ECLI:CZ:US:2007:4.US.743.07.1
sp. zn. IV. ÚS 743/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudců Jiřího Muchy a Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele M. P., zastoupeného Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem se sídlem Dlouhá 141, Příbram II, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 3. 2005, č. j. 55 E 5550/2004-13, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2005, č. j. 16 Co 285/2005-98, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 11. 2006, č. j. 20 Cdo 329/2006-123, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 20. 3. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „obvodní soud“) usnesením ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 55 E 5550/2004, nařídil podle vykonatelného výkazu nedoplatků Finančního úřadu pro Prahu 10 ze dne 26. 7. 2004, čj. 238450/04/010524/7167, k uspokojení pohledávky oprávněného ČR – Finanční úřad pro Prahu 10 (dále jen „finanční úřad“) v částce 122 722 142 Kč výkon rozhodnutí prodejem nemovitých věcí v usnesení specifikovaných, které jsou ve společném jmění stěžovatele a jeho manželky D. P. K odvolání stěžovatele a jeho manželky Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) usnesením ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 16 Co 285/2005, rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil. Dovolání stěžovatele a jeho manželky Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 23. 11. 2006, č. j. 20 Cdo 329/2006, odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že vydáním napadených rozhodnutí došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny. Porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces spatřoval stěžovatel v tom, že exekuce byla nařízena na základě právně neúčinného a nepravomocného exekučního titulu, že nebyly provedeny důkazy, jež za účelem prokázání svých tvrzení navrhoval, a že obecné soudy nejednaly od samého počátku s jeho manželkou jako s účastnicí řízení, přestože jí dle zákona měla být. Stěžovatel uvedl, že mu nebyl řádně doručen platební výměr na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1994 ze dne 19. 2. 1996, č. j. 31680/2.1/96/FÚ-10, neboť jej v důsledku závažného pochybení doručovatele převzala osoba od stěžovatele odlišná, a to zřejmě jeho matka, paní J. P. Jelikož platební výměr nebyl stěžovateli řádně doručen, je vůči němu neúčinný a nemohl sloužit jako podklad pro sestavení výkazu nedoplatků finančního úřadu ze dne 26. 7. 2004, č. j. 238450/04/010524/7167. Stěžovatel měl rovněž za to, že jeho podání ze dne 26. 2. 1996, jež adresoval finančnímu úřadu poté, co byl o existenci platebního výměru svou matkou zpraven, bylo možno považovat, po případném doplnění, za řádné a včasné odvolání proti předmětnému platebnímu výměru. Přestože se stěžovatel u finančního úřadu domáhal, aby mu byl platební výměr řádně doručen, případně aby bylo rozhodnuto o jeho odvolání, zůstaly tyto výzvy zcela bez odezvy. Ani obecné soudy se s námitkami stěžovatele, týkajícími se nedostatků při doručování platebního výměru, řádně nevypořádaly. Městský soud odmítl provést listinné důkazy, jimiž měl stěžovatel v úmyslu prokázat oprávněnost svých námitek, jako nadbytečné, dovolací soud poté konstatoval, že stěžovatel svými námitkami zpochybňuje věcnou správnost exekučního titulu, přičemž k posouzení takových námitek není soud rozhodující ve věci nařízení výkonu rozhodnutí oprávněn. Místo provedení stěžovatelem navržených důkazů se obecné soudy spokojily s konstatováním, že i kdyby k pochybení při doručování platebního výměru skutečně došlo, bylo toto pochybení zhojeno tím, že stěžovatel o doručení platebního výměru věděl a v korespondenci s finančním úřadem se choval tak, jako kdyby mu platební výměr doručen byl. Dle názoru stěžovatele nelze takový názor akceptovat, neboť sám zákon č. 377/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, klade velký důraz na řádnost a zákonnost doručení rozhodnutí vydaných správcem daně a k aktu doručení přímo váže i právní účinky takového rozhodnutí. V důsledku odmítnutí stěžovatelem předkládaných důkazních návrhů nebylo v řízení bez důvodných pochybností prokázáno, že k doručení předmětného platebního výměru došlo, přitom zejména v řízení o výkonu rozhodnutí, kdy byla práva stěžovatele, nacházejícího se v postavení povinného, značně limitována, mu měla být poskytnuta možnost, aby svá tvrzení prokázal. Stěžovatel taktéž namítal, že obecné soudy vůbec nevzaly v úvahu, že s ohledem na ustanovení §255 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský soudní řád“), měla být od samého počátku řízení účastníkem jeho manželka, které tak bylo odňato právo jednat před soudem.
Porušení ústavně zaručeného práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny pak stěžovatel spatřoval v tom, že výkonem rozhodnutí byly postiženy nemovitosti, které se nenacházely v jeho výlučném vlastnictví a netvořily ani společné jmění manželů. Vlastnické právo k ideální polovině předmětných nemovitostí náleželo manželce stěžovatele, což bylo obecným soudům známo, tyto však manželku odkázaly, aby se svých práv domáhala vylučovací žalobou. Dle názoru stěžovatele není takový postup správný, neboť podání vylučovací žaloby je typickou obranou proti prováděnému výkonu rozhodnutí především za situace, kdy věc je součástí společného jmění manželů či se za tuto věc dle §262a občanského soudního řádu považuje. Tím, že obecné soudy pokračovaly ve výkonu rozhodnutí k předmětným nemovitostem jako k celku, přestože jim bylo známo, že se ideální polovina nemovitostí nacházela ve vlastnictví manželky stěžovatele, porušily její ústavně zaručené právo na ochranu vlastnictví, zakotvené v čl. 11 Listiny. Stěžovatel se taktéž domníval, že byl porušen čl. 11 odst. 5 Listiny, neboť v důsledku výše uvedených procesních pochybení při doručování platebního výměru a rovněž v důsledku závažných pochybení při samotném stanovení a vyměření daně, nelze považovat povinnost uloženou stěžovateli za zákonnou. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud usnesení obvodního soudu ze dne 24. 3. 2005, č. j. 55 E 5550/2004-13, usnesení městského soudu ze dne 27. 9. 2005, č. j. 16 Co 285/2005-98, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 11. 2006, č. j. 20 Cdo 329/2006-123, svým nálezem zrušil.
II.
Poté, co Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal, shledal, že ústavní stížnost byla zčásti podána osobou zjevně neoprávněnou a zčásti je zjevně neopodstatněná.
Co se týče námitky porušení vlastnického práva manželky stěžovatele a námitky, že manželce bylo v řízení před obecnými soudy odepřeno postavení účastníka řízení, nutno ve vztahu k nim stěžovatele považovat za osobu zjevně neoprávněnou, neboť zákon o Ústavním soudu nepřipouští podání ústavní stížnosti ve prospěch třetí osoby. Stěžovatel může v ústavní stížnosti namítat toliko porušení svých ústavně zaručených práv, nikoliv porušení ústavně zaručených práv jiných osob (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 12. 1994, sp. zn. II. ÚS 178/94, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 2, usnesení č. 22, str. 259 a násl., nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 1999, sp. zn. I. ÚS 74/99, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 14, usnesení č. 34, str. 329 a násl.). Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost v této části odmítl podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. Ostatně manželka stěžovatele podala svou vlastní ústavní stížnost, vedenou pod sp. zn. II. ÚS 744/2007, v níž výše uvedené námitky sama uplatnila.
Pokud jde o námitky, týkající se okolností doručení předmětného platebního výměru, Ústavní soud má za to, že se s nimi již vyčerpávajícím způsobem vypořádaly obecné soudy. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti neuvedl žádný argument, který by byl způsobilý správnost jejich závěrů zásadním způsobem zpochybnit. Ústavní soud se plně ztotožňuje s právním názorem, vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 202/2003, že případné nedostatky původního průkazu doručení mohou být zhojeny ústním či písemným prohlášením adresáta, že písemnost uvedeného dne skutečně převzal. Jestliže sám stěžovatel ve svých podáních, adresovaných finančnímu úřadu uváděl, že mu byl předmětný platební výměr doručen dne 22. 2. 1996, pak městský soud zcela správně dovodil, že není nutno v tomto směru provádět další dokazování. Stejně tak se městský soud řádně vypořádal s námitkou, že předmětný platební výměr není pravomocný, a to poukazem na předběžnou vykonatelnost tohoto rozhodnutí. Rovněž Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně a přesvědčivě vyložil, z jakého důvodu nebylo dovolání stěžovatele shledáno přípustným. Ústavní soud neshledal v argumentaci obecných soudů či v jejich postupu žádnou vadu, která by měla za následek tvrzené porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, resp. práva vlastnit majetek, proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu