ECLI:CZ:US:2007:4.US.772.07.1
sp. zn. IV. ÚS 772/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila o námitce podjatosti vznesené proti soudcům Vlastě Formánkové, Miloslavu Výbornému a Michaele Židlické stěžovateli a/ politickou stranou NEZÁVISLÍ DEMOKRATÉ, se sídlem v Praze 1, Dlouhá 12, b/ P. H. starším, c/ RNDr. K. L. a d/ A. D., v rámci řízení o ústavní stížnosti vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 772/07, takto:
Soudci Vlasta Formánková, Miloslav Výborný a Michaela Židlická nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 772/07.
Odůvodnění:
Stěžovatelé v ústavní stížnosti vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 772/07 vznesli námitku podjatosti proti soudcům Vlastě Formánkové, Miloslavu Výbornému a Michaele Židlické, členům senátu IV. ÚS, jemuž byl rozvrhem práce určen k projednání jejich návrh, a rovněž proti "všem soudcům, kteří v minulosti byli činní ve vysokých politických funkcích v ČR bez rozdílu politické příslušnosti". Odůvodnili ji tím, že stěžovatel P. H. starší, vedlejší účastník řízení ve věci sp. zn. IV. ÚS 787/06, "při příležitosti veřejného vyhlášení rozhodnutí dne 1. 2. 2007 byl ze strany soudce zpravodaje Miloslava Výborného ... nemístně, veřejně a rozhodně neadekvátně situaci i zúčastněným přítomným subjektům napadán". Stěžovatelé rovněž poukázali na "ryze politický charakter" věci a "hon na čarodějnice ... ve vztahu ke stěžovateli b/ a tím i vůči stěžovateli a/".
Ve vyjádřeních k námitce podjatosti (jež byly stěžovatelům intimovány) soudci shodně uvedli, že ke stěžovatelům ani k projednávané věci nejsou v žádném poměru, který by zakládal jakoukoli pochybnost o jejich nepodjatosti; subjektivně se podjatí necítí.
V replice stěžovatelé soudci Miloslavu Výbornému vytkli vyjádření pro deník Mladá fronta DNES a "velmi emotivní" projev při vyhlašování nálezu.
Podle §36 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je soudce vyloučen z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti; dále též tehdy, jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu.
Podle §36 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je soudce vyloučen z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti; dále též tehdy, jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu.
Tyto podmínky v posuzovaném případě naplněny nejsou.
K otázce podjatosti soudce se Ústavní soud opakovaně (srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 105/01, sp. zn. I. ÚS 342/06, sp. zn. I. ÚS 371/04) vyjadřuje tak, že nestrannost soudce je třeba posuzovat jednak z hlediska subjektivního (osobní fórum soudce ve vztahu k účastníkům či věci), jednak z hlediska objektivního (zda soudce skýtá veřejně dostatečné záruky, vylučující jakékoliv legitimní pochybnosti). Aby bylo lze dosáhnout takové pochybnosti, musí existovat opodstatněná obava, že soudce není zcela nestranný (pouhé subjektivní přesvědčení účastníka řízení nepostačí), na druhé straně se soudce jako nestranný také musí veřejně "jevit", resp. nesmí zde být relevantní námitka, že tomu tak není; i ta však musí mít "objektivní" základnu.
Poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci nebo mohl-li by být rozhodnutím soudu přímo nebo zprostředkovaně (kupříkladu osobou blízkou) dotčen ve svém právním či jinak společenském postavení; soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem (srov. §116 obč. zák.), jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak nepřátelský.
K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem mu stanovené povinnosti (jakožto soudci) nebude moci nebo schopen nezávisle a nestranně rozhodovat; relevantní je též, že taková situace může být opodstatněně, na rozumných základech (objektivně), zvnějšku reflektována.
Osobní vztah soudců, pověřených k řízení o dané ústavní stížnosti, k jeho účastníkům (ve výše uvedeném smyslu) nebyl tvrzen, a vztah k věci - v rozhodných souvislostech významný - stěžovatelé nedoložili rovněž.
Přímý právní zájem soudců na projednávané věci neexistuje.
Neplatí rovněž, že by soudci postupovali tak, že o nepodjatosti vzbuzovali (posuzováno objektivně) pochybnosti. Soudce Miloslav Výborný se pro deník Mladá fronta DNES toliko vyjádřil, že "právní závěr, že toliko převázání provázkem přes volební dokumentaci může potlačit vůli voličů, se Ústavnímu soudu jeví poněkud zvláštní, víc než formalistický". Uvedený hodnotící úsudek mohli zástupci sdělovacích prostředků vyvodit i z obsahu odůvodnění nálezu ve věci sp. zn. IV. ÚS 787/06, jehož vyhlašování byli přítomni. Nelze odtud dospět k závěru, že by se takto oslovené veřejnosti mohl soudce jevit nikoli nestranným.
Obdobně neobstojí kritika "velmi emotivního projevu"; není důvod cokoli vytýkat soudci, který se s rozhodnutím odpovídajícím jeho přesvědčení veřejně ztotožňuje (ve zbytku může jít jen o otázku formy, resp. přiléhavosti vyjádření).
Ohledně soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické stěžovatelé konkrétní skutečnosti, pro které by měly být vyloučeny z projednávání a rozhodování ústavní stížnosti, neuvedli, a ani Ústavní soud žádné neshledává.
Sama okolnost, že v předchozím stadiu projednávání věci stěžovatelů Ústavní soud senátem, složeným z týchž soudců, vydal rozhodnutí, jež stěžovatelům nebylo příznivé, důvodem pro jejich vyloučení ve stadiu řízení následném není zcela zjevně.
Opačný subjektivní názor stěžovatelů je z vyložených objektivních hledisek přesvědčivě potlačen; lze uzavřít, že zde o nestrannosti jmenovaných soudců legitimní pochybnost neexistuje (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 167/94, I. ÚS 370/04, II. ÚS 105/01 a dalších).
Námitce podjatosti proto rozvrhem práce Ústavního soudu určený (jiný) senát (III. ÚS) nevyhověl.
Námitkou, směřující též proti dalším soudcům Ústavního soudu, se již netřeba zabývat.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu