ECLI:CZ:US:2007:4.US.747.06
sp. zn. IV. ÚS 747/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. V. Z., zastoupeného Mgr. Markem Dianem, advokátem se sídlem Česká Skalice, Lidická 363, proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 25. 3. 2005, sp. zn. 3 T 135/2004, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 8. 2. 2006, sp. zn. 14 To 366/2005 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2006, sp. zn. 5 Tdo 810/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 11. 2006 podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 25. 3. 2005, č. j. 3 T 135/2004-516, spolu s Ing. J. V. uznán vinným ze spáchání trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 trestního zákona za skutek podrobně popsaný v napadeném rozsudku a oběma obžalovaným byl uložen peněžitý trest ve výměře 30.000,- Kč se stanovením náhradního trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 8. 2. 2006, č. j. 14 To 366/2005-588, byla odvolání obou obžalovaných zamítnuta. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2006, sp. zn. 5 Tdo 810/2006, byla i dovolání obou obžalovaných odmítnuta, a to pro zjevnou neopodstatněnost.
Stěžovatel pochybení obecných soudů spatřuje v tom, že napadená rozhodnutí spočívají v nesprávné, neúplné, resp. zcela absentující aplikaci mimotrestních právních norem, které se na daný skutkový stav podle názoru stěžovatele vztahují. Stěžovatel má za to, že byl odsouzen za jednání, které nenaplnilo všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu a že na jeho jednání nebyly přednostně aplikovány mimotrestní předpisy, konkrétně zákoník práce. V této souvislosti stěžovatel namítá, že obecné soudy se zcela nedostatečně zabývaly jeho pracovně právní odpovědností a tím došlo k nepřípustné kriminalizaci jeho jednání.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení a přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Ústavní soud je oprávněn posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele zaručených ústavním pořádkem.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v podstatě opakuje svoji argumentaci, kterou uplatnil v průběhu trestního řízení. S touto argumentací se ve věci rozhodující soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, kde vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily včetně podrobného rozboru právní kvalifikace posuzovaného jednání a podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle ustanovení §255 odst. 1 trestního zákona. Argumentace uvedená v odůvodnění napadených rozhodnutí je logická, přesvědčivá a vnitřně konzistentní, takže je zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolná či extrémně vybočující z ustálené rozhodovací praxe. Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné tuto argumentaci opakovat a zcela na ni odkazuje.
Ústavní soud v této souvislosti odkazuje i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud"). Ačkoli článek 6 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, když toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (viz rozsudky Pesti a Frodl proti Rakousku, 2000, García Ruiz proti Španělsku, 1999 apod.). Podle již ustálené judikatury Evropského soudu, odrážející princip související s řádným chodem spravedlnosti, soudní rozhodnutí musí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena. Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu (viz Ruiz Torija a Hiro Balani proti Španělsku, 1994, Higginsová a další proti Francii, 1998).
Jen pro úplnost Ústavní soud uvádí, že zavinění trestného činu shledaly soudy nižší instance v podobě nepřímého úmyslu a Nejvyšší soud jejich závěrům plně přisvědčil. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení ze dne 19. 7. 2006, sp. zn. 5 Tdo 810/2006 konstatoval, že "... při dodržení povinností stanovených ustanovením §14 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, by obvinění museli dopět k přesvědčení, že připravovaná publikace nebude odpovídat ustanovením zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů ani zákona č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí, ve znění pozdějších předpisů. Uzavřením smluv o dílo a svojí následnou pasivitou a nečinností ve vztahu k výslednému produktu, na který vynaložili statisícové částky ze státního rozpočtu, obžalovaní způsobili, že publikace neobsahovala zákonem požadované informace, nezveřejňovala výsledky činnosti okresního úřadu v oblasti ochrany životního prostředí a finanční prostředky státu byly tudíž na takové dílo vynaloženy v rozporu se zákonem. Obvinění porušili podle zákona jim uložené povinnosti spravovat majetek a naplnili tak znaky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 trestního zákona". Ústavní soud považuje uvedený právní závěr Nejvyššího soudu za správný.
Ústavní soud neshledal, že by stěžovateli bylo v průběhu trestního řízení bráněno v uplatňování jeho práv, či že by postupem obecných soudů došlo k porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti, neboť trestní řád i trestní zákon interpretovaly a aplikovaly ústavněprávně konformním způsobem a jejich postupu nelze z ústavního pohledu nic vytknout.
Jestliže základními aspekty práva na spravedlivý proces jsou kontradiktornost a rovnost zbraní mezi stranami, a tyto aspekty byly v provedeném řízení dodrženy, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou chráněného základního práva. Ústavní soud za této situace nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem.
Z důvodu zde uvedených Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu