ECLI:CZ:US:2007:4.US.776.06
sp. zn. IV. ÚS 776/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, ve věci navrhovatele Ing. J. B., právně zastoupeného advokátem Mgr. Janem Kutějem, 28. října 5, Opava, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 26. 5. 2006, č.j. 11 P 76/2004-344, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2006, č.j. 55 Co 428/2006-357, a návrhu na náhradu nákladů právního zastoupení před Ústavním soudem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 7. 12. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 26. 5. 2006, č.j. 11 P 76/2004-344, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2006, č.j. 55 Co 428/2006-357.
Výše uvedeným rozhodnutím mělo dojít k zásahu do práv stěžovatele, jež jsou mu zaručena čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36, čl. 37 odst. 3 čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stejně tak mělo dojít k porušení čl. 2 odst. 2 a 4, čl. 4, čl. 90 Ústavy ČR a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel podal v prosinci 2005 u místně příslušného soudu návrh na střídavou výchovu svého nezletilého syna Václava (jedná se o pseudonym). V průběhu řízení o návrhu stěžovatele matka nezletilého svévolně a účelově změnila trvalé bydliště nezletilého, které je místem pro převzetí a předání nezletilého syna. Toto místo je vzdáleno asi 150 km od původního bydliště. Tímto svým postupem matka fakticky změnila a stěžovateli ztížila možnost stýkat se se synem. Matka se tímto účelovým způsobem zřejmě snaží znemožnit otci péči a výchovu nezletilého syna. Kvůli vzdálenosti a nevhodným dopravním spojům musí otec cestovat pro čtyři hodiny styku se synem šest hodin dopravními prostředky. Měsíční náklady stěžovatele na styk tím vzrostly nejméně o 2000,- Kč. Nabídka města Blatná pak neposkytuje oproti Praze žádné možnosti zábavního vyžití, otec je tak nucen cestovat se synem dalších 20 km do města Horažďovice. Změna poměrů spočívá dle stěžovatele ve změně finanční a časové náročnosti styku stěžovatele s nezletilým, který již dosáhl vyššího věku a v jeho zájmu dnes je, aby se v co nejširším rozsahu stýkal se svým otcem.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti a nečinnost soudů podal stěžovatel u místně příslušného soudu návrh na předběžné opatření, kterým se domáhal dočasné úpravy poměrů účastníků. Předběžné opatření by dle stěžovatele mělo překlenout těžko odhadnutelnou dobu nečinnosti jak Obvodního soudu pro Prahu 9, tak i soudních znalců. Obecné soudy však návrh stěžovatele zamítly, proti čemuž brojí předmětnou ústavní stížností.
Uvedeným postupem pak obecné soudy upřely stěžovateli možnost aktivně se podílet na výchově svého syna. Podle ustanovení čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte i podle čl. 32 odst. 4 Listiny má každé dítě právo na výchovu a péči obou rodičů. Toto právo pak bylo napadenými rozhodnutími porušeno. Před vypracováním znaleckého posudku jednoznačně není možné znevýhodňovat jednoho rodiče tím, že nebude mít možnost na dítě dostatečně výchovně působit v důsledku svévolného jednání druhého rodiče. Není rovněž možné přenášet na stěžovatele veškeré zvýšené náklady spojené se stykem a druhému rodiči naopak umožňovat svévolné omezování vztahů mezi otcem a dítětem.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat hodnocení skutkových okolností, a to ani v případech, že by s takovým hodnocením nesouhlasil. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Ústavní soud dále pak vychází z názoru (srov. sp. zn. II. ÚS 221/98, sp. zn. IV. ÚS 189/01), že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu. Ústavní soud se zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem. Při posuzování ústavní stížnosti je však povinen přesvědčit se, zda obecné soudy při rozhodování o předběžných opatřeních postupují způsobem stanoveným zákonem. V tomto konkrétním případě Ústavní soud nabyl přesvědčení, že napadená rozhodnutí spočívají na rozhodovacích důvodech, které nevykazují znaky libovůle nalézacího ani odvolacího soudu, neboť tyto v odůvodnění napadených rozhodnutí své závěry řádně odůvodnily.
Je sice pravdou, že přestěhováním matky a syna došlo k faktickému znesnadnění styku otce a syna, ovšem to ještě neznamená, že se otec se synem nemůže fakticky stýkat a výchovně na něj působit. Je na úvaze obecných soudů, jakým způsobem upraví styk mezi rodiči a dítětem za nově vzniklých okolností.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout. Návrh na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem pak sdílí osud ústavní stížnosti samotné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. ledna 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu