ECLI:CZ:US:2007:4.US.792.06.1
sp. zn. IV. ÚS 792/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Z. a J. H., právně zastoupených Mgr. K. H., směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. září 2006, č.j. 11 Co 173/2006-76, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. března 2006, č.j. 14 C 36/2004-68, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení výroků o náhradě nákladů řízení obsažených v záhlaví citovaných rozhodnutích, neboť mají za to, že jimi byla narušena jejich ústavně zaručená práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 bylo řízení ve věci návrhu stěžovatelů zastaveno (výrok I.) a stěžovatelům byla stanovena povinnost nahradit žalovaným náhradu nákladů řízení ve výši 8.850,00 Kč (výrok II.). O odvolání proti výroku o nákladech řízení rozhodl výše popsaným usnesením Městský soud v Praze, který usnesení soudu prvého stupně potvrdil (výrok I.) a stanovil stěžovatelům povinnost zaplatit žalovaným na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 2.175,00 Kč (výrok II.).
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že podali návrh, kterým se domáhali, aby soud nahradil projev vůle správního orgánu. Poté, co se Obvodní soud pro Prahu 7 věcí zabýval po dobu dvou let, vydal rozhodnutí, které bylo v odvolacím řízení zrušeno a věc vrácena soudu prvého stupně. Následně soud prvého stupně dospěl k závěru, že není věcně příslušný a řízení napadeným usnesením zastavil. Odvolací soud pak rozhodnutí o věcné nepříslušnosti potvrdil. Stěžovatelům tím však vznikla povinnost k náhradě nákladů, která by za situace, kdyby se soud prvého stupně označil za věcně nepříslušného ihned po podání návrhu, nevznikly.
V postupu, který obecné soudy užily, shledali stěžovatelé zkrácení ve svých základních právech spočívající v zásahu do vlastnického práva. Poukázali přitom na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 350/04.
Poté, co Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí i s obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 14 C 36/2004, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.
Ze spisu obecného soudu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé jako nájemci vybudovali v nájemním domě zastřešení a uzavření části pavlače. Majitelé uvedené nemovitosti se však obrátili na stavební úřad se žádostí o vydání povolení ke zbourání tohoto zastřešení. Stavební úřad ve věci vyhověl a stěžovatelé se tak cítili rozhodnutím poškozeni. Stejně tak namítali zkrácení ve svých právech spočívající v tom, že je stavební úřad nepovažoval za účastníky řízení a nejednal s nimi, ačkoliv to byli právě oni, kdo uvedené zastřešení zbudovali a dotčený tento prostor znepřístupnili ostatním. Vzhledem k těmto okolnostem se obrátili na Obvodní soud pro Prahu 7 s návrhem na nahrazení správního rozhodnutí o povolení odstranění stavby rozhodnutím soudu, přičemž za žalované označili spoluvlastníky domu. Stěžovatelé se tak domáhali, aby soud nahradil rozhodnutí správního orgánu tím, že zažalovali majitele domu.
Soud prvého stupně návrh stěžovatelů projednal, avšak neshledal, že by stěžovatelé prokázali právní vztah k zastřešení, dotčeného napadeným rozhodnutím stavebního úřadu, ani k zabranému prostoru. Zamítl proto jejich návrh usnesením č.j.14 C 36/2004-45, ze dne 11. února 2005. Toto rozhodnutí bylo po odvolání stěžovatelů zrušeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2006, č.j. 11 Co 484/2005-58.
Po navrácení věci se soud prvého stupně začal zabývat svou věcnou příslušností pro rozhodování v uvedené věci. Stěžovatelé na výzvu soudu reagovali podáním, založeným na č.l. 67, v němž uvedli, že podle jejich názoru uvedená věc nemá být projednána ve správním soudnictví, neboť se nejedná o přezkum rozhodnutí, ale jde o požadavek na ochranu soukromého práva. Obvodní soud pro Prahu 7 následně vydal napadené rozhodnutí, kterým pro věcnou nepříslušnost řízení zastavil a stěžovatelům uložil povinnost k náhradě nákladů řízení. Odvolací soud k odvolání stěžovatelů napadené rozhodnutí potvrdil.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a ve své judikatuře, která je obecně dostupná, vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k řízení před těmito soudy. Ústavní soud nevystupuje v pozici dalšího přezkumného stupně v rámci obecného soudnictví, a nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, případně nahrazovat hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením.
Ústavní soud si je vědom, že rozhodování o nákladech soudního řízení je jeho integrální součástí, a je při něm proto třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva.
Z argumentace stěžovatelů je patrné, že po celou dobu řízení před soudem zastávali názor, že věc má být projednána v rámci občanského soudního řízení, neboť se nejedná o přezkum správního rozhodnutí (viz. jejich vyjádření na č.l. 67, resp. v odvolání proti napadenému usnesení soudu prvého stupně č.l. 70).
Obecné soudy ovšem zohlednily i tyto okolnosti při rozhodování o nákladech řízení. Pokud se stěžovatelé domáhali rozhodnutí, podle kterého nemělo být žádnému z účastníků přiznáno právo na náhradu nákladů, bylo by naopak takové rozhodnutí rozhodnutím, jímž by byla poškozena protistrana ve svých právech na spravedlivý proces a na ochranu vlastnického práva. Byli to totiž stěžovatelé, kdo svým podnětem zahájil řízení vůči osobám, které byly pouze adresáty rozhodnutí, jehož změny se stěžovatelé domáhali.
Podle názoru Ústavního soudu tedy obecné soudy dostály povinnosti a nerozhodovaly o náhradě nákladů řízení mechanicky, zvážily, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Rozhodování o náhradě nákladů nelze považovat za (případně jediný) nástroj, kterým je sankcionován účastník řízení, který ničím, než jen uplatňováním svých vlastnických práv, nezavdal příčinu k zahájení řízení v jakékoliv věci. Odkaz na citovaný nález proto Ústavní soud neshledal jako případný.
K námitce o zkrácení v právu na spravedlivý proces pak Ústavní soud odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle které toto právo nezaručuje, a ani zaručit nemůže, že každému návrhu účastníků řízení soud vyhoví. Jedná se (pouze) o záruku, že řízení v jeho věci proběhne na základě předem zákonem stanovených pravidel. Sama skutečnost, že rozhodnutí soudu je jiné, než jaké stěžovatelé očekávali, neznamená, že v řízení byla porušena jejich základní zaručená práva a svobody.
Pro úplnost se dodává, že dle zjištění Ústavního soudu rozhodl ve věci správní žaloby Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. února 2007, sp. zn. 5 Ca 369/06, tak, že správní žalobu stěžovatelů odmítl. Kasační stížnost ve věci podána nebyla.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovateli tvrzené pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a ve své judikatuře, která je obecně dostupná, vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k řízení před těmito soudy. Ústavní soud nevystupuje v pozici dalšího přezkumného stupně v rámci obecného soudnictví, a nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, případně nahrazovat hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením.
Ústavní soud si je vědom, že rozhodování o nákladech soudního řízení je jeho integrální součástí, a je při něm proto třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva.
Z argumentace stěžovatelů je patrné, že po celou dobu řízení před soudem zastávali názor, že věc má být projednána v rámci občanského soudního řízení, neboť se nejedná o přezkum správního rozhodnutí (viz. jejich vyjádření na č.l. 67, resp. v odvolání proti napadenému usnesení soudu prvého stupně č.l. 70).
Obecné soudy ovšem zohlednily i tyto okolnosti při rozhodování o nákladech řízení. Pokud se stěžovatelé domáhali rozhodnutí, podle kterého nemělo být žádnému z účastníků přiznáno právo na náhradu nákladů, bylo by naopak takové rozhodnutí rozhodnutím, jímž by byla poškozena protistrana ve svých právech na spravedlivý proces a na ochranu vlastnického práva. Byli to totiž stěžovatelé, kdo svým podnětem zahájil řízení vůči osobám, které byly pouze adresáty rozhodnutí, jehož změny se stěžovatelé domáhali.
Podle názoru Ústavního soudu tedy obecné soudy dostály povinnosti a nerozhodovaly o náhradě nákladů řízení mechanicky, zvážily, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Rozhodování o náhradě nákladů nelze považovat za (případně jediný) nástroj, kterým je sankcionován účastník řízení, který ničím, než jen uplatňováním svých vlastnických práv, nezavdal příčinu k zahájení řízení v jakékoliv věci. Odkaz na citovaný nález proto Ústavní soud neshledal jako případný.
K námitce o zkrácení v právu na spravedlivý proces pak Ústavní soud odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle které toto právo nezaručuje, a ani zaručit nemůže, že každému návrhu účastníků řízení soud vyhoví. Jedná se (pouze) o záruku, že řízení v jeho věci proběhne na základě předem zákonem stanovených pravidel. Sama skutečnost, že rozhodnutí soudu je jiné, než jaké stěžovatelé očekávali, neznamená, že v řízení byla porušena jejich základní zaručená práva a svobody.
Pro úplnost se dodává, že dle zjištění Ústavního soudu rozhodl ve věci správní žaloby Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. února 2007, sp. zn. 5 Ca 369/06, tak, že správní žalobu stěžovatelů odmítl. Kasační stížnost ve věci podána nebyla.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovateli tvrzené pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu