ECLI:CZ:US:2007:4.US.796.06
sp. zn. IV. ÚS 796/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. ledna 2007 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti F. Š., zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem se sídlem 568 02 Moravská Třebová, Cihlářova 4, proti usnesením Okresního soudu ve Svitavách sp. zn. 5 C 31/2006 ze dne 14.7.2006 a Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky Pardubice, sp. zn. 22 Co 395/2006 ze dne 25.10.2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv (čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti a připojených napadených rozhodnutí, bylo prvým z nich podle §96 o. s. ř. zastaveno řízení, zahájené k žalobě Obce Václavov u Bruntálu, směřující proti stěžovateli, o zaplacení částky 102.359,-Kč s přísl., žalobci vrácen soudní poplatek a žalovanému stěžovateli byla stanovena povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 1.488,- Kč. Výrok o nákladech řízení byl soudem odůvodněn ust. §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř.
Proti tomuto usnesení, a to proti výroku o nákladech řízení, podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl odvolací soud shora označeným usnesením tak, že usnesení soudu I. stupně ve výroku o nákladech řízení potvrdil a stěžovateli dále stanovil povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího řízení v částce 535,50 Kč. Odvolací soud, jak je patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, považoval usnesení soudu I. stupně za věcně správné, neboť z obsahu spisu zjistil, že dne 8.12.2005 podal žalobce žalobu proti stěžovateli na zaplacení částky 102.359,- Kč, představující úhradu tepla a teplé užitkové vody za dobu od 1.4. do 31.10.2005. Dne 28.6.2006 stěžovatel žalobci zaplatil částku 93.062,- Kč a poté vzal žalobce žalobu zcela zpět, když uvedl, že provedl v rámci mimosoudní dohody přepočet jím vymáhaného nároku na úhrady za dobu od 1.4. do 31.10.2005 a zaplacením částky 93.062,- Kč byl dluh vyrovnán. Podle odvolacího soudu tak bylo příčinou zpětvzetí žaloby a zastavení řízení chování žalovaného a postup soudu I. stupně podle ust. §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. tak byl na místě.
Proti těmto rozhodnutím obecných soudů směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel porušení práva na spravedlivý proces obecnými soudy spatřuje, jak uvádí, v nerespektování jednoznačné kogentní normy, a to §488, §489 a §451 obč. zák., dále v nerespektování ust. §146 odst. 2 o. s. ř. V ústavní stížnosti, kromě důvodů zpochybňujících samotné vyúčtování dodávky služeb do bytového domu, jeho správnost i splatnost (podle stěžovatele žalobce účtuje částečně i to co nedodal, za předmětné období bylo vydáno více faktur, faktury byly vystaveny v rozporu s ust. §488 a §489 obč. zák., žalobce není oprávněn poskytovat fakturované služby, mezi účastníky nebyla za předmětné období uzavřena žádná smlouva na dodávku předmětných služeb, stěžovatel nebyl konzumentem dodávaných služeb), stěžovatel uvedl, že odvolací soud své potvrzující rozhodnutí staví na svém skutkovém tvrzení, že žalobce provedl v rámci mimosoudní dohody přepočet jím vymáhaného nároku. Stěžovatel si však není vědom žádné mimosoudní dohody, jíž by s žalobcem uzavřel, neměl také možnost se vyjádřit k vyjádření žalobce k obsahu jeho odvolání. Poukazuje dále na rozpor, který podle něj odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu obsahuje a dovozuje, že právní závěr soudu se dostal s provedeným dokazováním do evidentního nesouladu, což je skutečnost, která je v rozporu s požadavky kladenými na soudní rozhodnutí ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Navrhl proto zrušení obou napadených rozhodnutí.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a není obecným soudům nadřízen. Není tak povolán k přezkumu aplikace "jednoduchého práva". Činit tak může jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody. Ke kasaci rozhodnutí obecných soudů jeho nálezem pro porušení práva na soudní ochranu zpravidla dochází v takových případech, kdy právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 a řada dalších) a kdy jde o aplikační postup, který je v rozporu s ústavním zákazem libovůle (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 170/99). Takový stav však v dané věci zjištěn nebyl.
Předeslat třeba, že stěžovatel se mýlí, pokud v ústavní stížnosti uvádí, že odvolací soud své potvrzující rozhodnutí staví na svém skutkovém tvrzení, že žalobce provedl v rámci mimosoudní dohody přepočet jím vymáhaného nároku. Tento údaj o mimosoudní dohodě - kterou stěžovatel popírá - uvedl totiž žalobce při zdůvodnění svého zpětvzetí žaloby. Tvrzený rozpor v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu tak nebyl shledán, neboť stěžovatel zaměnil (zjevně nepřesné) zdůvodnění zpětvzetí žaloby žalobcem za zdůvodnění rozhodnutí samotným soudem. Odvolací soud, jak je patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, vycházel při svém rozhodování a posuzování věcné správnosti výroku soudu I. stupně o nákladech řízení z obsahu spisu, totiž ze zjištění, že po podání žaloby o zaplacení částky 102.359,- Kč za úhradu tepla a teplé užitkové vody za dobu od 1.4. do 31.10.2005 v průběhu řízení stěžovatel žalobci zaplatil částku 93.062,- Kč a že tedy zaplatil na vymáhaný nárok podstatnou část, což vedlo žalobce ke zpětvzetí žaloby. Závěr odvolacího soudu - stejně jako závěr soudu I. stupně -o správnosti aplikace ust. §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. tak nelze považovat za závěr, který by byl v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. V daných souvislostech nutno také zdůraznit, že i důvodnost podaného návrhu ve smyslu uvedeného ustanovení třeba uvažovat procesně, tedy z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce, kterážto interpretace odpovídá komentářové literatuře (srov. Bureš/Drápal/Krčmář/Mazanec, Občanský soudní řád, Komentář - I. díl, 6. vydání str. 545, bod 4) i konstantní judikatuře obecných soudů.
V posuzovaném případě tak oba soudy svá rozhodnutí řádně zdůvodnily. Objasnily důvody vedoucí je k aplikaci ust. §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. a odvolací soud také reagoval na námitky stěžovatele uvedené v jeho odvolání, v zásadě jím opakované i v ústavní stížnosti, když vysvětlil, že důvod vymáhaného nároku nebyl vymezen fakturou určitého čísla a splatnosti, nýbrž skutkově, neboť se stále jednalo o úhradu tepla a teplé vody za dobu od 1.4. do 31.10. 2005, a že pokud stěžovatel zaplatil po podání žaloby, neplnil jiný závazek, než který byl předmětem řízení. Pro úplnost třeba dodat, že námitkami stěžovatele směřujícími proti samotné opodstatněnosti nároku žalobce na zaplacení vyúčtovaných služeb se Ústavní soud zabývat nemohl, neboť ani jeden z obecných soudů se s ohledem na zpětvzetí žaloby před prvým jednáním meritem věci nezabýval, a ani stěžovatel proti rozhodnutí o zastavení řízení odvolání nepodával. Ústavní soud tak uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, v daném případě neshledal, a proto jeho ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2007
Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu