ECLI:CZ:US:2007:4.US.775.07.1
sp. zn. IV. ÚS 775/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Ing. J. P. a 2. T. P., zastoupených JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Praha 1, Washingtonova 17, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. 36 C 99/2004, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 1 Co 379/2005 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2006, sp. zn. 30 Cdo 1889/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 3. 2007 podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon "o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. 36 C 99/2004 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 1 Co 379/2005 s tím, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces vyplývající zejména z čl. 2 odst. 3 a čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z podané ústavní stížnosti, připojených příloh a vyžádaného spisu Krajského soudu v Praze sp. zn. 36 C 99/2004 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se žalobou podanou u Krajského soudu v Praze dne 2. 8. 2004 domáhali zaplacení stěžovateli č. 1 částky 1,000.000,- Kč a stěžovatelce č. 2 částky 500.000,- Kč z titulu neoprávněného zásahu do svých osobnostních práv podle §11 a násl. občanského zákoníku, který spatřovali v tom, že pracovníci Městské nemocnice Čáslav v období od 27. 7. do 30. 7. 2001 zanedbali své lékařské povinnosti v souvislosti s porodem Ing. J. P., manželky stěžovatele č. 1 a matky stěžovatelky č. 2. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. 36 C 99/2004, žalobu zamítl. Podle závěrů učiněných soudem prvního stupně na základě provedeného dokazování, zejména znaleckého posudku a výslechu znalce MUDr. P. Č., nebylo zjištěno žádné jednání či opomenutí pracovníků žalované Městské nemocnice Čáslav, které by mělo příčinnou souvislost se vznikem ruptury dělohy a syndromu diseminované intravaskulární koagulace (neprovádění kontinuální kontroly kardiotokografem jako jediného zjevného opomenutí nebylo v příčinné souvislosti s rupturou dělohy, tzv. "přidržení fundu" je postupem lege artis a nebylo příčinou ruptury dělohy). V důsledku toho neshledal krajský soud v dané věci odpovědnost žalované. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali stěžovatelé odvolání. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 1 Co 379/2005, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé jako věcně správný potvrdil. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že jestliže nebyl prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv stěžovatelů, nelze ani dovodit odpovědnost žalované podle §13 občanského zákoníku. S ohledem na tyto závěry nepovažoval odvolací soud za potřebné řízení doplnit znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie. Stěžovatelé napadli rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 12. 2006, sp. zn. 30 Cdo 1889/2006, odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti zejména namítali, že ve věci rozhodující soudy opominuly důkazy, které včas označili. Svoji ústavně právní argumentaci pak opřeli o tvrzení, že soud prvního stupně řádně nevyložil, proč jimi navržené důkazy neprovedl. Napadená rozhodnutí jsou proto podle názoru stěžovatelů nepřezkoumatelná a tím i protiústavní.
V daném případě byl Ústavní soud postaven před rozpor mezi petitem ústavní stížnosti a jejím obsahem. Ačkoli v ústavní stížnosti stěžovatelé pod bodem I. a IV. citují usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2006, sp. zn. 30 Cdo 1889/2006, jeho zrušení v petitu nepožadují. Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že ústavní stížnost směřuje i proti tomuto rozhodnutí. Tato skutečnost tedy nezakládá důvod k odmítnutí stížnosti, ale je odstranitelnou vadou návrhu (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004. str. 125). Ústavní soud proto vzhledem k předložené argumentaci nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti ani k odstranění vady podání.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovateli předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných podústavním právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody stěžovatele zaručeného ústavním pořádkem.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé polemizují s právními závěry, které přijaly obecné soudy, v nichž v podstatě stejnými tvrzeními usilovali o vyhovění svému návrhu. Ve věci rozhodující soudy se projednávanou věcí náležitě zabývaly a ve svých rozhodnutí podrobně rozvedly své úvahy a vyložily, proč neshledaly tvrzení stěžovatelů důvodným, a to v souladu s dikcí ustanovení §157 a §167 a násl. o. s. ř.
Jak vyplývá z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 26. 9. 2005 (č. listu 202), stěžovatelé trvali na provedení výslechu stěžovatele č. 1, jakožto účastníka řízení s ohledem na to, že byl přítomen celému porodu a mohl by vypovědět, jak porod konkrétně probíhal a na provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru chirurgie. Soud prvního stupně v citovaném protokolu konstatoval, že dokazování se končí a ve svém rozhodnutí (č. listu 211) uvedl, že "...S ohledem na to, že skutkový stav byl zjištěn dostatečně, soud další důkazy ve smyslu §120 odst. 1 o. s. ř. již neprováděl a další návrhy na provedení důkazů dalším posudkem (k otázce právě událostí 7. 11. 2001) nebo výslechem žalobce (k průběhu porodu 30. 7., což bylo zjištěno z důkazů jiných) zamítl, protože nemohly nijak zvrátit dosud zjištěné údaje." Vrchní soud v Praze pak v odůvodnění svého rozhodnutí (č. listu 231) uvedl, že "...ani odvolací soud nepovažoval za potřebné řízení doplnit znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie, když nadto podle znalce MUDr. Č. by mohl chirurg podat vysvětlení k situaci při operaci Ing. J. P. (druhá operace ve VFN v Praze k odstranění krevních sraženin z dutiny břišní)."
Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání, ve kterém stěžovatelé jako vadu řízení označili neprovedení navržených důkazů, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není možné považovat za rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam, jak to má na mysli ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Dovolání pak Nejvyšší soud neshledal přípustným ani z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (rozhodnutí je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci).
Jak vyplývá z výše uvedeného, jak soud prvního stupně tak i soud odvolací se návrhy na dokazování učiněnými stěžovateli zabývaly a odpovídajícím způsobem se s nimi i vypořádaly. Tvrzení stěžovatelů, že v posuzovaném případě rozsudek soudu prvního stupně je zásadním způsobem ovlivněn opominutím celé řady důkazů, je tedy zjevně neopodstatněné. Ústavní soud neshledal, že by ve věci rozhodující soudy příslušná ustanovení občanského soudního řádu a občanského zákoníku svévolně aplikovaly bez rozumného odůvodnění či propojení s jakýmkoliv ústavně chráněným právem, ani neshledal, že by právní závěry jimi učiněné byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními. Rovněž Nejvyšší soud se dovoláním stěžovatelů zákonu odpovídajícím způsobem zabýval a své závěry o nepřípustnosti dovolání patřičně odůvodnil. Podle zjištění Ústavního soudu byla aplikace i interpretace ustanovení §237 a násl. o. s. ř. Nejvyšším soudem v souvislosti s uplatněním mimořádného opravného prostředku provedena způsobem, který nepředstavuje vybočení z mezí ústavnosti.
K namítanému porušení práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatelé dovolávají a které v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip
umožňující každé straně v procesu hájit své zájmy s tím, že žádná s nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva A. B. proti Slovensku ze dne 4. 3. 2003), a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků znát názory a důkazy protistrany a zpochybňovat je, Ústavní soud konstatuje, že tyto principy nebyly v posuzovaném případě porušeny. Stěžovatelům byl zaručen přístup k soudu a nebylo jim jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájili. Ústavní soud připomíná, že záruka spravedlivého procesu, zakotvená v Úmluvě a Listině, je procesní povahy. Zaručuje tedy spravedlnost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Ústavní soud tedy není povolán přezkoumávat, zda obecný soud z provedených důkazů vyvodil nesprávná skutková zjištění a následně i nesprávné právní závěry - s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé z ústavně zaručených práv nebo svobod. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 66). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé. V tomto směru ovšem ze shromážděných podkladů nelze vyvodit jakékoliv porušení ústavních principů spravedlivého procesu, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu.
Ústavní soud neshledal právní názory uvedené v odůvodnění napadených rozhodnutí v rozporu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelů zaručených ústavním pořádkem. Proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu