ECLI:CZ:US:2007:4.US.833.05.1
sp. zn. IV. ÚS 833/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele Ing. J. P., zastoupeného JUDr. Pavlem Turoněm, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 66, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 2. 2005, č.j. 6 To 595/2004-347, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 9. 2005, č.j. 8 Tdo 1118/2005-361, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 30. 12. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") zamítl odvolání stěžovatele a státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích směřující proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") ze dne 28. 5. 2004, č.j. 6 T 229/2002-331. Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud ČR") pak usnesením ze dne 15. 9. 2005 odmítl dovolání stěžovatele.
2. Stěžovatel se domníval, že obecné soudy vydáním napadaných rozhodnutí zasáhly do jeho ústavně zaručených práv, práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu, jmenovitě obecné soudy v právní záležitosti stěžovatele nerespektovaly čl. 36, čl. 37 odst. 3, čl. 38, čl. 39, čl. 40 odst. 2, odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
3. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel předložil Ústavnímu soudu především výhrady stran procesu dokazování, jak k tomuto přistoupily okresní a krajský soud v jeho trestní věci. V tomto směru stěžovatel prohlašoval, že okresní a krajský soud, pokud shledaly ve výpovědích stěžovatele změny a vnitřní rozpory, zatímco výpovědi svědků K., M., S. a F. označily za věrohodné, se tímto dopustily vadného hodnocení těchto důkazů, neboť skutečnost je právě opačná. Obecné soudy nadto v trestní záležitosti stěžovatele vycházely z nepoužitelného, resp. z jen ve značně omezené míře použitelného důkazu, z revizního znaleckého posudku Ústavu soudního inženýrství Vysokého učení technického v Brně (dále jen "revizní znalecký posudek"), který je založen na nesprávné interpretaci výpovědí stěžovatele ohledně jeho jízdy bezprostředně před dopravní nehodou, který neuvažuje a nevysvětluje smykovou stopu na snímku č. 11 fotodokumentace k dopravní nehodě ze dne 2. 6. 1999 (dále jen "smyková stopa na snímku č. 11"), který je vypracován při užití zastaralých a nedokonalých metod. Stěžovatel obecným soudům dále vytýkal, že neprovedly některé pro rozhodnutí ve věci nezbytné důkazy, jmenovitě rekonstrukci dopravní nehody, prověrku výhledových poměrů na místě samém, prověrku výpovědí jednotlivých účastníků a svědků dopravní nehody, vypracování znaleckého posudku za použití software MADYMO. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti rovněž tvrdil, že v průběhu celého dokazování byla opomíjena významná skutková okolnost, smyková stopa na snímku č. 11, se kterou nepracuje žádný znalecký posudek obžaloby a ke které se tak nemohl vyjádřit ani stěžovatel.
4. V dalším stěžovatel přednesl své námitky ve vztahu k trestu, který byl jemu rozsudkem okresního soudu ze dne 28. 5. 2004 uložen. Tento stěžovatel vnímal, s ohledem na časový odstup okamžiku jeho uložení ode dne 2. 6. 1999, kdy se předmětná nehoda udála, jako nepřiměřeně přísný, neodpovídající §23, §31 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon").
5. Stěžovatel do své ústavní stížnosti obsáhl taktéž výtky obecné povahy, dle nichž rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplně a nesprávně zjištěného skutkového stavu, z nesprávného hodnocení okresním soudem provedených důkazů, přičemž obecné soudy vyvodily z provedených důkazů nesprávné skutkové závěry, a z těchto následně nesprávné závěry právní. Odvolací soud pak stěžovatele zbavil jeho práva na obhajobu.
6. Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Litoměřicích, sp. zn. 6 T 229/2002. Z tohoto zjistil, že dle rozsudku okresního soudu ze dne 28. 5. 2004 stěžovatel dne 2. 6. 1999 ve 13:35 hodin, jako řidič osobního vozidla FIAT BRAVA, při projíždění křižovatkou po silnici značené jako vedlejší (sjezd z dálnice D8) ve směru od Teplic, nerespektoval dopravní značku "Dej přednost v jízdě", přičemž nedal přednost vozidlu VW PASSAT, řízenému L. K., který přijížděl po silnici značené jako hlavní ve směru od Budyně nad Ohří na Doksany, čímž došlo ke střetu vozidel v prostoru křižovatky s následným odhozením vozidla VW PASSAT na stojící nákladní automobil TATRA 815, řízený R. F., při nehodě došlo k tam specifikovaným zraněním osob ve vozidle VW PASSAT, kdy zranění spolujezdce P. M. bylo kvalifikováno jako těžké. Tímto jednáním se stěžovatel dopustil spáchání trestného činu ublížení na zdraví dle §224 odst. 1, odst. 2 trestního zákona, za což byl odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 50.000 Kč, s uložením náhradního trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců pro případ nevykonání peněžitého trestu ve stanovené lhůtě, k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let a k povinnosti zaplatit na náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Okresní pojišťovně Litoměřice, částku 11.792 Kč, zatímco L. K. a P. M. byli odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Při prostudování spisu okresního soudu, sp. zn. 6 T 229/2002, učinil Ústavní soud mimo výše uvedená také další zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k námitkám stěžovatele z jeho ústavní stížnosti.
II.
7. Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Do své ústavní stížnosti stěžovatel obsáhl nejprve výtky stran vedení řízení, jak k tomuto přistoupily v jeho trestní věci okresní a krajský soud, jmenovitě především vůči postupu, jakým tyto soudní orgány prováděly dokazování v trestní záležitosti stěžovatele. K takto naznačeným výhradám stěžovatele má však Ústavní soud za potřebné připomenout, že dle již ustálené judikatury Ústavního soudu je vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jednoduchého práva a jeho aplikace na jednotlivý případ v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ústavní soud tak není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva obecnými soudy, přičemž do jejich rozhodovací činnosti může v tomto směru zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody. Do procesu dokazování, resp. zjišťování skutkového stavu pak Ústavní soud ingeruje toliko v případech zjištění, že důkazy byly získány a posléze použity v rozporu s procesními předpisy, v případech důkazů opomenutých a konečně v případech svévolného hodnocení provedených důkazů. V projednávané věci ovšem Ústavní soud nastoupení žádné z výše popsaných okolností neshledal.
9. K námitkám stěžovatele poukazujícím na vadné hodnocení důkazů ze strany okresního a krajského soudu považuje Ústavní soud za nutné uvést, že jeho úkolem není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů a nepřísluší mu znovu hodnotit provedené důkazy ani to, zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci. Ústavnímu soudu přísluší posoudit toliko to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyly porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecných soudů a vykonanými skutkovými zjištěními. Tento extrémní nesoulad ovšem Ústavní soud v projednávané věci neshledal a ústavní stížnost stěžovatele tak nelze vnímat než jako pouhý projev jeho nesouhlasu s rozhodnutími obecných soudů, když z ní nevyplývá nic, co by posuzovanou věc posunulo do roviny ústavněprávní. Má-li tedy stěžovatel za to, že obecné soudy nesprávně hodnotily obstarané důkazy, čehož důsledkem vadně uzavřely, že stěžovatel spáchal jemu prokazované trestné jednání, Ústavní soud k tomuto nemůže nepřipojit, že je úkolem právě obecných soudů, aby ty hodnotily důkazy, a to podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Obecné soudy tak v právní záležitosti stěžovatele při šetření této zásady učinily a dospěly k právním závěrům, na nichž Ústavní soud nehodlá ničeho měnit. Ústavnímu soudu totiž nepřísluší přehodnocovat dokazování provedené obecným soudem, jsou-li v řízení respektovány kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, přičemž hodnocení důkazů, jak k tomuto přistoupily obecné soudy v trestní záležitosti stěžovatele, nelze označit za svévolné či jakkoli zasahující do ústavně zaručených práv stěžovatele. V rozsudku ze dne 28. 5. 2004 okresní soud dostatečně podrobně a srozumitelně rozvedl důvody, na jejichž podkladě usuzuje na nevěrohodnost výpovědi stěžovatele ve vztahu k průběhu předmětné nehody (zejm. č.l. 332). K odvolání stěžovatele pak krajský soud prověřil správnost skutkových zjištění učiněných okresním soudem, avšak naznal, že o okresním soudem zjištěném skutkovém stavu nejsou důvodné pochybnosti (č.l. 348), přičemž krajský soud se v jím vydaném napadaném usnesení zabýval též věrohodností výpovědi stěžovatele (č.l. 348) a neopomněl se zde vypořádat s otázkou případné nevěrohodnosti některých svědků (č.l. 348). Na takto předestřeném postupu obecných soudů, kdy hodnocení důkazů těmito nenese byť jen náznak vady způsobující neoprávněný zásah do práv stěžovatele garantovaných mu Listinou či Úmluvou, neshledává Ústavní soud ničeho protiústavního.
10. Vytýká-li stěžovatel obecným soudům, že svá rozhodnutí vystavěly mimo jiné na závěrech revizního znaleckého posudku, který je ovšem přespříliš zjednodušující a metodicky chybný, nadto tento vychází z nesprávné interpretace výpovědí stěžovatele ohledně jeho jízdy bezprostředně před dopravní nehodou a neuvažuje smykovou stopu na snímku č. 11, takto formulované námitky stěžovatele se vztahují k hodnocení důkazů ze strany obecných soudů, proto jej postačí odkázat na odstavec 9. tohoto rozhodnutí. Pro úplnost pak Ústavní soud stěžovatele upozorňuje, že v rámci hlavního líčení konaného před okresním soudem dne 11. 5. 2000 stěžovatel vypověděl, že: "Domnívám se, že jsem strhl volant doprava. Doprava proto, že tam byl prostor, kam by se dalo uhnout, tj. směrem na Prahu." (č.l. 84). Za takto naznačených okolností tak tvrzení stěžovatele z jeho ústavní stížnosti, dle něhož on před obecnými soudy vypovídal o svém uhýbání směrem doleva, tudíž konstatují-li obecné soudy či revizní znalecký posudek, že stěžovatel měl bezprostředně před dopravní nehodou uhýbat doprava, činí tak na základě nesprávného výkladu nepřesné protokolace jeho výpovědi, nevyznívá nikterak přesvědčivě. Stejně tak prohlášení stěžovatele o opomíjení smykové stopy zachycené na snímku č. 11 (č.l. 51) ze strany revizního znaleckého posudku považuje Ústavní soud, s ohledem na obsah revizního znaleckého posudku (č.l. 223, č.l. 239, č.l. 240, č.l. 242), za problematické. Nakonec pak Ústavní soud k výtkám stěžovatele vůči užití revizního znaleckého posudku obecnými soudy předkládá citaci z napadaného usnesení krajského soudu, dle jehož závěrů: "Ostatně jde jen o jeden z řady důkazů, který podporuje tvrzení svědků a vyvrací tvrzení obžalovaného, není zdaleka důkazem jediným, který usvědčuje obžalovaného tak, jak je shora uvedeno." (č.l. 348).
11. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani té výhradě stěžovatele, dle níž nevyhovění jeho návrhům na doplnění dokazování ze strany odvolacího soudu způsobilo neoprávněné zasažení ústavně zaručených práv stěžovatele. Obecné soudy zásadně nejsou povinny provést veškeré navržené důkazy. Ustanovení §2 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, ukládá orgánům činným v trestním řízení postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Soudy I. a II. stupně dospěly k závěru, že skutkový stav v trestní věci stěžovatele byl náležitým způsobem zjištěn, a pokud odvolací soud odmítl provedení stěžovatelem navržených důkazů, pak v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, z jaké příčiny považoval jejich provedení za nepřicházející v úvahu, resp. za nadbytečné a neúčelné (č.l. 348). Ústavní soud nenalézá potřebu na závěrech obecných soudů v tomto směru čehokoli měnit, neboť není jeho úkolem přehodnocovat skutková zjištění nalézacího a odvolacího soudu, pokud jsou racionálně a přesvědčivě odůvodněna. Nejedná se tedy o případ opomenutého důkazu, který by umožňoval ingerenci Ústavního soudu do jinak nezávislé rozhodovací činnosti obecných soudů.
12. Ústavní soud rovněž není s to ztotožnit se s argumentací stěžovatele, dle níž v průběhu celého dokazování byla opomíjena významná skutková okolnost, smyková stopa na snímku č. 11, se kterou nepracuje žádný znalecký posudek obžaloby a ke které se tak nemohl vyjádřit ani stěžovatel. Smykovou stopou na snímku č. 11 (č.l. 51) se zabýval revizní znalecký posudek, který tuto stopu popisuje (č.l. 223), vysvětluje pravděpodobný způsob jejího vzniku (č.l. 239), zahrnuje tuto do rámce nehodového děje (č.l. 240) a zvažuje možné způsoby jejího vzniku (č.l. 242), k této se k dotazům stěžovatele vyslovil rovněž znalec Ing. A. V., a to při hlavním líčení konaném u okresního soudu dne 17. 4. 2003 (č.l. 285). Výše předestřenou argumentaci stěžovatele tak Ústavní soud má za nepřesně odrážející skutečný stav věci. Existence smykové stopy, která je zachycena na snímku č. 11 příslušné fotodokumentace, podle přesvědčení Ústavního soudu nemůže ničeho změnit na tom, že výsledek dokazování v trestní věci stěžovatele nelze označit za případ, kdy by nedošlo k zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Ohledně skutku stěžovatele napadeného v této ústavní stížnosti byl obstarán dostatek důkazů, jež vyvracejí obhajobu stěžovatele a tvoří ucelený řetězec, z něhož je možno vyvodit závěr o vině stěžovatele, o níž soudy neměly žádných pochybností. Nelze jim proto vytýkat, jak nepřímo činí stěžovatel ve své ústavní stížnosti, že nepoužily pravidlo in dubio pro reo, vyplývající ze zásady presumpce neviny vyjádřené v článku 40 odst. 2 Listiny.
13. Nesouhlasí-li stěžovatel se způsobem potrestání jeho osoby, o kterém rozhodl okresní soud rozsudkem ze dne 28. 5. 2004, Ústavní soud k tomuto podotýká, že při stanovení druhu a výměry trestu v konkrétních případech je rozhodování obecných soudů zcela nezastupitelné. Ústavnímu soudu by příslušelo do této oblasti zasahovat pouze za situace, kdy by vyváženost prvku represe a prvku prevence v rozhodování byla zcela extrémním způsobem porušena, k čemuž ovšem v posuzované věci nedošlo, jak zřejmě plyne z rozhodnutí obecných soudů vydaných v trestní věci stěžovatele (zejm. č.l. 333, č.l. 349).
14. Námitky stěžovatele obecné povahy, jak byly specifikovány v odstavci 5. tohoto rozhodnutí, na něž již ostatně Ústavní soud výslovně či nepřímo reagoval v odstavcích 8.-13. tohoto rozhodnutí, Ústavní soud nepovažuje za důvodné.
15. Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto projednávanou ústavní stížnost v této části odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
16. Ve vztahu k ústavní stížnosti vůči té části výroku napadaného usnesení krajského soudu, v níž krajský soud rozhodoval o odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích, nutno stěžovatele považovat za osobu neoprávněnou. Citovaná část výroku totiž není svou podstatou způsobilá zasáhnout do jeho ústavně zaručených práv. Z tohoto důvodu Ústavní soud v této části ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.
17. Pokud jde o žádost stěžovatele o přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, je třeba upozornit, že není zcela jasná, neboť ji stěžovatel neodůvodnil. Obecně platí, že účastníci nesou vlastní náklady řízení před Ústavním soudem, přičemž z tohoto pravidla existují výjimky. Opírá-li stěžovatel svůj návrh o ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, nelze mu vyhovět, protože jeho stížnost byla odmítnuta. Jestliže měl stěžovatel v úmyslu odkázat na ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, je nutno připomenout, že tento postup je záležitostí výjimečnou a případnou toliko v odůvodněných případech, a to jako určitá sankce vůči účastníku řízení, který svým jednáním zasáhl do základních práv a svobod stěžovatele (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 1999, sp. zn. II. ÚS 53/97, publikovaný pod č. 26 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 13, str. 195; dostupný také na www.judikatura.cz). S ohledem na to, že podaná ústavní stížnost byla shledána zjevně neopodstatněnou, nenalézá Ústavní soud důvod, pro který by měl požadavku stěžovatele vyhovět.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu