ECLI:CZ:US:2007:4.US.754.06.1
sp. zn. IV. ÚS 754/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. prosince 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti ing. J. D., zastoupeného JUDr. Josefem Červinkou, advokátem, AK se sídlem 756 04 Nový Hrozenkov 843, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 9. 2006, čj. 33 Odo 1137/2004-175, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 5. 2004, čj. 11 Co 535/2003-146, a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 12. 6. 2003, čj. 9 C 162/2002-110, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozsudků a návrhem na přednostní projednání věci mimo stanovené pořadí, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení práva na spravedlivé projednání a rozhodnutí věci ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v řízení o zaplacení částky 199 550,- Kč s příslušenstvím.
Stěžovatel vytkl obecným soudům nesprávné posouzení skutkového stavu a nepřiléhavé právní posouzení. Uvedl, že uzavřel pojistnou smlouvu, jejíž součástí byly pojistné podmínky. Otázka jejich výkladu se ukázala být ve sporu klíčovou, neboť zánik pojištění byl vázán na konec měsíce, ve kterém pojištěný přestane vykonávat zaměstnání. Žalobkyně, Česká pojišťovna Zdraví, a. s., se snažila prokázat, že ukončení pracovního poměru stěžovatele (v řízení před obecnými soudy žalovaného) přivodilo zánik pojištění, čemuž obecné soudy přisvědčily. S tím stěžovatel nesouhlasil a výkladu zákonných a podzákonných norem, jakož i smluvních podmínek oponoval, poukázal na rozdílnost pojmu zánik pracovního poměru a změna zaměstnání a namítl, že ukončení pracovního poměru nebylo v pojistné smlouvě definováno. Dle jeho názoru obecně platí, že pokud pojištěný v průběhu nemoci ukončí pracovní poměr, přičemž nejde o změnu zaměstnání, a navíc neukončí podnikatelskou činnost, nemůže pojistný poměr zaniknout.
S návrhem na zrušení napadených rozhodnutí stěžovatel spojil návrh na projednání ústavní stížnosti mimo stanovené pořadí s ohledem na jeho zdravotní stav a sociální situaci a návrh na odklad vykonatelnosti rozsudků okresního a krajského soudu s poukazem na exekuční řízení.
Z rozhodnutí obecných soudů připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Okresní soud ve Vsetíně vyhověl žalobě a zavázal žalovaného povinností uhradit žalobkyni částku 199 550,- Kč, včetně úroků blíže specifikovaných ve výroku I. rozsudku; pro část žalobou požadovaných úroků specifikovaných ve výroku II. rozsudku žalobu zamítl; výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku I. co do částky 199 550,- Kč se 4 % úrokem z prodlení od 21. 9. 2002 do zaplacení, ve zbývající části tohoto výroku rozsudek změnil tak, že v této části žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud ČR usnesením odmítl jako nepřípustné, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelem předestřená otázka výkladu pojistných podmínek nečinila napadené rozhodnutí zásadně právně významným a krajský soud neřešil právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Podle skutkových zjištění uzavřely strany sporu pojistnou smlouvu pro pojištění denní dávky 650,- Kč od 29. dne pracovní neschopnosti stěžovatele, který byl v té době zaměstnancem, finančním manažerem, Pivovaru Radegast, a. s., v Nošovicích. V době pracovní neschopnosti stěžovatele od 1. 10. 1999 do 22. 9. 2000 pojišťovna plnila ve výši žalované částky a až v listopadu 2000 zjistila, že stěžovatel ukončil pracovní poměr u svého zaměstnavatele dohodou již dne 30. 9. 1999. Tento den považovala za den zániku pojištění a poskytnuté plnění označila za plnění bez právního důvodu ve smyslu ustanovení §451 odst. 2 občanského zákoníku a domáhala se jeho zaplacení. Po provedeném dokazování obecné soudy označily Všeobecné pojistné podmínky žalobkyně, zejména ujednání v čl. 2 odst. 2 a čl. 18 odst. 1, upravující zánik pojištění, za určité a srozumitelné a poté, co vzaly za prokázané, že stěžovatel po ukončení pracovního poměru dne 30. 9. 1999 pro svého zaměstnavatele již žádné zaměstnání či činnost nevykonával, potvrdily, že sjednané pojištění zaniklo ke dni 30. 9. 1999. K ujednání, že pojištění zanikne koncem měsíce, ve kterém pojištěný přestane vykonávat zaměstnání nebo samostatnou výdělečnou činnost uvedenou v návrhu na uzavření pojistné smlouvy, Krajský soud v Ostravě uvedl, že jím účastníci projevili vůli, aby pojištění zaniklo, přestane-li stěžovatel vykonávat zaměstnání u svého zaměstnavatele. Krajský soud připustil, že pojem "přestane vykonávat zaměstnání" není totožný s pojmy používanými zákoníkem práce pro rozvázání pracovního poměru, tuto skutečnost však nepovažoval za podstatnou, neboť vůli o zániku pojištění považoval za nepochybně vyjádřenou. Ujednání považoval za logické, zvláště jednalo-li se o pojištění denní dávky při pracovní neschopnosti, jehož účelem bylo redukovat rozdíl mezi příjmy pojištěného a jeho nemocenskými dávkami. Obecné soudy uzavřely, že zaniklo-li pojištění dne 30. 9. 1999, nemohlo dojít dne 1. 10. 1999 k pojistné události a plnění, které žalobce vyplatil, bylo plněním bez právního důvodu. Dovolací soud zvažoval přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že výklad konkrétních pojistných podmínek, které byly součástí jediného typu pojištění sjednávaného výlučně žalobkyní, vykazuje natolik individuální znaky, že právní posouzení této otázky postrádá obecný přesah do rozhodovací činnosti soudů a nemůže založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Dovolací soud neshledal učiněné rozhodnutí v rozporu s hmotným právem, neboť v tomto směru přisvědčil okresnímu i krajskému soudu.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není součástí obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (srov. nález II. ÚS 45/94, Sb. n. u., sv. 3, str. 17). Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (srov. nález III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41), které však v projednávané věci splněny nebyly.
Ve vztahu k napadenému usnesení, jímž dovolací soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné, Ústavní soud opakovaně připomíná, že posouzení toho, zda jde o otázku zásadního právního významu, je zcela v kompetenci dovolacího soudu, a to z důvodu, že jeho úlohou je mimo jiné sjednocovat judikaturu obecných soudů (srov. usnesení III. ÚS 280/03, Sb. n. u., sv. 31, str. 383). Tuto otázku proto nelze posuzovat jen z pohledu jednoho konkrétního sporu, ale je nezbytné ji zobecnit tak, aby její řešení bylo zásadní pro rozhodovací činnost obecných soudů vůbec. Pokud tedy dovolací soud v projednávané věci dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá zásadní právní význam pro rozhodovací činnost obecných soudů, neboť ve věci bylo aplikováno specifické ujednání pojistné smlouvy na skutkový stav vykazující individuální znaky, nelze v tomto názoru spatřovat nic protiústavního. Naopak, dovolací soud při svém rozhodování postupoval v intencích příslušných ustanovení občanského soudního řádu [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] , tedy ústavně konformním způsobem, a své odmítavé rozhodnutí řádně odůvodnil. Pod aspektem ochrany ústavnosti (ve vztahu k čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) Ústavní soud nemohl dovolacímu soudu ničeho vytknout.
Podstatu ústavně právní argumentace stěžovatele, směřující proti rozsudku odvolacího a nalézacího soudu, tvořil jeho nesouhlasný názor na skutkové a právní závěry obecných soudů, přičemž stěžovatel vznesl námitky, které již v řízení před nimi uplatnil a obecné soudy se s nimi přiměřeným způsobem vypořádaly. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však - jak již bylo uvedeno - s ohledem na čl. 83 Ústavy nepřísluší. Ústavní soud v této souvislosti znovu připomíná, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním zákonným ustanovením, pokud jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod účastníků řízení. Do rozhodovací činnosti obecných soudů Ústavní soud zasahuje jenom tehdy, pokud by jejich postup byl natolik extrémní, že by vybočoval z mezí ústavnosti.
V projednávané věci vyšel krajský soud ze skutkových zjištění okresního soudu, z nichž shodně jako nalézací soud dovodil, že mezi stěžovatelem a žalobkyní vznikl pojistný vztah na základě pojistné smlouvy a že pojištění se řídilo pojistnými podmínkami. Jejich výkladem, zejména čl. 18 odst. 1 a pojmu "přestat vykonávat zaměstnání" soudy obou stupňů dospěly k závěru, že ukončení pracovního poměru stěžovatele u jeho zaměstnavatele, pro kterého dále nepracoval ani nevyvíjel žádnou další činnost, představovalo zánik pojištění. Soudy neuznaly námitku stěžovatele, že uznáním pracovní neschopnosti lékařem došlo k naplnění pojistné události a jeho výkladu pojistných podmínek nepřisvědčily.
Ústavní soud má za to, že právní závěry soudů obou stupňů nevybočily z mezí ústavnosti, neboť nebyly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Z odůvodnění obou rozhodnutí také jednoznačně vyplynulo, na základě jakých důkazů a úvah soudy dospěly k vysloveným právním závěrům a o jaká ustanovení právních předpisů opřely svá rozhodnutí. Námitkami stěžovatele se adekvátně zabývaly a skutečnost, že se s nimi neztotožnily, nemohla sama o sobě vést k úvaze, že tím porušily jeho ústavně zaručená práva. Právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny nemůže být porušeno tím, že soud vysloví svůj právní názor, rozhodne podle něho a své rozhodnutí řádně odůvodní. Rovněž rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné pojímat tak, že je zaručen úspěch v řízení, či právo na rozhodnutí podle názoru účastníka řízení. Právo na spravedlivý proces znamená, že jednotlivci je zajištěno právo na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. V projednávaném případě porušení takového charakteru nezjistil.
Podle ustanovení §79 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost nemá odkladný účinek, Ústavní soud však může vykonatelnost napadených rozhodnutí za podmínek stanovených odst. 2 citovaného ustanovení odložit. Ústavní soud neshledal pro takový (výjimečný) postup důvod, a proto návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí samostatným usnesením nevyhověl. Ústavní soud rovněž věc nepovažoval za naléhavou, a proto nevyhověl návrhu na projednání věci mimo pořadí ve smyslu ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost a návrhy s ní spojené podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl mimo ústní jednání pro jejich zjevnou nepodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu