ECLI:CZ:US:2007:4.US.783.06.1
sp. zn. IV. ÚS 783/06
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. M., zastoupeného JUDr. Petrem Čichovským, advokátem se sídlem Týnec nad Sázavou, Družstevní 411, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 9. 2006, sp.zn. 3Tdo 856/2006, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2006, sp.zn. 67To 17/2006, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. 11. 2005, sp.zn. 5T 197/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Domnívá se, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces.
Napadeným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 8 byl stěžovatel uznán vinným pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1, §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona (dále jen "tr. zák."), trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. b) tr. zák. a dále trestným činem nedovolené výroby a držení státní pečeti a úředního razítka podle §176a tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., za což byl odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 26 měsíců. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku bylo odvolacím soudem zamítnuto. Stěžovatel následně podal dovolání, které bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
Stěžovatel se poměrně obšírně vyjadřuje k údajným nedostatkům řízení před obecnými soudy ve všech stupních. Uplatňuje rovněž námitky vůči činnosti Policie ČR v přípravném řízení. Jeho námitky se týkají vedení dokazování a hodnocení jeho výsledků. Stěžovatel velmi podrobně rozebírá jednotlivé prováděné důkazy a uplatňuje vlastní názor na jejich věrohodnost nebo výklad. Dále namítá neprovedení několika důkazů. Obsah ústavní stížnosti je zopakováním a souhrnem jeho obhajoby v řízení před obecnými soudy. Z faktu, že soudy nedospěly ke stejnému závěru jako stěžovatel, odvozuje zásah do svého základního práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud si pro posouzení ústavní stížnosti vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 8, sp.zn. 5T 197/2004, a vyjádření účastníků řízení. Tito ve svých vyjádřeních pouze odkázali na odůvodnění napadených rozhodnutí, a proto je soud stěžovateli k případné replice nezasílal.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavních garancí, tj. z pohledu, zda v řízení před obecnými soudy a rozhodnutím z něj vzešlým nebyla dotčena práva nebo svobody chráněné ustanoveními ústavního pořádku. Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je tak vázán na splnění jistých podmínek (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93).
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů a se závěry, k nimž obecné soudy na základě takového hodnocení dospěly, tudíž nespokojenost s výsledkem řízení před obecnými soudy. Takto stěžovatel staví Ústavní soud do role další soudní instance. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Tímto směrem by se měla ubírat i argumentace stěžovatele, pokud chce dosáhnout kasačního rozhodnutí Ústavního soudu. Stěžovatel však obsáhle přehodnocuje provedené důkazy a uplatňuje vlastní názor na skutkové okolnosti, aniž by označoval pochybení soudů tak závažného charakteru, že by mohlo znamenat zásah do jeho základních práv a svobod. Přesah do ústavněprávní roviny tak stěžovatel odvozuje pouze z míry neztotožnění s rozhodnutími obecných soudů. Lze však říci, že odpovědi na stěžovatelovy námitky jsou v odůvodnění napadených rozhodnutí, jakkoli s nimi stěžovatel nesouhlasí, neboť tato rozhodnutí jsou odůvodněna vyčerpávajícím způsobem a přijaté závěry z odůvodnění logicky vyplývají.
Vzhledem k tomu, že se stěžovateli nepodařilo prokázat porušení jeho základních práv, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu