že některé skutečnosti uvedené v odůvodnění nemají oporu ve spisu. Dále uvádí, že mu nebylo umožněno realizovat jeho ústavně zaručené právo na obhajobu, jelikož policejní orgán odmítl dát jeho obhájci v rámci nahlédnutí do spisu k nahlédnutí i výstupy z operativní techniky, neboť je označil za utajované skutečnosti. Tak nebylo stěžovateli umožněno vyjádřit se ke všem důkazům, na základě kterých bylo vydáno předmětné usnesení. Dle názoru stěžovatele neobsahuje usnesení o zahájení trestního stíhání dostatečně konkrétní vylíčení skutečností naplňujících znaky trestného činu, které se mu kladou za vinu. V této souvislosti poukazuje stěžovatel i na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně pak na nález sp.zn. III.ÚS 271/96. Ze všeho výše uvedeného stěžovatel dovozuje, že napadené usnesení o vzetí do vazby je vydáno v rozporu se zákonem, neboť do vazby lze vzít pouze osobu, proti které bylo zahájeno trestní stíhání.
V další části ústavní stížnosti uplatňuje stěžovatel námitky proti samotnému usnesení o vzetí do vazby a navazujícímu usnesení stížnostního soudu. Vytýká soudu, že neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, které by vedly k obavě, že se na svobodě bude skrývat. Nesouhlasí ani se způsobem, jakým soud odůvodnil tzv. koluzní vazbu podle ust. §67 písm. b) tr. řádu. I v tomto případě namítá především nedostatek konkrétnosti uvedených argumentů a tudíž nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníků řízení. Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že podanou ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou, a odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí.
Okresní soud v Ústí nad Labem rovněž v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Za tohoto stavu věci Ústavní soud z vyjádření účastníků při svém rozhodování nevycházel, a proto je ani stěžovateli k případné replice nezasílal.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavních garancí, tj. z pohledu, zda v řízení před obecnými soudy a rozhodnutím z něj vzešlým nebyla dotčena práva nebo svobody chráněné ustanoveními ústavního pořádku. Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je tak vázán na splnění jistých podmínek (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93).
V souvislosti rozhodnutími vydávanými v úvodních fázích trestního stíhání Ústavní soud opakovaně judikoval, že není zásadně povolán zasahovat do probíhajících řízení, v nichž lze případnou protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Ústavní soud uvedl, že trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jejž průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to jest, především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem.
Z těchto důvodů Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přezkoumávat po věcné (meritorní) stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a vyjadřovat se k opodstatněnosti toho kterého trestního stíhání, protože jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. Důvodnost obvinění je totiž předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat zpravidla až po jeho ukončení vyčerpáním všech procesních prostředků k ochraně práv dle trestního řádu (viz též sp.zn. III. ÚS 539/98).
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi s ohledem na uvedené rovněž opakovaně zdůraznil, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí (sp.zn. IV.ÚS 316/99, sp.zn. I.ÚS 486/01, sp.zn. IV.ÚS 213/03, sp.zn. IV.ÚS 262/03). Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Tato kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit.
Ústavní soud konstatuje, že policejní orgán ve výroku napadeného rozhodnutí dostatečně podrobně a nezaměnitelným způsobem popsal předmětný skutek, pro který je stěžovatel stíhán tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Napadené usnesení policejního orgánu obsahuje popis všech znaků stíhaného skutku. Usnesení obsahuje rovněž zákonné označení trestného činu, který je v předmětném skutku spatřován. Policejní orgán v odůvodnění svého rozhodnutí konkrétně uvedl, o jaké skutečnosti opírá své podezření, což poskytuje stěžovateli a státnímu zástupci možnost kontrolovat důvodnost obvinění a uplatnit své případné námitky. Stěžovatel mimo jiné namítá, že z odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání vyplývá, že se měl účastnit cest do Německa. Ústavní soud má však za to, že jazykové vyjádření, že se na cestách "podílel" s následným vysvětlením, že další obvinění se u něj v několika případech stavovali, nelze vykládat tak, jak činí stěžovatel. Předmětné usnesení napadl stěžovatel stížností ke státnímu zástupci. Tato stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta. Ačkoliv stěžovatel v ústavní stížnosti nenavrhoval zrušení těchto rozhodnutí a Ústavní soud je zásadně návrhem vázán, zabýval se s ohledem na závažnost namítaného porušení základních práv i touto argumentací. Porušení základních práv stěžovatele však neshledal.
V souvislosti s namítanými nedostatky odůvodnění rozhodnutí o vzetí do vazby z důvodu vyjádřeného v ust. §67 písm. a) tr.ř. Ústavní soud především odkazuje na svou judikaturu týkající se konkretizované hrozby vysokým trestem (srov. např. nález sp.zn. III.ÚS 566/03, usnesení sp.zn. IV.ÚS 245/04). Ústavní soud dospěl k závěru, že hrozba vysokým trestem je sama o sobě konkrétní skutečností, jež zakládá důvodnou obavu, že obviněný uprchne, či že se bude skrývat. To vše ovšem pouze za předpokladu, že tato hrozba byla ve vztahu k obviněnému dostatečně konkretizována, a to tak, že s přihlédnutím ke všem okolnostem případu je možné u obviněného, bude-li odsouzen, reálně předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let. Vzhledem k tomu, že v případě stěžovatele hrozí trest odnětí svobody v rozmezí deseti až patnácti let, je zde podmínka hrozby vysokým trestem naplněna. Obecné soudy dále vzaly v úvahu fakt, že stěžovatel se nezdržuje v místě svého trvalého pobytu. S ohledem na zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci je rozsah, v jakém tato okolnost komplikuje dosažitelnost stěžovatele pro orgány činné v trestním řízení, věcí posouzení obecných soudů.
V části odůvodnění napadených rozhodnutí věnující se koluzní vazbě se soudy dostatečně konkrétně zabývaly obavou, že by stěžovatel mohl působit na svědky, jejichž neúplný výčet s odkazem na skutečnost, že se s nimi stěžovatel zná. Zda mají tito svědci vazbu na trestnou činnost, z níž je stěžovatel obviněn, je věcí posouzení soudu, nikoli stěžovatele. Soud tedy správně shledal, že je dán i důvod vazby podle ust. §67 písm. b). V nálezu sp.zn. III.ÚS 271/96, na který obecně odkazuje stěžovatel, jsou vyjádřeny požadavky na odůvodnění rozhodnutí vydávaných v rámci trestního řízení. V tomto případě však odůvodnění odpovídá požadavkům zákonných ustanovení i fázi řízení, v němž jsou rozhodnutí vydávána.
Ve své ustálené rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje princip sebeomezení, který v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných stěžovatelů umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, když jsou závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na zákonem vyžadovanou existenci konkrétních skutečností. Výklad "konkrétních skutečností" odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 tr. řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda další trvání vazby je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak, ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení.
Vzhledem k tomu, že se stěžovateli nepodařilo prokázat porušení jeho základních práv, Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu