ECLI:CZ:US:2007:4.US.721.06
sp. zn. IV. ÚS 721/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. ledna 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti V. S., zastoupeného JUDr. Martinem Řezáčem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 18, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 36 Co 41/2006, spojené s návrhem na zrušení ustanovení poslední věty čl. II. nařízení vlády č. 163/2005 Sb., takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení ustanovení poslední věty čl. II. nařízení vlády č. 163/2005 Sb., se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 13. 11. 2006 se V. S. (dále též "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví označené rozhodnutí Městského soudu v Praze vydané v řízení o zaplacení dlužné částky.
Spolu s ústavní stížností stěžovatel podal návrh na zrušení ustanovení poslední věty čl. II. nařízení vlády č. 163/2005 Sb.
II.
Z obsahu napadeného rozsudku odvolacího soudu a jemu předcházejícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 vyplývá, že žalobce MAK, spol. s r. o., se sídlem v Praze 4 se proti stěžovateli domáhal zaplacení částky 600 000,- Kč s příslušenstvím, podle smlouvy o půjčce.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 14. 11. 2005 žalobě vyhověl a stěžovatele zavázal zaplatit žalobci částku 600 000,- Kč, se specifikovaným příslušenstvím.
Odvolací soud k odvolání stěžovatele rozsudek soudu I. stupně potvrdil v napadeném vyhovujícím výroku I. (s korekcí data prodlení). Ve výrocích IV., V. a VI., o náhradě nákladů řízení, rozsudek soudu I. stupně zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení. Ve výrocích II. a III. zůstal rozsudek soudu I. stupně nedotčen, neboť tyto výroky nebyly odvoláním napadeny.
III.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že obecné soudy porušily právo na soudní ochranu a spravedlivý proces čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), neboť rozhodovaly v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů a hodnotily důkazy jednotlivě, nikoliv však v jejich vzájemných souvislostech. Kritizoval, že soudy obou stupňů dovodily z provedených důkazů něco, co z nich při jejich důsledném hodnocení v vzájemných souvislostech nevyplývá, a na tento skutkový stav pak aplikovaly právní hodnocení. Stěžovatel, obdobně jako v odvolání, specifikoval jednotlivá jím vytýkaná pochybení soudu prvního stupně při hodnocení důkazů.
K návrhu na zrušení poslední věty čl. II. nařízení vlády č. 163/2005 Sb. stěžovatel uvedl, že skutečnost, dle níž žalobci bylo napadeným rozsudkem přiznáno úrokové příslušenství v jím požadované výši 20 % (resp. 21%) ročně, v souladu s ust. §1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, je v rozporu s ústavní zásadou rovnosti účastníků v řízení před soudem. Toto, dnes již nařízením vlády č. 163/2005 Sb. s účinností od 28. 4. 2005 zrušené, ustanovení činilo výši úroků z prodlení závislou na výši diskontní sazby České národní banky platné k prvnímu dni prodlení s plněním peněžitého dluhu příslušného kalendářního pololetí. To v praxi znamenalo, že jednou stanovená výše úroku z prodlení se neměnila, a u dluhů vzniklých před 28. dubnem 2005 se i nadále nemění; nepřihlíží se tak ke změnám výše úrokových sazeb České národní banky. Důsledkem této právní úpravy byl stav, že pro případy prodlení s plněním peněžitého dluhu nastalé v období od roku 1994 do r. 2005, mohla výše úrokové sazby (rovnající se dvojnásobku diskontní sazby) činit 3 % až 26 %, což znamená výraznou nerovnost účastníků právních vztahů, která může poškozovat jednu nebo druhou stranu; v daném případě pak poškozuje stěžovatele. O tom, že toto ustanovení bylo shledáno nespravedlivým, svědčí nové znění §1 citovaného nařízení vlády, jak bylo změněno citovaným nařízením vlády č. 163/2005 Sb., které mění výši úroků z prodlení pololetně v závislosti na výši aktuální repo sazby České národní banky, a k těmto změnám dochází po celou dobu trvání dluhu vzniklého od 28. 4. 2005.
Podle názoru stěžovatele, jak původní znění §1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., tak jeho aplikace na prodlení vzniklá před 28. 4. 2005 (v důsledku přechodného ustanovení v poslední větě čl. II. nařízení vlády č. 163/2005 Sb.), jsou v rozporu s čl. 96 odst. 1 Ústavy, podle něhož všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva, jakož i s čl. 1 Listiny, podle něhož lidé jsou rovni v právech, i s čl. 4 odst. 1 Listiny, dle něhož povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Rozpor s citovanými ustanoveními stěžovatel spatřuje ve skutečnosti, že jen v závislosti na tom, ve kterém časovém období došlo k prodlení, řídí se výše úroku z prodlení zcela odlišnými a zcela protikladnými principy. Princip založený původním zněním nařízení vlády č. 142/1994 Sb. pak navíc zvýhodňuje či znevýhodňuje jednu nebo druhou stranu závazkového vztahu, neboť ponechává výši úroku z prodlení po celou dobu trvání dluhu v nezměněné výši bez ohledu na změnu poměrů v ekonomické sféře, změnu hodnoty peněz a s těmito okolnostmi souvisejícími změnami úrokových sazeb.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrh s ní spojený, je třeba jako zjevně neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů.
Před meritorním posouzení věci Ústavní soud zkoumal podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že směřuje-li ústavní stížnost proti celému výroku napadeného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2006, je v části napadající výrok II. tohoto rozsudku nepřípustná, neboť v tomto rozsahu nebylo dosud pravomocně rozhodnuto a tudíž nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky k ochraně práva [§75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
K tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces:
Ústavní soud se nejprve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti v poměru k výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2006. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s hodnocením v řízení provedených důkazů a s právními závěry z toho vyvozenými.
Ústavní soud úvodem připomíná že jeho povinností vyplývající z čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je zajistit dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod ze strany obecných soudů a jiných orgánů veřejné moci. Jeho funkcí není řešit pochybení v otázkách skutkového stavu či právních otázkách, kterých se obecné soudy údajně dopustily; Ústavní soud tak činí jen tehdy a pouze v tom rozsahu, pokud toto pochybení mohlo porušit práva a svobody chráněné Ústavou, Listinou, či jinými předpisy zakotvujícími základní práva a svobody.
Stěžovatel namítl nesprávné právní posouzení jeho věci nalézacím a odvolacím soudem. V tomto směru je však Ústavní soud nucen konstatovat, že podstatou práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv princip rovnosti zbraní, dle něhož je soud povinen dbát na rovné postavení účastníků a který znamená, že soud je povinen zajistit jim rovnocenné možnosti k uplatnění práv. Oběma stranám byla dána v projednávané věci zákonem odpovídajícím způsobem možnost hájit svá práva a z ústavní stížnosti nelze dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak. Naplněním tohoto principu zcela samozřejmě není (jak se stěžovatel mylně domnívá), že by obecný soud byl povinen přisvědčit právě jeho mínění, hodnotit důkazy tak, jak si on představuje, a dospět k právním závěrům, které má on za správné. To, že obecné soudy žalobě vyhověly, nelze označit za postup, jenž by byl s právem na spravedlivý soudní proces v rozporu, a to zvláště za situace, kdy nelze obecnému soudu vytknout, že by své rozhodnutí řádně nezdůvodnil [srov. nález IV.ÚS 223/04, Sb.n.u., sv. 36, str. 319 (325)]. Citovaný nález navazuje na předcházející judikaturu Ústavního soudu, podle níž Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektovaly zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř., §2 odst. 6 tr.ř.), vyplývající z ústavního principu nezávislosti soudu dle čl. 82 Ústavy, jak se v posuzované věci dle přesvědčení Ústavního soudu stalo, nespadá do jeho pravomoci "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález III.ÚS 23/93, Sb.n.u., sv.1, str. 41 (45-46)]. Lze tudíž shrnout, že řízení jako celek lze považovat za spravedlivé ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
K návrhu na zrušení ustanovení poslední věty čl. II. nařízení vlády č. 163/2005 Sb.:
Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 11. 2005 zavázán zaplatit žalobkyni též úrok z prodlení z částky 600 000,- Kč ve výši 20 % ročně od 9. 8. 1998 do 22. 11. 1998 a ve výši 21 % ročně od 23. 11. 1998 do zaplacení. Z odůvodnění rozsudku obvodního soudu plyne, že výše úroku je dána nařízením vlády č. 142/1994 Sb. a odpovídá dvojnásobku výše diskontní sazby platné pro první den prodlení. Diskontní sazba činila ke dni 9. 8. 1998 13 %, z čehož plynula výše úroku z prodlení 26%. Co do výše požadovaného úroku byl soud v rámci dispoziční zásady vázán žalobou.
Ústavní soud konstatuje, že nař.vl.č. 163/2005, kterým bylo s účinností od 28. dubna 2005 novelizováno nař.vl.č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, změnilo způsob stanovení úroků z prodlení (v souladu s příslušnou směrnicí EU č. 2000/35). Až do 27. dubna 2005 platilo, že úrok z prodlení činil ročně dvojnásobek diskontní sazby, stanovené Českou národní bankou (dále též "ČNB") a platný k prvnímu dni prodlení s plněním peněžitého dluhu. V poslední době díky nízké diskontní sazbě byly tyto úroky velmi malé a např. od 1. dubna 2005 byla stanovena diskontní sazba ve výši 1 %, tj. roční výše úroku z prodlení činila pouhá 2 %. Nařízení vlády č. 163/2005 Sb. změnilo způsob stanovení výše úroků z prodlení. Úrok je nyní dán ročně výší repo sazby, stanovené Českou národní bankou a zvýšené o 7 procentních bodů. Další zásadní změnou je, že v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby, stanovené ČNB a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí (tj. vždy 1. ledna a 1. července). Výše úroků z prodlení, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti novely, se podle přechodného ustanovení citované novely nařízení vlády řídí dosavadními právními předpisy, takže pro jejich zjištění je i nadále rozhodná diskontní sazba ČNB (nikoliv repo sazba), platná k prvnímu dni prodlení. Právě proti posledně řečenému brojil stěžovatel.
Ke zrušení stěžovatelem navrhovaná poslední věta čl. II. nařízení vlády č. 163/2005 Sb. zní: "Výše úroků z prodlení, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto nařízení, se řídí dosavadními právními předpisy.". Stěžovatel tvrdil, že toto ustanovení je v rozporu s čl. 96 odst. 1 Ústavy, jež zní "Všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva.", čl. 1 Listiny, podle něhož "Lidé jsou ... rovní v právech. ... .", a čl. 4 odst. 1 Listiny, dle něhož "Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních svobod.".
Podstatou stěžovatelovy argumentace v této části jeho ústavní stížnosti je především tvrzení o nerovnosti účastníků v řízení před soudem, vedoucím k vydání napadeného rozsudku.
Rovností účastníků v řízení se zabýval Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí. Např. ve věci sp. zn. IV.ÚS 13/98 [Sb.n.u., sv 12, str. 45 (47)]) uvedl, že "zásada rovnosti stran je stěžejní zásadou spravedlivého procesu. Je zakotvena v čl. 37 odst. 3 Listiny a v čl. 96 odst. l Ústavy České republiky a promítá se také do řady ustanovení procesních předpisů. Občanský soudní řád výslovně rovnost účastníků řízení stanoví v ustanovení §18, z něhož pro soudy plyne povinnost zajistit účastníkům stejné, tj. rovnocenné možnosti k uplatňování jejich práv.". Podle nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 15/01 [Sb.n.u., sv. 24, str. str. 201 (218-219)] "K ústavním principům tvořícím jeden z komponentů základního práva na spravedlivý proces patří i princip "rovnosti zbraní", resp. princip rovnosti příležitostí (čili princip rovnosti všech účastníků řízení) podle čl. 37 odst. 3 Listiny , čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. .... Princip "rovnosti zbraní" (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) se výrazně promítl v dosavadní judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Lze jej v této souvislosti charakterizovat zejména tím, že dle názoru soudu jeho základem je myšlenka rovnosti, pročež je srovnatelný s principem zákazu diskriminace dle čl. 14 Úmluvy." (srov. nález Pl. ÚS 37/04 uveřejněný pod č. 419/2006 Sb.).
Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel má na mysli zcela jinou rovnost, než rovnost účastníků řízení před soudem, jako jeden z ústavně chráněných aspektů spravedlivého procesu ve výše uvedeném smyslu. V podstatě mu jde o to, aby vládou stanovená výše úroků z prodlení, k němuž došlo před 28. dubna 2005, měla reálnější ekonomický základ a větší návaznost na měnící se cenu peněz na finančním trhu. K tomu ovšem nutno podotknout, že na rozdíl od práva na spravedlivý proces, předpisy o základních právech nezakotvují jakékoliv základní právo na úrok (či nějakou jeho konkrétní výši) z prodlení. V tomto směru má stát v rámci své hospodářské politiky široké pole uvážení pro posouzení existence veřejného zájmu, kterým lze ospravedlnit jistá opatření, a pro výběr ekonomické a sociální politiky, včetně opatření týkajících se výše úroků z prodlení. Ústavní hranice této jeho činnosti spočívají v tom, že musí respektovat mimo jiné princip právní jistoty a předvídatelnosti a současně v této činnosti postupovat tak, aby jí nebylo možno vytknout svévoli a nerespektování základních zásad právního státu. Ústavní soud je toho názoru, že vláda ČR uvedené stěžejní principy při formulaci přechodných ustanovení v čl. II. nařízení vlády č. 163/2005 Sb. zcela respektovala. Fyzické i právnické osoby jsou totiž v principu oprávněny předpokládat, že právní předpis stanovící jejich finanční závazky nebude pozdějším právním předpisem retroaktivně změněn k jejich újmě.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Návrh na zrušení ustanovení čl. II. nařízení vlády č. 163/2005 Sb. byl odmítnut podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) cit. zákona z důvodu uvedeného v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 11. ledna 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu