ECLI:CZ:US:2007:4.US.755.05.1
sp. zn. IV. ÚS 755/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelky Dr. B. D.-F., zastoupené JUDr. M. P., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 8. 2005, č. j. 5 Co 1733/2005-111, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 7. 2005, č. j. 5 Co 1732/2005-56, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 24. 11. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a z odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že u Okresního soudu v Prachaticích (dále jen "okresní soud") bylo na základě návrhu P. D., manžela stěžovatelky (dále jen "vedlejší účastník"), zahájeno řízení ve věci péče a úpravy poměrů k nezletilé N. M., dcery stěžovatelky a vedlejšího účastníka, pro dobu před i po rozvodu (sp. zn. 3 Nc 66/2005), dále řízení ve věci rozvodu manželství (sp. zn. 5 C 4/2005) a řízení ve věci určení výživného rozvedené manželky (sp. zn. 5 C 53/2005). Řízení ve věci určení výživného bylo okresním soudem pro nedostatek pravomoci zastaveno.
V řízení o úpravě poměrů k nezletilé okresní soud usnesením ze dne 23. 3. 2005, č. j. 3 Nc 66/2005-25, vyslovil svou místní nepříslušnost a rozhodl, že věc bude předložena Nejvyššímu soudu ČR k určení, který soud v České republice věc projedná a rozhodne. Rozhodnutí okresního soudu bylo k odvolání stěžovatelky potvrzeno usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 30. 8. 2005, č. j. 5 Co 1733/2005-111. Rovněž ve věci rozvodu manželství konstatoval okresní soud v usnesení ze dne 2. 3. 2005, č.j. 5 C 4/2005-13, svou nepříslušnost a dále rozhodl, že věc bude postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 7. K odvolání stěžovatelky krajský soud usnesením ze dne 21. 7. 2005, č. j. 5 Co 1732/2005-56, změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že věc bude předložena Nejvyššímu soudu ČR k určení, který soud v České republice ji má projednat a rozhodnout o ní; ve zbytku krajský soud rozhodnutí okresního soudu potvrdil.
Výše uvedená rozhodnutí krajského soudu napadla stěžovatelka svou ústavní stížností, neboť se domnívala, že jejich vydáním byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 4, čl. 95 a čl. 96 Ústavy České republiky a čl. 10, čl. 32, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti stěžovatelka namítala, že v žádném z výše uvedených řízení není dána pravomoc českých soudů, přesto tyto soudy ve věci jednají. Stěžovatelka uvedla, že v totožných věcech již bylo zahájeno řízení před obecnými soudy ve Švýcarsku, kde má ona sama i její nezletilá dcera trvalé bydliště. Ze strany švýcarských soudů již došlo k prozatímní úpravě vztahů, a to mj. vydáním rozhodnutí o úpravě výchovy a výživy nezletilé pro dobu do rozvodu manželství. Stěžovatelka měla za to, že švýcarské soudy by měly rozhodovat rovněž o úpravě poměrů k nezletilé i pro dobu po rozvodu manželství, jakož i o rozvodu manželství samém, poněvadž ona sama i její dcera jsou švýcarské státní příslušnice, i když mají i české státní občanství, a také mají ve Švýcarsku, stejně jako vedlejší účastník, trvalý pobyt. Přestože české soudy byly o výše uvedených skutečnostech zpraveny a přestože jim bylo známo rozhodnutí Úřadu městské části Praha 7, odbor správních agend - oddělení občanských průkazů a evidence obyvatel, ze dne 13. 4. 2005, jímž byl vedlejšímu účastníku zrušen trvalý pobyt na adrese P., nezabránilo jim to ve vydání napadených rozhodnutí a v tom, aby se považovaly za pravomocné rozhodnout ve věci samé.
Usnesení krajského soudu ze dne 30. 8. 2005, č. j. 5 Co 1733/2005-111, považovala stěžovatelka za zavádějící, zmatečné a nezákonné. Dle jejího názoru je při určování pravomoci a příslušnosti soudu rozhodné místo obvyklého pobytu dítěte. V této souvislosti odkázala na čl. 51 Haagské úmluvy o pravomoci orgánů, použitelném právu, uznávání, výkonu a spolupráci ve věcech rodičovské zodpovědnosti a opatření k ochraně dětí z 19. 10. 1996, publikované pod č. 141/2001 Sb.m.s., z nějž dle jejího názoru vyplývalo, že na daný případ je nutné užít tuto úmluvu, i když ji Švýcarsko dosud neratifikovalo, neboť Švýcarsko je smluvní stranou Haagských úmluv předchozích, a to úmluvy ze dne 15. 4. 1958, ze dne 5. 10. 1961 a ze dne 2. 10. 1973. Stěžovatelka měla za to, že je třeba zohlednit účel, smysl a ducha Haagských úmluv, dle něhož má být v prvé řadě brán v úvahu nejlepší zájem dítěte; tento zájem má pak v každém případě přednost. V této souvislosti rovněž odkázala na Úmluvu o pravomoci a výkonu rozsudku v občanských a obchodních věcech ze dne 16. 9. 1988 (dále jen "Luganská úmluva") a na Úmluvu o soudní pravomoci a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ze dne 27. 9. 1968 (dále jen "Bruselská úmluva") s tím, že v obou těchto úmluvách je pro určení pravomoci a příslušnosti soudů rozhodující místo obvyklého pobytu dítěte. Krajský soud nevzal v úvahu žádné mezinárodní úmluvy týkající se Evropské unie a Švýcarska a ani Úmluvu o právech dítěte. Stěžovatelka taktéž uvedla, že Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí jako opatrovník nezletilé neprojevil žádný zájem o soudní proces a tím zanedbává své zákonné povinnosti. Nezletilá tak nepožívá v České republice dostatečné právní ochrany a je vydána svévoli úředníků, což je v rozporu s českým i švýcarským veřejným pořádkem a čl. 4, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 a čl. 32 odst. 1, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Danou věc by dle názoru stěžovatelky měly projednávat a rozhodovat švýcarské soudy, neboť tyto mohou lépe přihlížet ke všem oprávněným zájmům dítěte.
Stěžovatelka rovněž obecným soudům vytýkala, že dosud neobdržela návrh na zahájení řízení o rozvod manželství, návrh ve věci péče a úpravy poměrů k nezletilé jí byl doručen až za rok a čtvrt po zahájení projednávání dané věci a až do 14. 10. 2005 vůbec nevěděla, že existuje návrh ve věci určení výživného rozvedené manželky, a to i přes to, že okresní soud se věcí zabýval již několik měsíců a do této doby vydal dvě usnesení. Soud stěžovatelku neinformoval o podstatných údajích týkajících se řízení, nikdy jí, s několika výjimkami, nezaslal podstatné dokumenty ani ji řádně neobeslal. Jednotlivé návrhy na zahájení řízení nebyly vedlejším účastníkem řádně podepsány a tento poskytoval soudu nepravdivé údaje o průběhu vztahu mezi ním a stěžovatelkou. Vyslovila též podezření, že ve všech soudních řízeních hraje podstatnou roli "velmi pozitivní vztah mezi jejím manželem a nebo jeho právní zástupkyní a krajským soudem".
S ohledem na výše uvedené a ve spojitosti s čl. 4 a čl. 95 Ústavy ČR a čl. 32 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 36 odst. 2, čl. 38 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny se stěžovatelka domáhala, aby byla řízení vedená v České republice s přihlédnutím k zásadám hospodárnosti a rychlosti řízení prohlášena za zmatečná a neplatná. Stěžovatelka taktéž uplatnila "právo na odškodnění a náhradu nákladů" ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny. V doplnění své ústavní stížnosti ze dne 29. 6. 2006 pak stěžovatelka konkretizovala petit své ústavní stížnosti tak, že navrhla, aby Ústavní soud usnesení krajského soudu ze dne 30. 8. 2005, č. j. 5 Co 1733/2005-111, a ze dne 21. 7. 2005, č. j. 5 Co 1732/2005-56, zrušil. Stěžovatelka rovněž sdělila Ústavnímu soudu, že Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 6. 2006, č.j. 28 Nd 87/2006-189, ve věci péče a úpravy poměrů k nezletilé, a usnesením ze dne 15. 2. 2006, č. j. 28 Nd 198/2005-86, ve věci rozvodu manželství, určil, že obě věci projedná a rozhodne Obvodní soud pro Prahu 7.
II.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a po odstranění vady spočívající v absenci právního zastoupení splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spisy Okresního soudu v Prachaticích, sp. zn. 5 C 4/2005 a 3 Nc 66/2005. Ústavní soud následně napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Jádro ústavní stížnosti tvořilo přesvědčení stěžovatelky, že k rozhodování ve věcech výchovy a výživy nezletilé a rozvodu nejsou pravomocné soudy české, nýbrž soudy švýcarské. Dle ustanovení §2 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním"), se tento zákon použije, pokud mezinárodní smlouva, jíž je Česká republika vázána, nestanoví jinak. Stěžovatelka se mylně domnívala, že české soudy měly použít Haagskou úmluvu o pravomoci orgánů, použitelném právu, uznávání, výkonu a spolupráci ve věcech rodičovské zodpovědnosti a opatření k ochraně dětí z 19. 10. 1996 i přes to, že ji Švýcarsko dosud neratifikovalo. Ustanovení čl. 51 této úmluvy, na nějž stěžovatelka odkazovala, zavazuje pouze smluvní strany úmluvy a jelikož k ratifikaci této úmluvy ze strany Švýcarska dosud nedošlo, nelze daný článek použít. V úvahu nepřipadá ani užití Luganské, příp. Bruselské úmluvy, neboť Česká republika není její smluvní stranou. Obecné soudy na daný případ nemohly aplikovat ani nařízení Rady (ES) č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, ani nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti, neboť Švýcarsko není členem Evropské unie. Ani Úmluva o právech dítěte není v dané souvislosti použitelná, jelikož neupravuje konkrétní pravidla pro stanovení pravomoci soudů ve vztazích s mezinárodním prvkem. Nezbylo než uzavřít, že mezi Českou republikou a Švýcarskem neexistuje žádná úmluva upravující pravomoc soudů ve věcech úpravy poměrů k nezletilému dítěti a ve věcech rozvodu, bylo proto nutné pro její určení použít zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním.
Z ustanovení §39 odst. 1 zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním vyplývá výlučná pravomoc českých soudů ve věcech výchovy a výživy nezletilých, jsou-li českými občany, i když žijí v cizině. Skutečnost, že určitá věc spadá do tuzemské výlučné pravomoci znamená, že soudy jsou oprávněny a zároveň povinny danou věc projednat a rozhodnout o ní. Pokud by se v zahraničí vedlo řízení o věci, která spadá do tuzemské výlučné pravomoci, nemůže toto řízení být na překážku zahájení řízení o téže věci v tuzemsku. Řízení vedená v cizině o věci spadající do tuzemské výlučné pravomoci tedy zásadně nemají žádné účinky, pro oblast tuzemského práva neexistují. K námitce stěžovatelky, že švýcarské soudy mohou nejlépe zohlednit zájmy dítěte, Ústavní soud poznamenává, že rovněž české soudy mají tyto zájmy na zřeteli a jsou povinny je chránit. Tato povinnost jim plyne zejména z Úmluvy o právech dítěte a ze zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů. Úvahy, že této povinnosti nedostojí, se v dané fázi řízení, kdy bylo rozhodováno toliko o pravomoci a příslušnosti soudů, jeví jako předčasné a jestliže by se snad nakonec ukázaly důvodnými, bude stěžovatelka moci proti rozhodnutím ve věci samé využít všech procesních prostředků, které jí poskytuje český právní řád, a to včetně případné ústavní stížnosti.
Co se týče řízení o rozvod manželství, z ustanovení §38 zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním plyne, že ve věcech řízení o zrušení manželství rozvodem je pravomoc českých soudů dána, je-li alespoň jeden z manželů českým občanem. Rozhodnou skutečností je pouze státní příslušnost manželů. Jelikož stěžovatelka i její manžel jsou státními příslušníky České republiky, je dána pravomoc českých soudů k projednávání a rozhodnutí ve věci samé. Z žádného ustanovení občanského soudního řádu nelze vyvodit podklad pro zastavení řízení před tuzemským soudem, bylo-li dříve v téže věci zahájeno řízení v cizině. Obecné soudy tedy nepochybily, jestliže nezohlednily námitku stěžovatelky, že vedlejšímu účastníku byl v České republice zrušen trvalý pobyt, neboť místo trvalého pobytu není pro určení pravomoci soudů ve věcech rozvodu relevantní.
Z výše uvedeného vyplývá, že postup obecných soudů byl v souladu s právem, k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky tedy nedošlo. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Pokud jde o další námitky stěžovatelky, týkající se pochybení při doručování a vad návrhu na zahájení řízení, v této části shledal Ústavní soud ústavní stížnost nepřípustnou, neboť stěžovatelka může všechny tyto námitky uplatnit v dalším průběhu řízení před obecnými soudy. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti vyjádřené v ustanovení §75 zákona o Ústavním soudu přitom vyplývá, že ústavní stížnost je možno podat až po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Z tohoto důvodu byl Ústavní soud nucen v této části ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Stěžovatelka ve svém podání rovněž uplatnila nárok na náhradu škody ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny. K projednání takového návrhu není Ústavní soud příslušný, neboť v případě uplatnění nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem je třeba postupovat dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, a nárok uplatnit prostřednictvím obecných soudů. Ústavní soud tedy návrh v této části odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2007
Miloslav Výborný ¨
předseda senátu